Šanty (II) – Druhy sekcí Orthonepeta a Macronepeta

Šanty skupin Orthonepeta a Macronepeta jsou nesourodé: první jsou morfologicky, ekologicky i chemotakticky blízké druhům sekce typové, druhé nejspíš představují monofyletickou skupinu morfologicky i ekologicky vyhraněných velkokvětých asijských druhů s nejasnými vztahy k taxonům jiných himálajských skupin. Review přibližuje německá, holandská a kanadská hodnocení dostupných odrůd, komentovány jsou pěstební technologie, tabulky dokumentují okrasnou hodnotu dvaceti zahradních odrůd a poukazují na hodnocení jejich vitality a růstových vlastností.

Byly–li šanty typové sekce v zahradách pěstovány odedávna, taxony sekcí Orthonepeta a Macronepeta získávají na oblibě teprve v posledních letech. Skupiny jsou to ovšem nesourodé: jestliže první upomínají stavbou květů v mnohém na sekci typovou a jejich příbuzenské vztahy k jiným skupinám zůstávají nejasné, druhé mají nápadně rozšířené bilabiátní květy ne nepodobné květům včelníků (s nimiž ostatně byly kdysi spojovány) a provázány s druhy sekce Spicatae představují nejspíš monofyletickou skupinu sesterskou většině ostatních sekcí – s výjimkou rovněž hustě klasnatých a velice pohledných, bohužel už ne zimovzdorných středozemských taxonů skupiny Subinterrupta (Jamzad & al., 2003). Nadto, nepodobně jiným šantám, v zahradách upřednostňují vlhká místa.

Původní druhy v sekci Orthonepeta
Druhy sekce Orthonepeta mají podobně jako u typové sekce květy se zubatými pysky a s krátkými trubkami pohrouženými v pravidelném pětizubém kalichu, v oddálených vrcholících seskládaných v řídké laty se ale střídají květy oboupohlavné se samičími květy staminodiálními. V silicích tvořených především sabinolem, pinenem, isopulegonem, spathulemolem a cineolem tak jako u druhů typové sekce dominují nepetalaktony (Kökdil & al., 1999). Na deset druhů roste v evropském a maloasijském mediterránu.
Nepeta nuda L. (N. pannonica L.) vyhání tuhé, vzpřímené, nezřídka přes metr vysoké purpurově naběhlé stonky s hrotnatě vejčitými, zubatě vroubkovanými, shora jen řídce pýřitými listy. Květy v rozvolněných lichoklasech, seskládaných v řídké laty, jsou bledě modro–purpurové anebo bílé, nachově skvrnité. Mimořádně proměnlivý taxon rozpadající se v řadu poddruhů (Kokini & Babalonas, 1982; Öz Aydin & Dirmenci, 2004). Roste na suchých kamenitých a křovinatých svazích s výhřevnými, minerálně bohatými, často vápenatými půdami ze středoevropských pahorkatin do uralského a kavkazského předhůří, kde vystupuje bezmála k 2000 metrům nadmořské výšky.
Nepeta latifolia DC. dorůstá též přes metr výšky a od předešlého druhu se liší žláznatým oděním, nápadně zhuštěnými květenstvími a modro–purpurovými květy s menšími kalichy. Upřednostňuje vlhká místa na vápencových podkladech pyrenejského podhůří. Robustní holandská odrůda ´Super Cat´ upoutává purpurově zabarvenými kalichy ještě dlouho po odkvětu, příliš vitální však není (Hoffman, 2008; Hertle, 2009).

Druhy a hybridy v sekci Macronepeta
Šanty sekce Macronepeta mívají klasnatá květenství s přesleny zpravidla oddálenými, dlouhé trubky velikých dvoupyských květů nápadně vyčnívají z kalichů rovněž bilabiátních (Budantsev, 1993). Jamzad & al. (2003) k těmto na podkladě molekulárních dat přičítají také druhy někdejší skupiny Spicatae s přesleny v klasech více zhuštěnými a s kalichy květů dosud téměř pravidelnými; všechny mají květní pysky celokrajné. Na skladbě silic se u různých druhů v rozdílné míře podílejí především isoiridomyrmecin, cineol, caryophyllen, sesquiphellandren, eucalyptol a germacren – nepetalaktony byly zaznamenávány jen ve stopových množstvích (Liu & Tian, 2005; Bisht & al., 2010).
Nepeta sibirica L. (N. macrantha Benth.) vyhání ze stolonizujících oddenků množství stonků přes půl metru vysokých. Živě zelené, trojúhlé, krátce řapíkaté listy s vroubkovanými okraji má vespod zlatavě žláznaté. Na palec dlouhé květy v řídkých přeslenech mají purpurové kalichy a vykvétají v modravých odstínech. V ruských, mongolských a čínských horských stepích vystupuje podél vodních toků k 2800 metrům nadmořské výšky. Stará francouzská odrůda ´Souvenir d’André Chaudron´ má drobnější olistění a temnější květy, je však méně vitální než výchozí populace (Hoffman, 2003).
Nepeta wilsonii Duthie (N. macrantha Dunn.) se od předešlého druhu liší přisedlými, oboustranně pýřitými a shora temně zelenými listy s oděním rovněž protkaným žlutými žlázkami, a terminálními přesleny klasnatě nahloučenými. Ruští autoři (Budantsev, 1982; Grubov, 2002) s touto dnes spojují také N. prattii Lév. (s listy hrubě pilovitými) a N. veitchii Duthie (s listy po okraji vroubkovanými a jen vespod pýřitými) – v zahradních kulturách byla tato jména ostatně vždycky zaměňována. Na podmáčených lukách západočínských velehor vystupují všechny vysoko nad 4000 metry nadmořské výšky. Německá hodnocení (Hertle, 2009) poukazují na bohatost kvetení, ale nízkou vitalitu. Také Nepeta manchuriensis Maxim. (N. koreana Nakai) je blízká předešlým taxonům, liší se vlastně jen nápadnými řapíky temně zelených a téměř lysých listů, drobnějšími květy v početnějších přeslenech a nadto bývá o poznání vitálnější. Roste při vodních tocích ve smíšených mandžuských a ussurijských lesích, německá odrůda ‘Manchu Blue’ byla pro nevšední vytrvalost a bohaté kvetení velmi dobře hodnocena (Hertle, 2009).
Nepeta subsessilis Maxim. dorůstá výšky půlmetrové až metrové, poměrně velké vejčitě špičaté listy má téměř lysé s pilovitě vyřezávanými okraji. Poměrně veliké květy postupně vykvétají z mnohakvětých přeslenů v lila modrých, růžových, u var. albiflora Tatw. i v bílých odstínech – řada odrůd byla z takových populací vyvedena v posledním desetiletí holandskými a britskými pěstiteli (tab. 1), zaváděny jsou též šeříkově modré norské hybridy s N. sibirica (‘Mikael’) a s himálajskou N. stewartiana (‘Stewi’). Na mokrých subalpinských lukách roste v japonských horách mezi 800 až 2300 m. n.m.
Nepeta govaniana (Benth.) Wall. je silně aromatická, až metr vysoká šanta s poměrně velikými, úzce vejčitými, vroubkovanými i pilovitými, vespod žláznatě pýřitými listy a s neobvykle tvarovanými, bledě žlutými, srpovitě prohnutými květy (pro něž bývá někdy přesouvána k sekci Schizocalyx: Rechinger, 1982) v řídkých úžlabních vrcholících. Na západohimálajských lesnatých svazích vystupuje nad 2000 m. n.m.
Nepeta clarkei J.D.Hook. vyhání z dřevnatých oddenků až metr vysoké stonky s ostře vejčitými, vroubkovanými, žláznatě pýřitými listy a slézově modrými, bíle skvrnitými květy v mnohakvětých přeslenech, sledujících stonky téměř po celé délce. Ze západohimálajských kamenitých svahů, kde sleduje vodní toky k 3400 metrům výšky, byla přivezena před čtvrtstoletím (Rix, 1985) a není příliš vytrvalá, křížena s pamírskou N. ladanolens dala však vzniknout pohlednému norskému hybridu ´Clada´.

Text a foto doc. Dr. Ing. Jiří Uher, Mendelova univerzita v Brně, ZF v Lednici

Celý text článku naleznete v tištěné verzi časopisu Zahradnictví č. 4/2011.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *