Stromy a lidé

Pod pojmem strom si většina z nás vybaví rostlinu dosahující velkých rozměrů s dřevnatým kmenem, jenž nese korunu a listový aparát. Víceméně podobným způsobem je strom definován i v odborné literatuře. Zajímavá je však skutečnost proč vlastně strom dosahuje takových rozměrů. Jaká je jeho životní strategie? Jak významně ovlivňuje člověk jeho budoucnost svými zásahy? Na tyto otázky se pokusíme nalézt odpověď v následujícím textu.

Stromový růst má jisté nevýhody. Jsou to především vysoké nároky na zásobování produkty fotosyntézy (cukry), které vznikají v zelených částech rostliny. Z těch musí být hrazeny nároky na extenzivní růst podzemních i nadzemních částí rostliny, na každoroční tvorbu nových funkčních vodivých drah a na zabezpečení mechanické a statické stability organismu.

Tři základní funkce
V knize The Tree Habit in Land Plants popisuje Volker Mosbrugger, jakých kompromisů musí strom ve svém vývoji dosáhnout ve vztahu k jeho nezbytným životním potřebám. Pro svůj růst musí strom zajistit vykonávání tří významných funkcí, a to vodivé, zásobní a mechanické. Vodu a v ní rozpuštěné minerální látky musí strom vést co nejvýhodnějším způsobem až k listovému aparátu. Látky vzniklé fotosyntetickými procesy musí uskladnit a při tom všem zajistit dostatečnou mechanickou stabilitu a umožnit zabrání dostatečného prostoru pro asimilační aparát a šíření semen.
Samotné zajištění stability stromu je obtížné vzhledem k jeho velkým rozměrům a velkým silám, které na něj působí. Například v rámci konkurenčního boje o světlo strom roste do větší výšky. Má výše položenou korunu, což poskytuje jeho listovému aparátu dostatečný prostor a lepší přístup ke světlu. Zároveň má však výše položené těžiště. Síly působící na strom (jako jsou vlastní hmotnost, přídatná zátěž a především zatížení větrem) potom dosahují mnohem vyšších hodnot a jedinec musí investovat do vlastní stabilizace. Jedním ze způsobů stabilizace je tloušťkový růst, kdy dřevina zvětšuje plochu své základny resp. kmene. K vytváření dostatečného počtu buněk nového dřeva (letokruhy) potřebuje adekvátní přísun energie získané ze zásobních látek. Tyto látky jsou vytvářeny v listovém aparátu při procesu fotosyntézy a následně transportovány do míst spotřeby nebo jsou uloženy. K vytváření adekvátního množství zásobních látek ovšem strom potřebuje dostatek listové hmoty a lepší přístup ke světlu.
Zkusme si tedy představit, jaké geometrické tvary nejlépe splňují základní požadavky stromu. Pro funkci vodivou je svým tvarem nejvhodnější zajisté válec. Jinak je tomu v případě funkce zásobní. Nejvýhodnějším tvarem, resp. tělesem spojujícím maximální objem při minimálním povrchu je koule. Pokud se zamyslíme nad stabilitou, pak hledáme těleso s nízko položeným těžištěm a širokou základnou. Odpovídajícím tvarem by mohl být kvádr. Není pak výsledný tvar kmene resp. celkový vzhled stromu právě nejlepším kompromisem mezi základními nezbytnými funkcemi, které jsou svou podstatou antagonistické?

Vlastnosti stromu
Nyní si popišme několik charakteristických vlastností stromu, které nepochybně souvisí s jeho životní strategií. Stromy:
• Nejsou schopné lokomočních pohybů – z místa, kde vyklíčí, se nejsou schopné nikdy v budoucnu přemístit vlastní silou. Prostor, kam umisťujeme strom, musí tedy svými rozměry umožňovat existenci dospělého jedince. Nad tímto bodem se možná pousmějete, ale rozhlédněte se kolem sebe, kolik najdete malých smrčků pod okny panelových domů, platánků vysazených v úzkých ulicích a sídlištních výsadeb javorů v metrových vzdálenostech od sebe … Dokonce i přesadba stromů je vždy spojená se značným stresem, který se dále zvětšuje s věkem stromu.
• Mají neukončený růst – stromy rostou celý svůj život. Pokud přestávají přirůstat, znamená to začátek degradace a odumírání – to se týká především tloušťkového přírůstu kmene. Rychlost přirůstání se značně liší podle druhu stromu a podle stanovištních poměrů, v nichž roste (nejstarší strom na planetě – borovice osinatá ve Skalistých horách ve Spojených státech má při věku kolem 4500 let průměr kmene asi jen 45 cm).
• Mají značnou schopnost regenerace, tedy schopnost obnovy poškozených částí. Na rozdíl od hojení poranění u živočichů se ovšem „nezabývají“ obnovou poškozených částí. Např. poškozená část kmene je odizolovaná od okolních pletiv tak, aby bylo minimalizované riziko průniku patogenních organismů a strom se snaží nahradit funkci ztracených pletiv vytvořením nových v okolí (vývoj kalusu, reakčního dřeva apod.). V místě poranění již nikdy adekvátní pletivo nevznikne.
• Dožívají se značného věku. I stromy takzvaně „krátkověké“ mají dobu dožití převyšující běžný věk člověka. To znamená, že i péčí o ně se zabývá několik generací arboristů. Poškození stromů (např. použitím chybné technologie, zanedbáním apod.) se může projevit až po několika letech, v některých případech až v následující lidské generaci.
• Stárnou s prožitým stresem. Zatímco i u nás máme např. lípy, které se dožily mnoha set let, stejný strom rostoucí v silně stresovaném prostředí uličního stromořadí může být „přestárlý“ a odumírat v 60ti letech. Stromy nevnímají čas v létech, ale v úrovni prožitého stresu a poranění.

Více informací naleznete v tištěné verzi časopisu Zahradnictví 9/2010.

Text a foto Ing. Jaroslav Kolařík, Ph.D., Ing. Andrea Szórádová, Safe Trees, s. r. o., Rosice

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *