Skládkové hniloby zeleniny

Skladovatelnost je možné definovat jako odolnost plodin co nejdéle odolávat váhovým a jakostním ztrátám, ke kterým dochází po jejich sklizni. K těmto ztrátám dochází z několika důvodů.

Především je to vlivem odpařování (transpirace) vody z výpěstků. Tyto ztráty je možné omezovat skladováním výpěstků při nízkých teplotách a při vyšší vzdušné vlhkosti. Ke ztrátám dochází i vlivem prodýchávání (respirace), což je poměrně složitý biochemický proces. Tyto ztráty také omezujeme nízkými teplotami, ale i dostatečným větráním, při kterém se odstraňují zplodiny respirace a současně i uvolňovaný etylen, který skladovatelnost podstatně zkracuje.

Ztráty až desítky procent
Značný a velmi často největší podíl na ztrátách v průběhu skladování představují skládkové hniloby, které způsobují některé bakterie a mikroskopické houby. V našich podmínkách způsobují ztráty ve výši až několika desítek procent z původní celkové sklizně. Chceme-li proto dlouhodobě a především s co nejmenšími ztrátami naše výpěstky úspěšně skladovat, musíme všechny uvedené ztráty co nejvíce omezit. Základní předpoklady dobré skladovatelnosti, platné pro všechny druhy výpěstků, jsou:
• výběr druhů a odrůd vhodných pro skladování,
• správný způsob pěstování (termín výsevu, výsadby a sklizně, dostatečný časový odstup mezi pěstováním shodných a botanicky příbuzných plodin na jednom místě, vyvážená výživa, zábrana mechanickému poškození, jak v průběhu pěstování, tak i při sklizni),
• potřebná posklizňová úprava,
• skladování v co nejoptimálnějších podmínkách (především teplota a vlhkost vzduchu, ale i např. větrání).

Nespecializované skládkové hniloby
Nespecializované skládkové hniloby jsou takové, které se vyskytují na širokém okruhu druhů zeleniny, bez ohledu na jejich botanické zařazení. Jejich původce lze proto označit jako polyfágní. Ze skládkových hnilob způsobovaných bakteriemi je to především bakteriální měkká hniloba, kterou způsobují zejména bakterie z rodů Erwinia (nejčastěji E. carotovora pv. carotovora, ale i E. chrysanthemi) a Pseudomonas (např. Pseudomonas marginalis pv. marginalis, P. viridiflava nebo P. syringe pv. maculicola). V případě cibule kuchyňské mohou měkkou bakteriální hnilobu způsobovat i bakterie Burkholderia gladioli pv. alliicola nebo Burkholderia cepacia. Typickým příznakem bakteriální mokré hniloby je enzymatický rozklad buněčných stěn, a tím rozpad rostlinných pletiv na kašovitou hmotu, která typicky nepříjemně páchne. U zelenin způsobují tyto hniloby největší škody u skladovaných brukvovitých druhů a u kořenové zeleniny (zejména mrkve, ale i celeru, petržele a pastináku). Způsobují však i hniloby hlávkového salátu, špenátu, plodů tykvovitých zelenin, cibule kuchyňské a česneku. Bakterie se šíří hmyzem (např. v ústním ústrojí květilek nebo pochmurnatky mrkvové), závlahovou vodou, nářadím apod. a do rostlin pronikají především v místech mechanického poškození (poškození mikroskopickými houbami, hmyzem, háďátky, ptáky, hlodavci, kroupami, namrznutí, popraskání pletiv apod.), ale i přirozenými vstupními otvory (průduchy a hydatody).
Nejčastější příčinou skládkových hnilob houbového původu je šedá hniloba (botrytida, plíseň šedá), jejíž původcem je houba Botryotinia fuckeliana (anamorfa Botrytis cinerea). Při této hnilobě dochází k mokrému rozkladu (vodnatění) pletiva a k jeho postupnému pokrývání bohatým šedohnědým povlakem konidioforů s konidiemi houby. Někdy se na napadených částech objevují černá kulovitá tvrdá sklerocia. Houba je v podstatě saprofytem, který žije na mrtvé tkáni a živá pletiva napadá jen příležitostně, většinou po mechanickém poškození (mrazová poškození, kroupy, okopávka, vyštipování, vylamování, řezání, atd.) nebo v místě přechodu mrtvého a živého pletiva. Původce šedé hniloba je prakticky schopen napadat všechny pěstované i volně rostoucí rostliny a pokud jde o zeleniny, pak především košťáloviny a kořenou zeleninu, ale i rajčata, papriky, salát, okurky, fazol a další. Patogen přežívá buď na napadených částech nebo i pomocí sklerocií. Šíří se především v podmínkách vysoké vzdušné vlhkosti (nad 85 %), po přehnojení dusíkem a při nedostatečné výživě draslíkem a vápníkem.
Obdobně polyfágní houbou je Sclerotinia sclerotiorum, která je původcem bílé (též sklerotiniové) hniloby. Pro tuto hnilobu je typická tvorba hustého vatovitého a čistě bílého mycelia, ve kterém se později vytváření různě veliká a tvarově rozmanitá černá sklerocia. Škody způsobuje nejen na skladované zelenině, ale i v průběhu vegetace. Tato houba přetrvává ve formě sklerocií, na kterých se za vhodných podmínek vytvářejí plodničky (apothecia) a v nich ve vřeckách askospory. Ty jsou pak do prostředí šířeny prostřednictvím vzdušných proudů. 

Celý text článku naleznete v tištěné verzi časopisu Zahradnictví č. 10/2010.

Text a foto Ing. Jaroslav Rod, CSc.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *