Šeřík stříhanolistý – Syringa laciniata

Jeden z nejkrásnějších a nejpoužitelnějších druhů šeříku Syringa laciniata MILL. měl pro svůj unikátní tvar listů - heterofylii nejasnou botanickou a taxonomickou minulost. Jde o krásný a okouzlující šeřík, který si zaslouží místo v kterékoliv zahradě, která má dostatečný prostor.

Carl von Linne si tento šeřík spletl jako druh a nazval ho Syringa persica. Susan McKelveyová udělala podobnou chybu, když jej nazvala S. persica var. laciniata. Dnes je S. laciniata uznaný jako botanický druh a S.x persica. Frank Meyer jej nalezl divoce rostoucí na počátku roku 1915 poblíž Palitangu u Kingchow v provincii Gansu v Číně.
Je to vysoký keř dorůstající někdy až do výšky tří metrů, který se během let rozroste i do stejné šířky. Růst větví je poněkud skloněný s bohatě obsazenými levandulově purpurovými poupaty. Mladé výhony jsou poněkud hranaté, listy kopinaté 3 – 6 cm dlouhé, zašpičatělé, částečně i jehlicovité nebo trojlaločné Květy na latách jsou jednoduché bledě levandulového zbarvení, dlouze rourkovité s čtyřcípou korunou s oválně zašpičatělými korunními plátky. Na stejném letorostu i na starších větvích má listy různého tvaru (různolistost) a to jak kopinaté, vejčité, trojčetné, různě četně lichozpeřené, tak i co do tvaru jednotlivých listů. Z bohaté skupiny botanických druhů šeříku patří k nejzajímavějším.
S. laciniata je znám svými dvěmi vynikajícími hybridy, z nichž nejstarší je S.x persica (1640) a druhý je S.x chinensis (1777). Na základě vědecké evidence druhu je zatím prokazatelnější, že S.x persica – šeřík perský vznikl zkřížením S. laciniata a S. oblata nebo jedním z jeho variet pravděpodobně ze S. oblata var. dilatata, a to kolem roku 1640 po cestě do západní Asie. Taxonomové nejprve přičítali, že na vzniku S.x persica se podílely S. afghanica a S. laciniata. Není zatím prokázána existence samotného druhu S. afghanica. V Persii se tento šeřík stal pro svou krásu květů a snadné pěstování nejrozšířenějším a nejoblíbenějším a tak vzniklo pojmenování šeřík perský.
Volně rostoucí keře šeříku uplatníme v parkových i zahradních úpravách jak solitérně, tak i v menších nebo větších skupinách. Patří k efektním solitérám a proto jak S. laciniata, tak i S.x persica měla by se hlavně volit k nejčastěji navštěvovaným místům v zahradě, pro detailní pozorováni zblízka. Tento šeřík je vhodný i na volně rostoucí živý plot k zakrytí nevzhledných míst nebo sousedních budov.
Šeřík stříhanolistý i perský množíme v červnu zelenými řízky. Napícháme je do substrátu rašeliny a písku v poměru 1 : 1 a umístíme do studeného pařeniště, kde do podzimu docela dobře zakoření. Šeřík perský je možné rozmnožovat i dřevitými řízky. Aby oba popsané šeříky každoročně bohatě kvetly, vyžaduji propustné středně těžké hluboké půdy alkalické reakce, obohacené o základní živiny. Vyžadují stanoviště na plném slunci – v opačném případě málo kvetou. Uvedené šeříky jsou u nás zcela otužilé. Nejlépe narostlé rostliny jsou z volné půdy a proto volíme pro výsadbu šeříky balové nebo prostokořenné, které všeobecně považujeme za nejvhodnější výsadbový materiál. Vhodná doba výsadby šeříků je podzim nebo časné jaro. Sazenice měly by být dostatečně silné nejméně se třemi výhony, nejlépe tříleté. Zvláště dlouhé jednoleté přírůstky je třeba na jaře zkrátit o 1/2 až 2/3. Šeříky se příliš nehodí pro pěstování v kontejnerech, protože prostor pro jejich kořenový systém je zde značně omezen, což se projevuje krátkými a slabými přírůstky a důsledkem je zababčení rostliny. Těmto rostlinám vysazeným na trvalé stanoviště trvá mnohem déle než obnoví jejich normální růst.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *