Škornice – půdopokryvné trvalky do stínu

Škornice jsou oblíbené zahradní rostliny. Jsou to ideální trvalky do polostínu a stínu. Často se používají jako podrost pod vzrostlé stromy a keře a pěkně působí i jako náhrada trávníku na větších plochách. Vytvářejí hustý koberec listů a kořenů, který brání růstu plevele a jejich další výhodou je skutečnost, že většina druhů dobře snáší i suchý stín, což je mezi zahradními rostlinami zcela výjimečné. Na stanovišti vydrží i desítky let a vyžadují jen minimální péči. Díky těmto vlastnostem jsou nepřekonatelnými hajničkami.

Škornice jsou vytrvalé byliny náležející do čeledi Berberidaceae, které mají v zemi buď dlouhý plazivý vodorovně rostoucí oddenek, nebo vytvářejí husté trsy. Z oddenku vyrůstají jednak samostatné listy a dále stonky nesoucí květy. Listy jsou složené ze dvou až čtyřiceti lístků, obvykle ale bývají trojčetné či dvakrát trojčetné. V mládí jsou svěže zelené, ale mohou být i purpurové nebo měděné nebo výrazně purpurově skvrnité. Barva mladých listů vytváří výrazný jarní efekt prodlužující okrasnou hodnotu výsadby až jeden měsíc po odkvětu. Listy bývají přezimující nebo stálezelené.
Stonky škornic mohou být bezlisté nebo nést jeden až osm listů. Květenství se vyskytují jak řídká s několika málo květy, tak i bohatá, jednoduchá i složená. Květy jsou drobné, ale protože jich bývá velké množství, tak se výrazně podepisují na jarní kráse tohoto rodu. Při pohledu zblízka zjistíme, že mají velice zajímavou stavbu. Kališní lístky jsou uspořádány ve dvou řadách po čtyřech. Lístky první řady jsou drobné a často brzy opadají. Lístky druhé řady jsou velké, barevné a připomínají lístky korunní. Korunní lístky často bývají protažené v dlouhou ostruhu, která je někdy nápadně dlouhá a nesou medníky. Jednotlivé kališní a korunní lístky mívají rozdílnou barvu, ostruha může být také jinak zbarvená, což vytváří neobyčejnou barevnou pestrost květů.

Zájem o škornice trvá
Introdukce škornic do evropských zahrad probíhala ve dvou vlnách. Původní evropské druhy nejsou příliš ozdobné, a tak se pěstovaly poměrně vzácně jako zajímavost. Teprve v roce 1830, kdy byly do botanické zahrady v tehdy nizozemském Gentu Sieboldem dovezené první rostliny z Japonska, začíná vznikat zájem o škornice jako zajímavé zahradní rostliny. Šéfzahradník této botanické zahrady, André Donckelaar zkřížil Epimedium grandiflorum s Epimedium alpinum (Epimedium x rubrum – popsané 1854) a Epimedium. grandiflorum x E. pinnatum ssp. colchicum (Epimedium. versicolor, popsané 1849). Vznikly tak vynikající půdopokryvné zahradní rostliny, které dodnes patří k základním pěstovaným zahradním škornicím. Druhá vlna zájmu, začíná s popisem a importem nových čínských druhů a trvá dodnes.
Škornice lze dělit do dvou skupin, a to na škornice s plazivými oddenky vytvářející půdopokryvné koberce a druhy trsnatě rostoucí.

Kobercovitě rostoucí druhy
Epimedium alpinum (škornice alpská)
Tato škornice má drobné květy, s nepatrně delší vnější řadou lístků, vnitřní lístky mají širokou a krátkou vakovitou ostruhu. Kališní lístky jsou hnědě červené; korunní lístky žluté. Je dlouze oddenkatá, přes zimu zelená (listy na konci zimy obvykle odumírají). Květenství této škornice jsou krátká, přibližně stejně dlouhé jako stonkový list. Roste v jižních Alpách a na západě Balkánu až po Albánii.
Tento druh je velice životný, dobře roste a rychle se rozrůstá. Květenství jsou však schovaná v listech, takže tato škornice je méně okrasná.

Epimedium leptorrhizum
Menší až středně velká škornice s dlouze plazivými oddenky. Listy jsou trojčetné a řapíky porostlé červenými chlupy. Stonek má obvykle jeden list, květenství je chudé, květy velké. Vnitřní řada korunních lístků je nápadně dlouhá, jen o něco kratší než ostruha. Květy jsou růžové. Roste v Číně v provincii Guizhou a Sichuan. Epimedium leptorrhizum je nádherný mrazuvzdorný druh, zatím jen zřídka pěstovaný.

Epimedium pauciflorum
Nízká škornice s dlouze plazivým oddenkem. Stonek nese jeden nebo dva trojčetné listy, květenství je chudé, obvykle s jedním až třemi bílými či růžovými květy. Popsán byl v roce 1994 v Sichuanu. Jde o výborný nízký druh vytvářející husté koberce. Menší okrasná hodnota je způsobena malým počtem nevýrazných květů.

Epimedium perralderianum
Květy této škornice jsou velké a velké jsou i žluté kališní lístky. Korunní lístky jsou drobné, ostruhaté s drobnou hnědou ostruhou. Květní stonky jsou bezlisté a oddenek plazivý. Listy jsou složené pouze ze tří stálezelených lístků, které jsou velké, tuhé, kožovité, na okrajích zvlněné a ostnité. Epimedium perralderianum roste v horách severní Afriky v Alžírsku v nadmořské výšce kolem 1500 m. Tento pěkný půdopokryvný stálezelený druh je vhodný spíše do nejteplejších oblastí, protože u nás snadno namrzá.

Epimedium pinnatum
Škornice podobná předcházejícímu druhu. Má však jemnější kožovité stálezelené listy, pilovité s dlouhými chlupy, vejčité lístečky a velké žluté květy. Roste v severním Íránu a Azerbajdžánu (subsp. pinnatum) a v severovýchodním Turecku a Gruzii (subsp. colchicum – v zahradách občas pěstovaný pod jménem Epimedium pinnatum ´Elegans´). Jde o oblíbený druh s vysokou okrasnou hodnotou.

Epimedium. x cantabrigiense (E. alpinum x E. pubigerum)
Tento druh vznikl jako náhodný semenáč v období 2. světové války v Cambridgi v Anglii. Kombinuje vlastnosti rodičů, má nenápadné drobné žlutočervené květy, kterých je však velké množství. Květenství na rozdíl od škornice alpské vyrůstá vysoko nad listy.
Odolný druh, který velice dobře roste. Je zajímavý v kombinaci s ostatními druhy škornic, pro samostatnou výsadbu již méně, protože má drobné nevýrazné květy. Pokud bychom ho vysazovali samostatně, použijeme jej raději na větší plochu, neboť velké množství drobných květů se v rozsáhlejší výsadbě lépe projeví.

Epimedium. x perralchicum (E. perralderianum x E. pinnatum ssp. colchicum)
Kombinuje vlastnosti obou rodičů, má pěkné velké žluté květy a kožovité listy, které nenamrzají. Oddenek je plazivý.
Jde o semenáč získaný na zahradě G. F. Wilsona ve Wisley na konci 19. století. Popsaný W.T. Stearnem v roce 1938. Dlouze plazivý druh vhodný pro kobercové výsadby, dobře odolný vůči zimě, dobře snáší sucho.
V zahradách se pěstuje několik podobných klonů. Kultivar ´Wisley´má tmavě hnědou ostruhu na rozdíl od německého kultivaru ´Frohnleiten´, který má ostruhu světle hnědou až okrovou.

Epimedium x. rubrum (E. alpinum x E. grandiflorum).
Klasický hybrid škornice, který je zároveň jednou z nejlepších zahradních odrůd. Květy jsou relativně velké červenobílé. Kališní lístky červené, korunní lístky jsou bílé, vytvářejí nevýraznou trubku a jsou protažené v dlouhou ostruhu nesoucí medníky. Ostruha dosahuje přibližně délky tří čtvrtin kališních lístků. Tato škornice vytváří husté koberce a dobře roste. Pěstuje se také nižší a rychle rostoucí kultivar ´Sweet Heart´.

Epimedium x. versicolor (E. grandiflorum x pinnatum, syn. E. macranthum).
Tento hybrid škornice má v zemi plazivé oddenky. Listy jsou složené, v mládí obvykle výrazně purpurově zbarvené. Jde o jednu z nejčastěji pěstovaných škornic s velkými květy s velkými ostruhami a dlouhými trubkami tvořenými korunními lístky. Květy jsou většinou skloněné dolů a obvykle výrazně zbarvené. Pěstuje se několik kultivarů:
´Cupreum´ – Vnitřní kališní lístky měděně červené, korunní lístky žluté. Květy s velkými ostruhami.
´Neosulphureum´ – Vnitřní kališní lístky tmavěji žluté, korunní lístky světle žluté. Ostruha poloviční délky kališních lístků. Stonky nesou tři až sedm lístků. Mladé listy jsou červeně naběhlé a květy o něco větší než u kultivaru ´Sulphureum´.
´Sulphureum´ – Vnitřní kališní lístky tmavěji žluté, korunní lístky světle žluté. Stonky jsou jednak bezlisté a jednak olistěné s devíti lístky. Mladé listy výrazně červeno-zeleně mramorované.
´Versicolor´ – Vnitřní kališní lístky jsou červenofialové, korunní žluté s červeným náběhem. Ostruha dosahuje do poloviny kališních lístků.

Epimedium x warleyense (E. alpinum x E. pinnatum colchicum)
Oddenky této škornice jsou dlouze plazivé, stonky žláznatě chlupaté. Květy skloněné o 90o. Vnitřní kališní lístky oranžově zbarvené (kultivary se liší v odstínu) s patrnými žilkami. Korunní lístky žluté, ostruha vakovitá, dosahuje do jedné třetiny délky korunních lístků. Trubka není výrazná. Jde o náhodný semenáč vypěstovaný na zahradě paní Ellen A. Willmottové na zahradě Great Warley v Anglii. W.T. Stearnem v roce 1938.

Trsnatě rostoucí druhy
Pěstování škornic má několikasetletou tradici v Japonsku. Vzniklo zde mnoho hybridů, které odvozené především z trsnatě rostoucí škornice velkokvěté. Trsnatě rostoucí druhy se od zbylých odlišují jak vzhledem, tak i využitím ve výsadbách. Používají se v kombinaci s ostatními hajničkami ve stinných partiích zahrad nebo na stinných skalkách. Výhodná je možnost pozorovat je zblízka. Husté výsadby lze použít i jako půdopokryvné, ale koberce se zapojují velice pomalu a mezi trsy může růst plevel. Vyžadují obvykle také vlhčí půdu, nesnášejí přílišné sucho v době vegetace.
Epimedium pubigerum
Květy jsou drobné, vnější řada lístků nepatrně delší, vnitřní lístky s širokou a krátkou vakovitou ostruhou. Rostlina je krátce oddénkatá až trsnatá se stélezelenými listy a hustě žláznatě pýřitým stonkem. Květní stopky jsou delší než u příbuzné škornice alpské, květy krémové, kališní lístky bílé, růžové až červené. Roste vzácně na východě Balkánu (na červeném seznamu Bulharska) a poměrně hojně černomořském pobřeží Turecka po Kavkaz.
Tato poměrně mohutná zajímavá rostlina v zahradě velice dobře roste a na rozdíl od Asijských trsnatých škornic dobře odolává suchu. Trsy dřevnatějí a jen obtížně se dělí.

Epimedium davidii
Středně vysoká trsnatě rostoucí škornice (kolem 20 cm) s tří až pětičetnými listy, které na stonku vyrůstají obvykle po dvou. Spodní strana listů bývá červená. Stonek a řapík je porostlý řídkými červenými chlupy. Květy jsou dlouze ostruhaté, velice ozdobné. Kališní lístky jsou červené, výrazně menší než sytě žluté korunní lístky. Tento druh byl popsán již v roce 1885 ze Sichuanu. Dnes relativně hojný v kultuře.

Epimedium grandiflorum (škornice velkokvětá)
Středně velká či menší, trsnatě rostoucí škornice. Opadavé jemné listy jsou při rašení bronzové, na podzim žloutnou nebo u některých kultivarů červenají. Jsou dvakrát trojčetné či dvojčetné, lístků bývá šest až devět. Květy jsou velké, až čtyři centimetry v průměru, velice variabilní ve zbarvení – bílé, růžové i fialové. Mají jemnou, gracilní stavbu. V přírodě roste v Japonsku, severní Korei a Mandžusku. Pěstuje se celá řada kultivarů, z nichž nejznámější jsou bíle kvetoucí ´Elf Konigin´ a ´White Queen´, fialové ´Lilacinum´a ´Lilafee´, růžově kvetoucí ´Rose Queen´ a ´Shikinoma´ s bílými květy a bíle znamenanými listy.

Epimedium diphyllum
Trsnatý, menší (do 20 cm) stálezelený druh. Listy se skládají ze dvou lístků. Květy většinou bílé, v poupatech narůžovělé, nící. Nemají ostruhu, což je v této sekci výjimečné. Proto byl tento druh původně také řazen do samostatného rodu Aceranthus. V přírodě roste na japonském ostrově Kjúšú. Je to první druh východoasijských škornic dovezený do Evropy.

Epimedium x youngianum (E. diphyllum x E. grandiflorum)
Podobá se rodičům, má nestálý počet lístků. Květy velké až dva centimetry, obvykle s ostruhou, která je buď kratší nebo jen nepatrně přesahuje délku korunních lístků. Květní trubka je výrazná. K hybridizaci dochází i v přírodě, v zahradách se pěstuje je řada klonů. K běžnějším kultivarům patří bíle kvetoucí ´Niveum´ a ´Yenomoto Form´, jemně růžový ´Pink Star´ a růžové ´Roseum´ s krátkou ostruhou, popsané ve Francii v roce 1863.

Epimedium sagittatum
Poměrně mohutná škornice, která dorůstá až do výšky 70 cm. Oddenky jsou krátké, listy trojčetné; na stonku vyrůstají dva až tři vstřícné listy. Má drobné květy, nejvýše osm milimetrů v průměru; bílé kališními lístky, jsou skoro stejně velké jak žlutooranžové lístky korunní. Květenství jsou řídká, ale bohatá i s více jak 30 květy. Roste v jihovýchodní Číně, jako léčivka byla dovezena do Japonska, kde se pěstuje a místy i zplaňuje.

Epimedium stellulatum
Středně velká škornice, vysoká v květu kolem 30 cm. Oddenky jsou krátce plazivé, listy trojčetné. Má něžné, jemné květy se sněhově bílými kališními lístky a žlutými korunními lístky a prašníky. Od podobného E. brevicornu se liší tím, že stonkové listy mají pět až devět lístků (na rozdíl od 3 – 5).
Byla dovezena do Anglie Roy Lancasterem z Čínské provincie Hubei roku 1983 a popsána byla o 10 let později. Dnes patří k běžněji pěstovaným škornicím.

Škornicím je příbuzný rod Vancouveria. Liší se tím, že květy nemají ostruhy, kališních a korunních lístků je šest. Rostou ve třech druzích na západě Severní Ameriky. Nejvýznamnější je Vancouveria hexandra, která vytváří husté koberce. Má opadavé listy a bílé květy kvetoucí vysoko nad listy. Další druh, Vancouveria chrysantha, je stálezelená, listy jsou tužší, kožovité. Je dlouze plazivá, vytváří řidší porosty. Květy jsou větší, žluté. Je více náročná na teplo, v zimě pro jistotu chráníme chvojím.

Zahradní kultura
Škornice jsou nenáročné rostliny, které se, pokud jim zajistíme základní potřeby – tj. hlavně polostín či stín, rostou dobře a bez problémů. Půdopokryvné druhy vyniknou ve větších kobercových výsadbách pod stromy či jako podrost keřů. Dobře se kombinují s dalšími hajními rostinami, jako je poměnkovec (Brunnera macrophylla), pupkovec (Omphalodes verna), barvínek (Vinca minor) či Pachysandra. Kobercové výsadby jsou dlouholeté, na místě vytrvávají řadu let a jen málokterý plevel má šanci se v nich uchytit. Staré listy seřízneme včas na konci zimy (únor, březen), těsně před tím, než rostliny začínají rašit.
Trsnatě rostoucí druhy se pěstují spíše jako solitéry v hajních partiích skalek či v kombinaci s dalšími hajními rostlinami jako jsou dymnivky, kandíky, kyčelnice, Jeffersonie. Musíme pamatovat na to, že pozdě rašící velké stínomilné trvalky jako hosty či rodgersie je mohou utlačovat. Trsnaté druhy dávají přednost humózní, živinami bohaté půdě a nesnášejí delší sucha.
Škornice se množí především dělením. Oddenky jsou tvrdé, dřevnatějící, takže práce především s většími trsy je obtížnější. Na druhou stranu dobře regenerují i poměrně malé části oddenku. Dělit je můžeme buď v zimě a na jaře před rašením a nebo na konci léta. Já sám dávám přednost pozdně letnímu množení, protože rostliny přes podzim zregenerují a zakoření. Při jarním množení snadněji ulomíme rašící pupeny.

Komentáře ke článku 1

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *