Strom smrti bojující o život

Jilm jako solitér je typickým prvkem venkovské krajiny, ať už doprovází venkovská stavení, hřbitovy či Boží muka, neboť je od dávných dob považován za strom smrti. Jilmy také byly a jsou obvyklou součástí městské zeleně, ceněn je habitus jejich koruny, dekorativní, časný květ, zajímavě pilovité listy s asymetrickou bází čepele i jejich rychlý růst a z počátku nízké nároky na světlo.

Přestože pro naše předky byl jilm běžným stromem, jeho existence je od dvacátých let minulého století ovlivňována výskytem závažné choroby této dřeviny – grafiózy jilmů. Působením této zákeřné choroby mizí z naší veřejné zeleně nejenom majestátní, až dvě stě let staří solitérní jedinci, ale dokonce i celé uliční jilmové aleje.
U nás se přirozeně vyskytují tři domácí druhy této dřeviny: Jilm habrolistý (Ulmus minor Gled., Mill.), jilm vaz (Ulmus laevis Pall.) a jilm horský (Ulmus glabra Huds.).

Grafióza jilmů
Grafióza jilmů je bezesporu jednou z nejzávažnějších chorob dřevin vůbec. Odumírání jilmů na tuto infekční chorobu bylo prvně oficiálně pozorováno v jižním Holandsku v roce 1919. Z tohoto důvodu se zejména v zahraniční literatuře choroba nazývá Holandská nemoc jilmů, resp. Dutch Elm Disease – DED, (Jančařík, 1999). Brzy na to se onemocnění rozšířilo po celé Evropě, v roce 1929 zasáhlo i bývalé Československo (Kavina, 1933) a v roce 1930 byla grafióza detekována poprvé také v Severní Americe, ve výzkumné stanici v Ohiu (Hartley et al., 1933).
Jejím původcem je vřeckovýtrusá houba Ophiostoma ulmi sensu lato, která proniká cévami aktivních letokruhů jilmů. Ty jednak ucpává svým myceliem, dále indukuje tvorbu thyl a sama produkuje toxin cerato-ulmin. Výsledkem jejího působení je téměř kompletní disfunkce vodivých drah napadeného letokruhu, což se projevuje náhlým vadnutím koruny. Houbový patogen je přenášen především na povrchu těla a v zažívacím traktu imág brouků rodu bělokaz (Scolytus), a to vždy na tenké větve na okraji koruny, kde provádí mladí brouci úživný žír. Z tohoto důvodu se vadnutí projevuje nejprve na okrajích koruny, často jen v určité její části. Nákaza se ovšem šíří velmi rychle do celého stromu, takže k uhynutí vzrostlého jedince dochází často do dvou let po napadení (Jančařík, 1999). Odumírající strom je potom atraktivní pro nálet samiček bělokazů, které jeho infikovaný kmen využívají k zakládání nových generací brouků. Během vývoje se mladí brouci obalí spórami původce grafiózy jilmů a po vylétnutí přenáší onemocnění na další zdravé stromy (Betrem, 1929).
V období druhé vlny grafiózy, jehož počátek je popisován z Anglie z počátku 70. let dvacátého století, byly vylišeny dvě skupiny patogena – agresivní a neagresivní kmen (Gibbs et al., 1973). Gibbs et al. (1979) přisuzuje neagresivnímu kmenu první vlnu grafiózy z 20. – 40. let dvacátého století, zatímco tehdy nová, druhá vlna, charakteristická rychlým odumíráním jilmů již během dvou let od napadení, je způsobena agresivním kmenem, později povýšeným na samostatný druh Ophiostoma novo-ulmi Bras. Agresivní kmen ovšem zřejmě vznikl nezávisle na sobě ve dvou geograficky vzdálených oblastech, což se projevuje i ve složení jeho geonomu. Brasier (1979) proto zavedl označení EAN (v současné době označovaný jako ssp. novo-ulmi) pro euroasijskou rasu a NAN (ssp. americana) pro severoamerickou rasu agresivního kmene.
Počátek druhé vlny grafiózy v tehdejším Československu se projevil rapidním úhynem jilmů na jižní Moravě a jižním Slovensku pozorovaným již na počátku šedesátých let (Černý ústní sdělení; Leontovyč, 1992). Prof. Černý z Lesnické fakulty v Brně v té době inicioval akci, při které bylo odstraněno větší množství infikovaných jilmů brněnské městské zeleně. I přesto, že se jednalo o radikální fytosanitární zásah, nepodařilo se šíření choroby zastavit.
Datování této agresivní vlny grafiózy nesouhlasí s fakty publikovanými začátkem sedmdesátých let, kdy se druhá vlna projevila v Anglii a Holandsku (Gibbs et al., 1973). Jasno do této skutečnosti přináší Brasier (1990), který specifikoval místo původu euroasijské rasy do oblasti severovýchodního Rumunska, Ukrajiny a Moldávie a její vznik datoval do 40. let 20. století. Přesto v České republice nebyl až do roku 2006 nález Ophiostoma novo-ulmi Bras. publikován (Dvořák et al., 2006).

Příznaky onemocnění grafiózou
V začátcích vaskulárního onemocnění se syndrom choroby projevuje nejdříve nerašením některých pupenů, nebo na některých větvích raší pupeny opožděně, na jiných vyrůstají jen malé zakrnělé listy, na některých větvích mají listy odlišné zbarvení, nejčastěji dožluta, někdy i do hnědožluta, hněda a do bronzova, nebo se na nich objevují nekrotické léze, zejména nekrotické okraje listové čepele. Tyto příznaky lze nejlépe pozorovat od července do podzimu. V průběhu onemocnění během roku listy na některých větvích zasychají a odumírají, ale často neopadávají a zůstávají na větvích až do zimy. Infikované letorosty a tenčí větve se často během postupující nákazy ohýbají (viz dále). V dalších fázích choroby dochází k tvorbě kmenových výmladků, jako reakce stále vitálních kořenů na odumírající korunu (Kalandra et Pfeffer, 1935; Jančařík, 1981, 1999). Na větvích, které odumřely před delší dobou, zpravidla v předchozích dvou nebo třech vegetačních obdobích, se často začíná odlupovat kůra.
Grafióza jilmů má ale daleko specifičtější příznaky vnitřní. Po uříznutí napadené větve je pouhých okem na řezu velmi dobře vidět tmavé zbarvení posledního či předposledního letokruhu, způsobené prorůstáním mycelia houby O. novo-ulmi dřevními cévami. Často není napadený letokruh celý, ale pouze jeho část, což způsobuje nápadné a charakteristické ohýbání odumírajících větví. Kolonizace cév nejmladšího letokruhu má pro kruhovitě pórovité dřeviny, mezi které jilm patří, fatální význam.Vodu a v ní rozpuštěné minerální látky totiž z naprosté většiny transportují právě jedním až dvěma nejmladšími letokruhy a při jejich rozsáhlejším ucpání či přerušení dřevina usychá. K poškození cév ucpáním myceliem samotné houby a thylami vytvořenými dřevinou navíc přispívá toxin proteinového charakteru zvaný cerato-ulmin, který houba produkuje.

Současné poznatky o grafióze v ČR
Pro zjištění aktuálního stavu šíření grafiózy jilmů a identity jejího původce byly v letech 2005 – 2008 odebírány vzorky z grafiotických jilmů. Cílem bylo vystihnout variabilitu původce onemocnění v rámci co největšího území České republiky, na veškerých druzích jilmů, ve veškerých nadmořských výškách a ve všech biotopech. Každý nalezený jilm byl popsán z hlediska umístění v krajině, stáří, zdravotního stavu, případně dalších důležitých okolností, zaznamenána byla také jeho poloha pomocí GPS. Z různých částí koruny byl pomocí kultivace na agarovém médiu izolován původce grafiózy. Z čistého mycelia byla izolována jeho DNA. Analýzou PCR a RFLP bylo určeno jeho taxonomické zařazení až do poddruhu. Protože byly během analýzy sledovány dvě různé genové oblasti, bylo možné jejich prostým srovnáním odhalit některé křížence mezi poddruhy. Celá polovina všech izolovaných kmenů byla identifikována jako Ophiostoma novo-ulmi ssp. novo-ulmi, tedy euroasijský poddruh, necelá desetina O. novo-ulmi ssp. americana – severoamerický poddruh a přes 40 % kmenů hybridů poddruhů. Velmi zajímavé a celkem nečekané je geografické rozmístění nemocných jilmů, z nichž pochází izoláty. Nelze totiž vypozorovat jakékoliv zákonitosti co se týká územního rozšíření hybridů. Celkem běžně je možné nalézt geneticky odlišné jedince a dokonce i odlišné poddruhy na dvou jilmech vedle sebe, v extrémním případě dokonce na jedné větvi. Tento výsledek poukazuje na fakt, že mezi původci grafiózy dochází k časté sexuální hybridizaci, která v počátcích onemocnění byla velmi neobvyklá. Na našem území si ponechává lehkou nadvládu euroasijský poddruh, i když má velmi často své genetické informace vylepšené o geny z poddruhu severoamerického.
Na takovéto přizpůsobování se parazitické houby novým přírodním podmínkám samozřejmě doplácí hostitelské dřeviny – jilmy. Dynamickému vývoji patogena podléhají jilmy, které předchozí vlny grafiózy jilmů přestály. Pohled na více než dvousetleté památné stromy, které trpí akutní grafiózou je opravdu žalostný.
Výskyt grafiózy v rámci České republiky je velmi rozmanitý. Grafióza se nejvíce šíří v oblastech s hojnějším výskytem jilmů. Tam, kde jilmy rostou pouze pomístně, a to jak ve smíšených lesích, tak jako soliterní, k šíření nákazy dochází zřídka. Existují však lokality s vyšším výskytem jilmů, které v současnosti grafiózou netrpí. Toto platí o značné části jižní Čech. Např. v Blanském lese a povodí Vltavy nad Českými Budějovicemi až po vodní nádrž Lipno se jilm vyskytuje relativně často, a to převážně v mladých exemplářích ve výborném zdravotním stavu.

Rezistentní kultivary jilmů
Již od počátku šíření grafiózy jilmů se šlechtitelé usilovně věnují vývoji rezistentních kultivarů jilmů. Při křížení se využívají zejména východoasijské jilmy (Ulmus pumila), které se hybridizují s domácími evropskými jilmy. Nejrychlejší a nejúspěšnější byli holandští šlechtitelé, kteří produkují rezistentní klony již od 30. let dvacátého století. Tito šlechtěnci už ale dávno grafióze neodolávají; zdecimoval je nástup druhé vlny grafiózy. Posouzení rezistence dvou starších kultivarů jilmů se věnuje současně prováděný výzkum na Lesnické a dřevařské fakultě v Brně. Jeden z kmenů patogenů izolovaných během výše popsaného průzkumu byl uměle naočkován do několika dvanáctiletých kultivarů jilmů ´Dodoens´ a ´Groeneveld´. Již po pěti týdnech od naočkování houby byla zřejmá silná reakce na patogen. Listí u kultivaru ´Groeneveld´ odumřelo z 30 – 90 %, na rozdíl od ´Dodoens´, kde jen u některých stromů zežloutlo či uschlo listí z necelých 5 %. Kultivar ´Groeneveld´ je tedy k aktuálně se šířícím kmenům grafiózy náchylný, na rozdíl od ´Dodoens´, který, ačkoliv ve svých cévních svazcích patogen obsahuje, grafióze odolává a zůstává vitální. Pokus dosud není ukončen a čeká na své definitivní vyhodnocení během tohoto roku.

Jak proti grafióze zasáhnout?
To je otázka, která má dnes už desítky odpovědí, ovšem každá z odpovědí má své „ale“, většinou velmi závažné, které použití dané metody příliš omezuje, nebo ji rovnou vylučuje jako neúčinnou. Přesto určitý způsob ochrany je možný. Velmi problematický je například výskyt grafiózy jilmů v městské zeleni. Katastrofální situace je např. v okolí i uvnitř města Brna. Liniové výsadby na březích Svitavy odumírají na grafiózu velmi rychle, podléhá i jindy více rezistentní jilm vaz. K odumírání jilmů dochází i v dalších městech. V Lounech například odumírají bez včasného zásahu jilmy v uličních alejích a v parcích. K asanaci odumírajících jilmů se přistoupí většinou až po jejich úplném uschnutí, dávno po vylétnutí několika generací přenašečů choroby – bělokazů. Nápravou současného stavu by byla důsledná a pravidelná (stačila by každoroční) kontrola všech lokalit, kde se jilm vyskytuje. Při této kontrole je třeba především včas odstranit jedince, kteří pod kůrou obsahují novou generaci přenašečů konidií. Odumírající jilmy je nutné důsledně odstraňovat, i když se nejedná přímo o grafiózu, neboť tito oslabení jedinci lákají vektory grafiózy k rozmnožování. Při mírném napadení stačí jen částečná prořezávka koruny, ovšem vždy daleko do zdravé části stromu. Stávající přístup k péči o grafiotické jilmy jen podněcuje kdysi jilmu přisouzený přívlastek – strom smrti.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *