Rozchodníky a netřesky V. – Netřesky – rod Sempervivum

Souhrn Ze zhruba šedesáti druhů rodu Sempervivum je sotva desítka běžně v kultivaci, počet hybridů jde však do tisíců. Hodnotu mají však spíše sbírkovou a tomu odpovídá pozornost věnovaná jejich hodnocení. Review přibližuje nejpěstovanější taxony s jejich taxonomickou problematikou, zahradními hybridy a hodnoceními britskými společnostmi, tabulky přibližují okrasnou hodnotu dvaceti odrůd tří nejpěstovanějších druhů a osmapadesáti odrůd hybridního původu. Summary Despite the only ten species of about sixty Sempervivum taxa are cultivated commonly; number of hybrids goes into the thousands. Its value, however, is rather of collection value. In this review, twenty varieties of three most cultivated taxa are tabulated, and 58 varieties of hybrid origin, with regards to their ornamental value.

Nepravidelnou merositou květů s osmi až šestnácti členy v každém kruhu se netřesky natolik liší od ostatních rodů čeledi, že byly ještě donedávna (Stevens, 1995) dle systému Bergerova (1930) separovány v samostatné podčeledi – teprve data molekulární (´tHart, 1995; Ham & ´tHart, 1998) dala za pravdu množícím se názorům o jejich nejbližších vztazích k rozchodníkům. Zhruba šedesát druhů netřesků, rostoucích převážně v jihoevropských a maloasijských horách, bývá zpravidla rozdělováno dle barvy květů dvěma nepřirozeným skupinám Rhodanthae a Chrysanthae, nebo jsou rozdělovány dle Hubera (Jacobsen, 1983) na podkladě dat morfologických (především odění růžic) a geografických do tří sekcí níže uvedených – ani ty se nezdají být přirozené, doposud soustředěná data molekulární (Topalov & al., 2006) však prozatím nejsou s to podpořit více než sesterské pozice rodů Sempervivum a Jovibarba.

Druhy typové sekce Sempervivum
Netřesky typové sekce (nazývané dříve také sekce Ciliata) mají listy lysé nebo krátce chlupaté (potom často olysávající), nikdy ale žláznaté, zato s brvitými okraji. Rozdělovány jsou často ještě dvěma podsekcím – alpinsko-pyrenejské Tectorae a balkánsko-maloasijské Clusianae – přičemž obě sdružují druhy červeně i žlutě kvetoucí.
Sempervivum tectorum L. je bezesporu nejznámějším netřeskem s otevřenými růžicemi mnohdy jako dlaň velikými, seskládanými z listů hrotnatě vejčitých, lysých a lžícovitě prohnutých. Květenství složené z několika vijanů sdružuje několik desítek květů nejčastěji třináctičetných, temně růžových se zelenavou žilkou na každém plátku – tyto jsou vespod a po okrajích ještě hustě chlupaté. Jde o extrémně variabilní druh s řadou neméně proměnlivých populací: prakticky ve všech evropských zemích zplaňuje odedávna po střechách vysazovaná robustní typová varieta s živě zelenými růžicemi listů na špičkách červených a při bázi bělavých (známá také jako S. murale Bor.), drobnější horské populace s červenými listovými bázemi jsou označovány jako S. boutignyanum Bill.& Gren. (pyrenejské s malými, kompaktními, masitějšími růžicemi), S. arvernense Lecoq & Lamotte (alpské se středně velikými růžicemi sametově lesklých listů) anebo S. italicum Ricci (abruzzské s menšími, mnoholistými růžicemi s nápadně dlouhými stolony). Početné barevné odchylky bývaly popisovány jako S. triste Hort.Bak. (růžice temně purpurové), S. boissierii Hort.Bak. (růžice bronzově zelenohnědé), S. royanum Corr. (téměř žluté listy s červenými špičkami) nebo S. spectabile Lehm. (růžice sivé). V jihoevropské domovině upřednostňuje netřesk střešní nevápenaté podklady a vystupuje do alpinského stupně hor. K početným pěstovaným hybridům tohoto druhu patří i proslulé předválečné Arendsovy odrůdy označované jmény řeckých písmen, vybrané z křížení se S. arachnoideum (S. ×flavipilum Saut., S. ×rubellum Timb), a kříženci těchto hybridů s netřeskem horským, běžné v kultivaci pod jménem S. ×funckii Koch.
Sempervivum calcareum Jordan je dalším robustním netřeskem, spojovaným kdysi s druhem předešlým, ploché růžice však sestávají z většího počtu menších šedých listů s purpurově hnědými špičkami, liší se i v karyotypu (Konop, 1986) a stěsnaná květenství sestávají jen asi z třiceti nevelikých, zelenobílých, nanejvýš dvanáctičetných květů s purpurovými bázemi – rostliny ale kvetou zřídka. Na jižních alpských vápencových sklonech vystupuje k 1900 m výšky. Pěstováno je v řadě pohledných odrůd (tab.1) a množeny jsou i jeho hybridy se S. arachnoideum (S. ×morellianum Franko).
Sempervivum marmoreum Sibth.& Smith je jen o málo menším karpatským druhem s listy bledě zelenými, často červeně značenými, obvejčitými a jen krátce hrotnatými. Kompaktní plochá květenství nesou ve dvou či třech vijanech zhruba po pěti květech s karmínovými, bíle lemovanými, brvitými a vespod pýřitými petaly. Typový poddruh vystupující v balkánských horách k 2800 m výšky má listy lysé, známa je ale také řada podhorských populací s listy více či méně pýřitými – bulharské S. erythraeum Velen. s listy sivě purpurovými a hedvábitě lesklými, tetraploidní slovenské S. matricum Letz, teprve nedávno rozpoznaný (Letz, 2009) taxon s listy řídce žláznatými, či řecké, silně pýřité S. reginae-amaliae Boiss. s nápadně drobnými, často purpurovými růžicemi.
Sempervivum armenum Boiss. má polootevřené růžice žláznatě chlupatých, postupně olysávajících sivě zelených listů s červenými hroty, bledě žluté 12–14četné květy jsou v jícnu purpurově značené. Robustnější a zcela lysé S. sosnowskyi Ter-Chatsch. s květy až šestnáctičetnými bývá rovněž s tímto druhem spojováno – oba tyto málo pěstované vápnomilné netřesky vystupují na kavkazských kamenitých sklonech k 3200 m výšky.

Netřesky sekce Arachnoidea
Sekce je představována jediným, avšak velice proměnlivým, vápnostřežným druhem – Sempervivum arachnoideum L. s drobnými (často jen 6–10 mm širokými), kompaktně stěsnanými růžicemi s početnými kratičkými výběžky. Listy jsou oboustranně žláznatě chlupaté a zakončené chomáčky zprohýbaných bílých chlupů, splétajících se s chlupy sousedních listů v charakteristickou, více (S. tomentosum Lehm.& Schnitt., S. webbianum Lehm.& Schnitt) či méně (s nominátním poddruhem dnes spojované S. heterotrichum Schott) hustou pavučinku. Útlé, zřídka přes 0.1 m vysoké lodyžky nesou po několika málo dosti velikých, zpravidla desetičetných, karmínových květech s purpurovými tyčinkami. Roste v diploidních i tetraploidních populacích na křemencových skalách subalpinského a alpínského stupně jihoevropských hor. Snadno se kříží s druhy jiných sekcí a hybridy s různými subtaxony S. montanum L. (S. ×barbulatum Bak., S. ×oligotrichum Bak., S. ×cerbanum Corr.), S. cantabricum Huber (S. ×giuseppii Wale), S. wulfenii Mert.& Koch (S. ×fimbriatum Hayek, S. ×roseum Hutt.) nebo S. tectorum L. (S. ×rubellum Timb., S. ×flavipilum Saut., S. ×villosulum Rouy & Cam. a další) stojí za vznikem nespočetných zahradních odrůd – snad u všech pak vyrůstají i ony charakteristické chomáčky chlupů z vrcholků listů, byť často už ne pavučinkatě splétané.

Netřesky sekce Glandulosa
Na 35 druhů této sekce (odpovídající někdejší Bakerově skupině Pubescentia) má listy oboustranně žláznatě chlupaté a jsou opět rozdělovány dvěma podsekcím s přihlédnutím k původu geografickému. Obě větve mají své červeně i žlutě kvetoucí taxony.
Sempervivum montanum L. má středně velké, mnoholisté, polootevřené růžice s masitými, dlouho přetrvávajícími, kopinatými, žlutozeleně pýřitými listy s typickou pryskyřičnou vůní. Květenství sestává často jen ze dvou až deseti poměrně velikých, 10–16tičetných květů s purpurovými, žláznatými plátky. Kvete od června, dříve než jiné netřesky. Na rozlehlém areálu (prakticky ve všech jihoevropských pohořích vystupuje z pahorkatin k 3400 m výšky) se rozpadá ve tři nebo čtyři subspecie s početnými geografickými rasami, rozšiřovanými druhdy pod jmény S. minimum Timb., S. monticolum Lamotte (obě pyrenejské s drobnými šedozelenými růžicemi), S. stiriacum Wettst. a S. braunii Koch (východoalpské s růžicemi středně velikými, často červeně stínovanými, poslední s květy bílými) nebo S. brunatii Hayek (statné jižní populace s mimořádně velkými, bledě zelenými růžicemi). Karpatské rostliny, vydávané rovněž často za samostanou subspecii, stojí morfologicky mezi populacemi západoalpskými a východoalpskými (Konop, 1986). Netřesk horský zpravidla vyhledává kyselé horniny, v kultivaci je však značně přizpůsobivý nejrůznějším substrátům.
Sempervivum pumilum M.Bieb. má velmi malé, žláznatě pýřité, zelené růžice s početnými výběžky, na nichž dceřiné růžice překvapivě rychle dorůstají velikosti rostlin mateřských. Lodyžky stěží 0.1 m vysoké nesou po několika málo (někdy po jediném!) 10–12tičetných, růžově purpurových květech. Bývalo pěstováno pod řadou neplatných jmen (S. anomalum Hort.Praeg., S. hispidulum Hort.Praeg. a dalších) anebo zaměňováno s druhem předešlým, růžice ale nevoní. Přestože na kavkazských sutích a ledovcových morénách nezřídka vystupuje nad 3000 m výšky, je snadno pěstovatelné. Nově byly s tímto druhem spojeny jen o málo robustnější S. dzhavachschvilii Gurg., S. ingwersenii Wale (oba s petaly bíle lemovanými, u posledního i početnějšími) a S. ossetiense Wale s květy bělavými, purpurově žilkovanými (Kudrjašova, 2003).
Sempervivum ciliosum Craib. se svými uzavřenými, ploše kulovitými, mnohalistými růžicemi s nápadně brvitě chlupatými listy řadí k nejkrásnějším netřeskům. Dceřiné růžice téměř přisedají k mateřským a rychle dorůstají. Kompaktní vijany 10–14ti četné zelenožluté květy s bílými tyčinkami. Zatímco typové bulharské rostliny bývají téměř žlutozelené, makedonské populace (označované někdy jako S. borisii Degen & Urum.) jsou modrosivé anebo načervenalé, vždy ale hustě oděné. Rostliny nadto bývají zaměňovány s rovněž makedonským S. octopodes Turill, slaběji oděným a hadovitě výběžkatým, s purpurovými tyčinkami v květech.

Text a foto Ing. Marián Šinko, doc. Dr. Ing. Jiří Uher, Mendelova univerzita v Brně, ZF v Lednici
Článek byl odborně recenzován.
Seznam použité literatury je k dispozici u autora a redakce.

Celý text článku naleznete v tištěné verzi časopisu Zahradnictví 2/2012

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *