Prudce jedovaté rostliny kolem nás – kýchavice bílá

Snad každý, kdo navštívil naše nejvyšší hory, se setkal s kýchavicí bílou Lobelovou (Veratrum album subsp. lobelianum, (Obr. 1), rostlinou nápadnou svým vysokým vzrůstem, ale i širokými listy se souběžnou žilnatinou. V Krkonoších roste hojně, od rozvolněných lesů, horských luk a pastvin až do nejvyšších poloh v klečovém vegetačním stupni. Na dlouhodobě neobhospodařovaných nebo nedostatečně spásaných travních porostech vytváří rozsáhlé porosty, kterým se při pastvě skot zpravidla vyhýbá.

Mnoho chalupářů si kýchavice přesazuje na své zahrádky pro jejich majestátní vzhled. Chovatelé, myslivci a zahrádkáři se nás často ptají, jak je to s údajnou jedovatostí kýchavice a proč nejsou dobytkem spásány. Cílem tohoto příspěvku je proto přinést základní informace o kýchavicích rostoucích na našem území a odpovědět na kladené otázky.
Charakteristika a výskyt
Kýchavice jsou vytrvalé rostliny vytvářející podzemní oddenek a statné lodyhy až 1,5 m vysoké. Kromě již zmíněné kýchavice bílé Lobelovy, rostoucí kromě Krkonoš také v dalších sudetských pohořích, se na našem území vyskytuje ještě kýchavice bílá pravá. Ta roste na nivních loukách a podél vodních toků pouze v Novohradských horách, na Kleti a na jižní Šumavě. Vzhledem k jejímu omezenému výskytu je zákonem chráněna v kategorii ohrožených druhů. Posledním u nás rostoucím druhem je kýchavice černá (V. nigrum). Z našeho území byla poprvé udávána v roce 1884 z Bílichovského údolí v pahorkatině Džbán ve středních Čechách. Dále se přirozeně vyskytuje v Bílých Karpatech a na Podyjí. Sekundárně byla vysazena i v Českém krasu. Kromě rozvolněných lesů a pasek se vyskytuje v teplomilných travních porostech na hlubším půdním substrátu, kde snáší jak hnojení, tak pravidelnou seč. Vzhledem k nevelkému počtu lokalit, i když mnohdy značně vitálních, je kýchavice černá zákonem chráněna v kategorii kriticky ohrožený druh. Poměrně snadno se kultivuje a proto se v některých zemích (např. ve Francii) pěstuje jako okrasná trvalka ve velkých alpínech.
Všechny druhy kýchavic obsahují veratrinové alkaloidy protoveratrin, veratrin, jervin, rubijervin, germerin a další, které patří k nejjedovatějším rostlinným látkám.
Po vdechnutí vyvolává kýchání
V toxikologické literatuře se uvádí, že k otravě dospělého člověka postačuje dávka 20 mg veratrinových alkaloidů, což zhruba odpovídá 1 – 2 g sušených kořenů nebo oddenků (Frohne & Pfander 2004). Jméno kýchavice je odvozeno od účinku prášku z rozemletých oddenků: po vdechnutí vyvolává kýchání. V minulosti se oddenky kýchavic používaly i v humánní medicíně jako lék na snižování krevního tlaku a proti vnitřním parazitům a také jako přídavek do šňupacího tabáku. Mnoho otrav je popsáno právě v souvislosti v používáním tabáků s přídavkem kýchavice poté, co se tabák dostal omylem do oka konzumentů. Ti trpěli zvracením, sníženou citlivostí, sliněním, slzením, bradykardií (zpomalením srdeční činnosti) a snížením krevního tlaku. Přidávání kýchavice do tabáků bylo proto v Evropě v roce 1979 zakázáno. Snad nejvíce těžkých otrav kýchavicí bylo zaznamenáno v Alpách, kde se těší oblibě nejrůznější alkoholické nápoje připravované z kořenů hořce žlutého (Gentiana lutea). Mnoho laiků si totiž v domnění, že vykopali kořen hořce, připravili oblíbený nápoj právě z kýchavice. Podle Švýcarského toxikologického informačního centra došlo ve Švýcarsku během posledních 29 let k pěti smrtelným případům z celkem 135 zaznamenaných otrav způsobených 24 druhy rostlin. Devět otrav bylo zapříčiněno kýchavicí. Otravu dvou mužů z roku 2004 podrobně popisuje Zagler et al. (2005). Starší muži vypili „hořcový“ extrakt připravený přítelem z kořenů kýchavice. Během hodiny došlo u obou k bolesti hlavy, nucení ke zvracení a následně i k samotnému zvracení. U jednoho se bezprostředně po zvracení projevil silný průjem. Do nemocnice byly převezeni šest hodin po požití nápoje, oba se zpomaleným srdečním rytmem. K uzdravení došlo poměrně rychle během jednoho dne bez zanechání jakýchkoli trvalých následků. K dalším známým otravám došlo po požití listů, částí kořene nebo jeho žvýkání.
Příznaky otravy
Příznaky otravy se začínají projevovat již několik minut po požití kýchavice pocity pálení a mravenčení v ústech a hrdle. Následuje snížení citlivosti nejprve v ústech a poté v celém těle a pocit sucha v ústní dutině. Zanedlouho se dostavuje zvracení a prudký průjem spojený se snížením tělesné teploty, které u postiženého vyvolává pocit chladu. Při vážných otravách dále dochází k dýchacím obtížím, arytmii, snížení krevního tlaku a celkovému kolapsu. Smrt nastává během tří hodin po požití kýchavice. Ačkoli pravděpodobnost přežití silné otravy není příliš vysoká, po odeznění akutních příznaků nebyly u přeživších pacientů pozorovány žádné trvalé následky.
Při otravě je nutné pokusit se co nejdříve odstranit jed z těla zvracením a výplachem žaludku. Protože nejsou známy žádné protilátky, provádí se pouze příznaková léčba například podáním atropinu na úpravu srdeční činnosti. V případě těžké otravy a zástavy dechu je nutné provádět umělé dýchání až do příjezdu odborné pomoci.
Některé alkaloidy obsažené v kýchavici, zejména jervin, se vyznačují nižší akutní toxicitou, zato však výraznými teratogenními účinky. V USA, kde se vyskytuje kýchavice zelená (V. viride) a kýchavice kalifornská (V. californicum) byly u ovcí požírajících kýchavice během březosti pozorovány poruchy vývoje plodu, zejména znetvoření hlavy a zúžení průdušnice. Zkrmování kýchavice v počáteční fázi březosti způsobilo odumření embrya.
Ačkoli se v odborné literatuře uvádí značná citlivost ovcí, koz a telat na veratrinové alkaloidy, při našich pokusech prováděných na Klínových boudách a ve Sklenářovickém údolí jsme zaznamenali pravidelné spásání kýchavic ovcemi. Podle našich zkušeností, ovce jevily o kýchavici enormní zájem a spásali ji jako první rostlinu až do jejího úplného vymizení z potravní nabídky. Vysvětlení tohoto jevu vyžaduje ještě další podrobný výzkum, protože je v rozporu s poznatky jiných badatelů zejména z alpských zemí. Skot se kýchavici zpravidla vyhýbá, i když jsme při studiu chovu skotského náhorního skotu v Krkonoších pozorovali občasné spásání jejích listů, podobně jako u jelena evropského. Jedovatost se sušením téměř nesnižuje a k letální otravě velkých hospodářských zvířat postačuje dávka 200 g sena kýchavice.

Závěr
Kýchavice patří k jedněm z nejjedovatějších rostlin vyskytujících se na našem území a to jak pro člověka, tak pro hospodářská zvířata. Pěstování kýchavic jako okrasných rostlin by mělo být prováděno pouze tam, kde není riziko náhodných otrav malých dětí. Na hospodářsky využívaných loukách a pastvinách je vysoký podíl kýchavice z hlediska výživy hospodářských zvířat nežádoucí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *