Rozchodníky a netřesky VI. – Rozchodníky rodu Oreosedum s příbuznými rody

S blízkými rody Rosularia a Prometheum spadá rod Oreosedum k leukosedoidní evoluční větvi rozchodníků s bílými anebo růžovými květy v racemosních květenstvích, nezapře však blízké vztahy k žlutokvětým americkým rozchodníkům rodu Gormania. Uplatnění těchto rodů v zahradní tvorbě je omezeno, všechny jsou ale vysoce ceněny skalkaři a jejich význam roste s prosazováním extenzivní střešní zeleně. Review poukazuje na nejčastěji pěstované taxony, v tabulce pak bylo na podkladě hodnocení německých a nizozemských autorů poukázáno na upotřebitelnost a okrasnou hodnotu osmi druhů z rodů Gormania a Oreosedum se čtyřiadvaceti jejich odrůdami. Summary Together with the allied genera Rosularia and Prometheum, the genus Oreosedum form the leucosedoid evolutionary group of stonecrops with white or rose flowers that are aggregate in racemose inflorescence. Even though the implementation of this group into gardens is limited, it is highly recommended for the rock gardens and its importance now increase with the promotion of extensive green roof. The most frequently species were introduced, and eight species of the genera Gormania and Oreosedum are tabulated together with 24 varieties of the highest ornamental value.

Po vynětí taxonů telephioidní a sempervivoidní větve z široce pojatého rodu Sedum zdají se už být rozchodníky relativně stejnorodou skupinou stálezelených, chamaefyticky rostoucích taxonů s listy nanejvýš jen mírně zploštělými a květy zpravidla pětičetnými; mnohé ani za květu nejsou vyšší než 0,1 m. Jde však jen o podobu vnější: molekulární data (‘tHart, 1995; Mort & al., 2001; Mayuzumi & Ohba, 2004) shodně poukazují na oprávněnost separace přinejmenším dvou vývojových větví, které nadto zůstávají nadále značně parafyletickými a jsou úzce provázány s řadou svérázných rodů tradičně rozpoznávaných. Pro tentokrát zůstaneme u větve leukosedoidní, charakteristické žláznatým oděním, stejnoměrně vyvinutými květními kalichy a žebernatými semeny. Přes zjištěné těsné vztahy k rodům Rosularia, Pistorinia či Dudleya bývá stále formálně spojována s taxony jen málo příbuznými – ‘tHart (2005) ji dokonce spojuje s větví sempervivoidní a vzniklý konglomerát, čítající na 110 druhů, ponechává v rodu Sedum coby podrod Gormania. Je nasnadě, že taková struktura je vysoce polyfyletická a nadále neudržitelná. Právě to se Grulich (1984) a Löve & Löve (1985) pokusili do jisté míry řešit postavením řady nových rodů, jimž novější data molekulární (van Ham, 1995; ‘tHart, 1995) poskytují nemalou podporu – současně ale naznačují, že nadále zůstávají ještě parafyletickými a jak ukazuje příklad podskupiny Epiteium, také zdaleka nedořešenými.

Gormania
Druhy západoamerického rodu Gormania (v porovnání s výše zmíněným stejnojmenným podrodem ovšem podstatně střízlivěji pojatého) jsou charakteristické více či méně stěsnanými, voskově ojíněnými listovými růžicemi (mnohé proto kdysi bývaly řazeny i k rodu Echeveria) na plazivých oddencích a vrcholičnatými terminálními květenstvími s pětičetnými, zpravidla žlutými květy s petaly při bázi lehce srůstajícími. Téměř všechny vykazují karyotyp x=15 a náleží typové sekci –obě zbývající sekce Oreganica (x=12) a Rosulata jsou monotypické (Denton, 1982), právě jejich taxony jsou ale v našich klimatických poměrech plně zimovzdorné a relativně často pěstované.
Gormania oregana (Nutt.) Britton (Sedum oreganum Britton) má silné plazivé stonky ukončené stěsnanými růžicemi lysých, světle zelených, v zimě červenajících, klínovitě lopatkovitých listů a vidlanovitě větvená květenství s poměrně velikými, žlutými květy s petaly kýlnatými a zvonkovitě sevřenými. Je to nížinný taxon, cytologicky odlišný od ostatních druhů rodu (pročež jej Löve & Löve, 1985, přesouvají do nově postaveného rodu Breitungia), vystupující na skalách a pobřežních útesech do 500 m nadmořské výšky po celém severoamerickém pacifickém pobřeží.
Gormania spathulifolia (Hook.) A.& D.Löve se podobá druhu předešlému, liší se volnějšími, většími růžicemi a početnějšími, doširoka rozevřenými květy s nekýlnatými petaly. Nížinné subtaxony z přímořských útesů (Sedum pruinosum Britton, S. anomalum Britton) bývají silně bíle pomoučené, celkově robustnější podhorské populace (Sedum purdyi Jepson, S. yosemitense Britton) vystupují ve stinných skalnatých roklích k 1600 m n.m. a mají růžice neojíněné a zelené.

Oreosedum
Rozchodníky rodu Oreosedum bývají jednoleté, dvouleté i vytrvalé – poslední zpravidla vyvíjejí množství stěsnaně olistěných, plazivých, kořenujících sterilních výhonů a řídce olistěné stonky s latnatými květenstvími bez listenů, jimiž se nápadně blíží rosulariím (Grulich, 1984). Jen některé odvozenější taxony (mezi nimi i u nás planě rostoucí rozchodník bílý) mají květenství thyrsoidní. Květy jsou zpravidla pětičetné. Rod čítá zhruba třicet druhů s rozšířením převážně mediterránním, zůstává však poněkud heterogenním – přinejmenším některé z druhů s úzkými vztahy k nověji separovanému rodu Hjaltalinia (Löve & Löve, 1985) se zdají spadat k větvi sempervivoidní. Na druhé straně sem nejspíš spadají i některé z rozchodníků, zmíněných níže jako nezařazené.
Oreosedum dasyphyllum (L.) Grulich je vysoce proměnlivým taxonem s listy na snadno lámavých nitkovitých lodyžkách střechovitě nahloučenými, okrouhle vejčitými a velmi masitými, modrosivě ojíněnými. Květy rozvíjené od června v chudých květenstvích jsou bílé, vně bronzově stínované, s červenými prašníky a žlutými semeníky. Roste po celém mediterránu na vápencích i silikátových podkladech z nížiny do alpinského stupně hor (až k 3000 m n.m.) v řadě diploidních i polyploidních populací s listy zpravidla vstřícnými a víceméně lysými (Sedum burnatii Briq.), nebo spirálně řazenými a hustě bělavě žláznatými (S. glanduliferum Guss., S. corsicum Duby, S. granatense Pau).
Oreosedum brevifolium (DC.) Grulich má na nelámavých lodyžkách vstřícně nahloučeny lístky lysé, masitě vejčité, leskle zelené, jindy téměř zcela červené anebo (u subtaxonů známých dříve jako Sedum quinquefarium Evans a S. cineritium Merino) sivě ojíněné, neveliké květy v řídkých vrcholících bývají bílé nebo narůžovělé, vně často bronzově naběhlé. Na vlhkých skalách v horách evropského jihozápadu vystupuje k 2300 m nadmořské výšky.
Oreosedum album (L.) Grulich je řídce trsnatý rozchodník s listy na silných plazivých lodyžkách spirálně seřazenými, více či méně cylindrickými, zpravidla lysými, často bronzově anebo červeně promývanými. Nepříliš velké květy v mnohakvětých chocholících jsou obvykle bílé s růžovými semeníky a purpurovými prašníky. Roste téměř po celé Evropě (s výjimkou severu a zakarpatských regionů) v řadě populací natolik různorodých, že jen nepřeberné množství přechodných tvarů brání opakovaným snahám rozpoznávat v nich ustálené subtaxony či dokonce samostatné druhy. Jsou tu nápadně robustní rostliny s listy širokými a shora zploštělými (S. balticum Hartm.), krátce (Sedum athoum DC.) nebo protáhle cylindrickými (S. vermiculifolium Fourn.), jindy zase rostliny roztomile útlé s listy drobnými a téměř globosními (S. rhodopaeum Podp., S. clusianum Guss., S. micranthum Bast.) a dokonce sytě růžově kvetoucí rostliny s listy roztroušeně žláznatými (S. serpentini Janch.). Na vápencích vystupují až k 2500 m do hor a patří k nejpěstovanějším rozchodníkům. Navenek dosti podobné Oreosedum stefco (Stefanoff) Grulich z balkánských hadců, s listy po většinu roku růžově červenými, má růžové květy se svítivě červenými semeníky toliko čtyřčetné.
Oreosedum monregalense (Balb.) Grulich (Sedum cruciatum DC.) se rovněž podobá předešlému druhu, svěže zelené listy má ale zploštělé a na kvetoucích lodyžkách seřazené v přeslenech. Na silikátových horninách vystupuje ve stinných roklích italských a korsických hor k 2100 m výšky.

Text a foto doc. Dr. Ing. Jiří Uher, Mendelova univerzita v Brně, ZF v Lednici

Článek byl odborně recenzován. 

Celý text článku nalezente v tištěné verzi časopisu Zahradnictví 3/2012

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *