Autor
Kategorie:
Nezařazené

Trvalky rodu Helenium v kulturách pro řez květů

České jméno záplevák nevzbuzuje u pěstitelů příliš pozitivní asociace. Přesto jde o mimořádně cenné trvalky, které zvrhlé sklony k trvalému zaplevelení pozemků rozhodně nejeví. Jméno se vztahuje k plevkatým květním lůžkům některých druhů, která jsou jinak u subtribu Gaillardiinae jevem ojedinělým. Na čtyřicet druhů severoamerického rodu Helenium bylo tradičně děleno do pěti víceméně umělých sekcí, nověji je sem však přesouváno ještě dalších deset druhů někdejších rodů Actinea a Cephalophora.

Hvězda zápleváku zazářila na nebi nizozemského trhu s květinami naplno
v minulém desetiletí. Jestliže v roce 1990 prošlo nizozemskými aukcemi pouhých 762 tisíc stonků, o pět let později už to bylo 5 641 000 stonků a trh kulminoval v roce 1998 téměř patnácti miliony (14 808 000) kvetoucími stonky a obratem 1 451 000 eur. Zhruba 40 % obchodu s květy zápleváku bylo v té době kryto importem z horských poloh tropických zemí. Náhlý pokles letních cen však v závěru století přinesl nečekaný propad (10 190 000 stonků prodaných v roce 2000) a od té doby už objem obchodu soustavně klesá: v předloňském roce bylo prostřednictvím VBN prodáno pouhých 2 659 000 kvetoucích stonků, což stačilo k udržení 152. příčky mezi nejprodávanějšími řezanými květinami. Podíl importu je od roku 2002 prakticky nulový. Daleko nejprodávanější odrůdou zůstává žlutokvětá ´Kanaria´ (1 951 000 kvetoucích stonků s obratem 173 tisíc eur v předloňském roce), následovaná červenokvětou ´Moerheim Beauty´.

Charakteristika
Zápleváky jsou (s výjimkou monokarpických druhů sekce Amarum) oddénkaté byliny, vyhánějící z jarních listových růžic větvené stonky se střídavě postavenými a po lodyhách zpravidla křídlatě sbíhajícími listy. Početné úbory s nápadně vypouklými lůžky mívají paprsky žluté nebo hnědočervené, trojklanné nebo pětiklanné, s fertilními pestíky (u několika málo druhů však zaniklými); trubkovité kvítky disku jsou ovšem oboupohlavné. Přestože se první hybridy objevily teprve k počátku minulého století, jejich vznik zůstává obestřen tajemstvím. Většina hybridů povstala nejspíše z křížení H. autumnale L. s H. flexuosum Raf., známějším dříve jako H. nudiflorum Nutt. Oba druhy rostou na mokrých lukách severoamerického jihovýchodu a přestože je botanikové neshledávají blízce příbuznými (první je jediným zástupcem typové sekce, v druhém vidí monograf rodu M. W. Bierner dokonce křížence sekcí Leptopoda a Tetrodus!), po morfologické stránce mají mnoho společného – liší se snad jen zbarvením kvítků terče (u obou druhů navíc značně proměnlivým) a sterilitou paprsků. Olistění některých volněji větvených odrůd však naznačuje, že se na jejich vzniku podílely i některé západoamerické horské druhy jako H. bigelovii A.Gray nebo H. bolanderi A.Gray (oba ze skupiny Tetrodus).

Historie odrůd
První odrůdy – ´Riverton Beauty´a ´Riverton Gem´ – přihlásil v USA R. Pritchard v letech 1909 až 1914 a obě byly záhy oceněny britskou Award of Merit. Roku 1930 uvádí M. Ruys dosud nepřekonanou ´Moerheim Beauty´ a J. Kelway v téže době nabízí už čtrnáct odrůd. V poválečných letech přichází v Německu K. Förster s dnes již ztracenou ´Kastanie´, později pak s vynikajícími a vůči mrazům podstatně odolnějšími ´Goldlackzwerg´, ´Rubinkuppel´, ´Zimbelstern´ a ´Königstiger´ a v Anglii A. Bloom s odrůdami jako ´Butterpat´ nebo ´Coppelia´. V současné době navazují na jejich tradice v Německu ještě P. Zur Linden (´Indianersommer´, ´Rubinzwerg´, ´Kupfersiegel´) a U. Peglow (´Rauchtopaz´), postupně však štafetu přebírají nizozemští školkaři jako B. Kabbes (´Lambada´, ´Adios´, ´Fiesta´), C. Jansen (´Karneol´, ´Vivace´) nebo I. Arnold (´Ring of Fire´, ´Summer Circle´) a evropské trvalkové školky nabízejí bezmála již 130 odrůd.

Množení
Nativní taxony a dosud nepříliš ustálené odrůdy ´Helena Gold´, ´Helena Rote Töne´ lze množit výsevem: k dopěstování tisíce rostlin postačí jeden gram osiva, klíčícího na světle zpravidla do dvou týdnů. Pro řez květů jsou ovšem cennější hybridní odrůdy, které lze množit časně zjara dělením trsů: upravené odkopky, třeba jen o jediné listové růžici, si při dělení podrží hustou spleť relativně silných kořenů a lze je proto vysazovat přímo na záhony. Vydatnější je množení kořenovými řízky, z nichž je ovšem nutno rostliny dopěstovat v hrnkách – vyvíjejí se poměrně rychle a vysazovat je lze koncem května. V tom samém měsíci lze zápleváky množit také snadno kořenícími vrcholovými řízky, z nichž budou rostliny schopné výsadby ke konci srpna. Vernalizace není nutná – dopěstovány při 16o C bývají rostliny v témže roce květuschopné (asi 14 týdnů po výsadbě) dokonce i z výsevů. Níže udržovanými teplotami (10 až 12 oC) lze sice kontrolovat přílišný prodlužovací růst, rostliny však pokvetou o tři nebo čtyři týdny později.

Pěstování
Pro řez květů se zápleváky pěstují zpravidla ve dvouletých kulturách, zakládaných výsadbou do dvouřádků (0,6 x 0,4 m) na záhonech 1,2 m širokých, nebo v kulturách tříletých ve sponu 1,0 x 0,4 m na dobře připravených, hluboce provzdušněných a chlévskou mrvou vyhnojených půdách. V Nizozemsku bývají na písčitých půdách zakládány také jednoleté kultury výsadbami 800 rostlin pro ar (nebo 1100 rostlin pro ar pod sklem), tj. ve sponu 0,3 x 0,4 m (0,3 x 0,3 m). Půdy mají být výživné a nespékavé (mladé rostliny jsou na zkrustnatění půdního povrchu značně citlivé!), ale vodu dobře držící, s pH 6,0 až 7,0, zásobené plnými hnojivy (10 kg/ar). Vysoké požadavky na živiny a vodu mají zápleváky v době prodlužování nově vyrůstajících lodyh v dubnu a květnu – v předjaří každého roku bývá proto doporučováno opětovné rozhození plného hnojiva (8 až 10 kg na ar, s dalšími 4 až 6 kg v půli léta). V případě sucha je nutná instalace závlah. Porosty vrůstnějších odrůd je nutno ukotvit nad sebou nataženými dráty (0,6 a 1,0 m) po obvodu záhonů. Plevele v prvním roce po výsadbě kontrolujeme především mechanicky, mladé rostliny tak jako tak vyžadují časté kypření půdního povrchu. V dalších letech lze po dostatečném zakořenění rostlin porosty ošetřovat herbicidy založenými na chloroxuronu (Tenoran – 70 g pro ar na vzcházející plevele), lenacilu (Venzar – 20 g pro ar – účinnost je rovněž omezena jen na vzcházející plevele) nebo propyzamidu (Kerb 50W – 40 g na ar v zimě za teplot nižších než 10 oC). Seříznutím vyrůstajících stonků u pozdních a vzrůstných – tedy pro kultury k řezu květů nejčastěji volených – odrůd do poloviny června (zhruba na 0,3 – 0,4 m) lze docílit zpoždění kvetení pro sklizně v září a říjnu. K dalším přednostem takového zásahu patří zvýšení výnosů (ze seříznutých lodyh vyrůstá po dvou i třech květních stoncích, které ještě dosáhnou potřebné délky) a zpevnění porostů, které nebývají více než metr vysoké. Protože samotná květenství pak rozvětvují méně, uplatní se v takových kulturách i odrůdy jako ´Goldrausch´, ´Gartensonne´ nebo ´Königstiger´, jejichž květenství jinak bývají pro řez příliš mohutná a těžká.
Tříleté kultury poskytnou v prvním roce po výsadbě asi deset kvetoucích stonků z m2, ve druhém roce dvacet a ve třetím 25 až 30 (každý s 15 až 25 úbory v květenství). Poté výtěžnost porostů i kvalita produktu klesá. Stonky je nutno řezat v době, kdy rozkvétá asi polovina z nasazených úborů (nejlépe s dvěma až třemi otevřenými řadami kvítků v disku). Nakvetlé stonky musí ihned do vody – ani během pozdější posklizňové manipulace nesmí zůstat delší dobu nasucho. Trvanlivost při 18 až 22 oC (do stadia poloviny odkvétajících úborů) nepřesáhla v našich předběžných sledováních čtyři až šest dní; po ošetření přípravky založenými na kvarterních amoniových solích ji však lze údajně zvýšit na osm až deset dní (u některých žlutokvětých odrůd snad až 14 dní).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *