Výročí Aleše Lebedy

Nebývá obvyklé, že při připomínce životních jubilejí dostávají slovo také jubilanti sami. Dovolte nám, abychom tentokrát učinili výjimku.

Velmi rád bych poděkoval všem, kteří mne podporovali v mých dosavadních životních aktivitách, pomáhali a významně se mnou spolupracovali, ale také mi poskytovali zázemí a duševní oporu.
Především děkuji svým rodičům Jarmile Lebedové a Prof. MVDr. Milanu Lebedovi, CSc. za podporu v mládí a době mých studií, ale i za maximální volnost a vysokou míru tolerance, kterou mi poskytovali. Otci navíc děkuji za to, že mne dostatečně a zcela otevřeně varoval před záludnostmi vědeckého a akademického prostředí, za to, že mne nikdy do ničeho nenutil, zejména pak k tomu, abych se věnoval vědecké práci. Rovněž jeho osud a kritické životní chvíle, které jsem měl možnost v době rané dospělosti prožívat, mi byly nejen velkým životním poznáním a poučením, ale také velkou výzvou. Rovněž děkuji všem svým prarodičům, zvláště pak děkuji oběma svým dědům Janu Jílkovi a pplk.v.v. Františku Lebedovi, kteří se mnou často rozmlouvali a diskutovali o životě, ale i o jejich nelehkých osudech, což pro mne bylo neobyčejným poučením. Velké díky a uznání vyjadřuji své ženě Haně, kterou jsem poznal na počátku svých středoškolských studií na SZTŠ v Kloboukách u Brna. Díky jejímu pochopení a velké míře tolerance jsem měl možnost se věnovat tomu, čemu jsem věřil, co jsem považoval za svoje životní poslání. V těžkých životních obdobích, zejména koncem 70. a v 80. letech 20. století mi byla velkou oporou, chápala moje životní postoje, nezrazovala mne z nich a podle toho se také chovala a jednala.
Mimo nejbližší rodinu, jsem v životě potkal velké množství lidí, kteří na mne významně zapůsobili, nebo mi dokonce pomáhali v těžkých životních chvílích. Nelze všem osobně na tomto místě patřičným způsobem poděkovat, nicméně bych to rád učinil v pěti případech. Prvním z nich je Prof. Ing. Jan Goliáš, DrSc., kterého jsem si po příchodu na vysokoškolská studia do Lednice na Moravě (podzim roku 1972) vybral jako vedoucího své diplomové práce. Jeho vstřícnost a korektní přístup byly tím, co mi imponovalo a co nás postupně spojilo na celý život. Mému mladistvému nadšení pro vědu dal maximální prostor a volnost. Tři roky, které jsem prožil v jeho laboratoři, mne poznamenaly na celý život. Právě on je tím, s kým jsem publikoval své vědecké prvotiny a první odborné články, jež vyšly v tehdejším časopise Záhradníctvo (Zahradnictví).
Dalším člověkem, který mne velmi ovlivnil nejen svou mimořádnou osobností, ale i životními postoji a osudy, byl Prof. Ing. RTDr. Dalibor Povolný, DrSc. Poprvé jsem se s ním setkal v Jihlavě po svém nástupu do prvního ročníku Vysoké školy zemědělské (VŠZ). Imponoval mi svou nezměrnou vitalitou, otevřeností a encyklopedickými znalostmi z mnoha oblastí lidské činnosti, včetně vlastního oboru, jímž byla zoologie. Díky svým lidským vlastnostem, ale i vědecké velikosti, musel však v počátcích tzv. normalizace na začátku 70. let ukončit nejen svoje působení jako vysokoškolský učitel, ale nakonec byl vyobcován z VŠZ v Brně do “exilu” v Lednici na Moravě. Celou dobu studií, ale i po nich, jsem se s ním pravidelně stýkal. Jeho duševní podpora byla pro mne neocenitelná, byl pro mne velkým životním vzorem a přítelem až do konce jeho života.
Po nástupu na Šlechtitelskou stanici (dále ŠS) ve Smržicích (srpen 1975, na pozici šlechtitel specialista – fytopatolog) a zahájení fytopatologické práce, jsem se někdy v roce 1977 potkal s Prof. Ing. Václavem Kůdelou, DrSc., který byl tím, kdo mne zcela vtáhl do oblasti fytopatologie a dal mi také impuls k tomu, abych se v této oblasti vědecky realizoval. Jeho lidské vlastnosti mi velmi imponovaly, jeho odborný rozhled a diskuse s ním byly pro mne velkou inspirací. Byl to on, kdo mne postupně od speciální fytopatologie nasměroval i k obecné fytopatologii, což bylo nakonec korunováno vydáním první české knižní publikace “Obecná fytopatologie” (Kůdela et al., Academia, Praha, 1989). Naše intenzivní kontakty v “období temna” 70. a 80. let 20. století nás vzájemně posilovaly; zvláště jeho psychická podpora v době mého pronásledování stranickými kádry Komunistické strany (KSČ) v Prostějově a ve Smržicích byla neocenitelná.
Jedním z mých prvních úkolů po nástupu na ŠS ve Smržicích bylo vypracovat metodu testování rezistence salátu vůči plísni salátové (Bremia lactucae) a diferenciaci ras tohoto patogena. Nikdo v této zemi s tím neměl žádnou zkušenost, takže jsem ji hledal v zahraničí. Na přelomu let 1976/1977 jsem se obrátil na Prof. Dr. V. Zinkernagela z Technické Univerzity v Mnichově (Freisingu) s žádostí o semena některých diferenciačních genotypů salátu. Pozitivní a vstřícná odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Od tohoto okamžiku jsme byli v pravidelném písemném kontaktu, poprvé jsme se však viděli až počátkem února 1989, kdy jsem se vracel z pobytu v Holandsku. Tento osobní kontakt posvětil naši další vědeckou spolupráci a také přátelství.
Posledním, ale pro můj vědecký rozvoj snad nejdůležitějším člověkem, kterému chci poděkovat, je Prof. Dr. I.R. Crute z Velké Británie. Počátky kontaktů a korespondence s ním spadají do přelomu let 1976/1977. V té době byl Prof. Crute již vyhlášenou vědeckou kapacitou na problematiku B. lactucae. Jeho vstřícnost a snaha pomoci byla od počátku našich kontaktů naprosto impozantní. Byl to právě on, kdo mi pomohl tuto problematiku rozpracovat; byl to také on, kdo jako první ze zahraničí akceptoval moji nabídku na spoluautorství na vědecké publikaci (Z. Pflanzenzüchtung/Plant Breeding, 1980). Naše kontakty byly velmi intenzivní zejména v průběhu 80. let. Dokonce se mi podařilo realizovat jeho téměř dvou-týdenní pobyt v Československu v prosinci 1987. Po listopadu 1989 jsem měl možnost realizovat tři dlouhodobé pobyty v instituci, kde působil (Horticulture Research International) ve Wellesbourne.

Aleš Lebeda

V Olomouci, 28. 2. 2011

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *