Problematika okraje sídel

Přechodová zóna mezi sídlem a krajinou je specifickou záležitostí, která vyžaduje zvýšenou pozornost při volbě zeleně a dalších opatření pro přirozené navázání sídla na krajinu. Tato problematika však zatím stojí stranou zájmu všech účastníků činností v tomto prostoru. Týká se to především územních plánovačů a projektantů komplexních pozemkových úprav, do značné míry také samosprávy obcí.

Díky dosavadní absenci zájmu o řešení tohoto území, přetrvává na okrajích našich obcí stav, jež nám zanechal minulý režim. Na vině je především nedostatečné nastavení systému, který neumožňuje řešit sídlo a krajinu propojeně. Druhou a možná ještě významnější překážkou je nedostatečné vnímání závažnosti problematiky zúčastněnými odborníky zejména s ohledem na její dopad na kvalitu životního prostředí a tedy i kvalitu života lidí na venkově.

Území nikoho
Komplexní pozemková úprava (KPÚ) ve své části návrhu společných zařízení KPÚ končí u hranic obce nebo častěji u pásu pozemků určených územním plánem pro budoucí výstavbu. Zkrášlení obce v rámci soutěže Vesnice roku končí většinou u jejích hranic. Vzniká tak určité vakuum, území nikoho, kde veškeré činnosti pro zlepšení životního prostředí po stránce estetické, environmentální a ekologické narážejí na bariéru systémových překážek. Ty vyplývají z nedostatečného propojení činností zaměřených na jedné straně na obnovu obce a na druhé straně nápravu krajiny deformované čtyřiceti lety intenzivního zemědělství. Další okruh překážek vyplývá z nedostatečného chápání důležitosti problematiky a nepatří tedy do okruhu překážek objektivních.
Často si pěstujeme v našich myslích ostré hranice mezi sídlem a okolní krajinou, i když tyto v podstatě neexistují nebo by alespoň existovat neměly. Příslušné části původního Programu obnovy vesnice z r. 1991 hovoří o „celkovém doplnění obce vhodnou zelení a propojení zeleně s krajinou“ a jeho novelizace z roku 1998 hovoří v podobném duchu o „zachování a obnově vlastního obrazu vesnice a jejím organickém sepětí s krajinou“. Tedy vhodné propojení sídla s krajinou je v obou dokumentech předpokládáno, ale v praxi však pouze v malé míře prováděno.
Je třeba také upozornit na podíl uspořádání okraje vesnice na celkové osobitosti jejího obrazu.
Někde tvoří hranice parcel zahrady s tyčkovými ploty, jinde zdi nebo stodoly, ve vinorodých krajích vinné sklepy. K tomu vše přistupují vysoké ovocné stromy v zahradách a neovocné na jejich okrajích. Dle tohoto uspořádání bylo donedávna možné rozeznat obce v různých částech Čech a Moravy. V poslední době však dochází stále častěji ke znehodnocování tohoto prostoru, jak dokládá následující citace „vnější, obvodní část intravilánu se často chápe jako méně důležitý prostor, kde vzniká určitá forma vesnické periferie s řadou nevhodných objektů, manipulačních skládek a podobně. Dochází k nedomyšlenému obestavování příjezdových komunikací, nová výstavba rodinných domů v prostoru vesnických humen sousedí bez jakéhokoliv zeleného přechodu s produkční krajinou a mizí tak jeden ze základních rysů značné části našich vesnic – tradiční vnější obvodní pás zahrad, kterým přecházely do krajinného prostředí“. (Mareček 2005)

Okrajové pozemky a zahrady
Správným začátkem každé iniciativy je stanovení cílů resp. jejich správného pořadí. Prvním krokem by mělo být napravení nepořádnosti vlastníků okrajových pozemků ¬– provedení úklidu v zahradách i na dvorcích přiléhajících ke hranici intravilánu. Jelikož se jedná o soukromou sféru, nelze pro věc udělat nic víc než určitou dlouhodobě podávanou osvětu. Nemělo by nikomu z nás být lhostejné, že nemáme v rámci Evropy co do stavu vesnice příliš dobrou pověst.
Další věcí, kterou nelze v soukromých zahradách regulovat je výsadba ovocných stromů vysokého vzrůstu s příznivým vlivem na dálkový obraz obce. Je známou skutečností, že v průběhu posledních desítek let byly v našich zahradách vysazovány nízké formy (zákrsky a polokmeny), čímž došlo k odkrytí méně vzhledných okrajových partií. Je však nutné také vidět, že se tím vytvářejí i určité bariéry pro propojení s krajinným prostředím, které daleko přirozeněji poskytují vysokokmeny. I zde bude nutné spoléhat na menší či větší výsledek prováděné estetické osvěty, kdy se bude velice těžce v našich podmínkách argumentovat estetikou proti snadnému ošetřování a sklizni. Východiskem z této situace by proto mohlo být maximální možné přiblížení plánování KPÚ k hranicím obce a řešení přechodové zóny v rámci návrhu společných zařízení KPÚ. Tento způsob řešení bude však vyžadovat nový pohled především při stanovení požadavků na KPÚ ze strany pozemkových úřadů a následně též projektantů, kterým se tímto stanoví nové úkoly. Nikde však není napsáno, že se na projektu KPÚ nemůže podílet řada různých odborných profesí a v daném případě nemůže člověka nenapadnout účelnost spolupráce odborníka z oblasti zahradnicko-krajinářské.

Jak na to?
Dobrým základem pro řešení často neutěšeného obrazu okraje našich vesnic by bylo pochopení integrity procesu obnovy sídla a krajiny a nastavení vhodného systémového prostředí. To by umožnilo provádění obnovy v jednotném čase – tedy obnovu vesnice současně s komplexní pozemkovou úpravou. Je to způsob, který je velmi častý a osvědčený v Bavorsku. Nedá se nadále přijímat argument, že naše dosavadní rozdělení kompetencí na venkově mezi MMR ČR (sídla) a MŽP a MZe ČR (krajina) takovýto postup neumožňuje. Při současném kompetenčním stavu by byla dostatečným řešením metodicky dotažená spolupráce zmíněných resortů při řešení otázek přechodu sídla do krajiny. To ovšem předpokládá uznání důležitosti dané problematiky a samozřejmě vůli ke spolupráci mezi resorty ve větší míře, než tomu bylo dosud.
Také je třeba si konkrétně ozřejmit obecně uznávané požadavky na přechodovou zónu sídla a krajiny. Zeleň na hranici vesnice propojuje sídlo a krajinu a spoluvytváří jeho siluetu. Historickou a nejčastější formou okraje vesnice je zeleň sadů a zahrad, kde starší vysokokmenné formy, jak již bylo zmíněno, dožívají a jsou nahrazovány nízkorostoucími. Zeleň vysazovaná na hranici obce by měla tento nepříznivý stav zlepšit, přičemž není smyslem vytvořit hradbu vysoké zeleně, ale docílit výškové a barevné malebnosti střídáním ovocných s neovocnými stromy. Zeleň v okrajové části obce bude často oddělovat výrobní stavby, a to nejčastěji různé části zemědělského střediska, kde se často vyskytují objekty vymykající se výškou i objemem z krajinného měřítka. Pro tyto účely je nutné volit stromy neovocné s výškou potřebnou pro maximální zakrytí uvedených objektů a dále i formou širších pásů pro splnění hygienických funkcí. Na hranicích obcí se často vyskytují sportoviště a z nich nejčastěji fotbalová hřiště. Jejich ohraničení je nejlépe provést střídáním nižších a vyšších stromů v kombinaci s keřovými bloky.
Určitým problémem může být i začlenění nové výstavby na okrajích obcí. Vyrovnání okraje obce zahradami, rozdělení pole v popředí pásem zeleně, osázení cesty k obci alejí či odclonění nové výstavby vysokou zelení, jsou možnými řešeními. Samostatnou kapitolou by mohla být rekreační funkce humenních cest pro krátkodobou rekreaci místních obyvatel.

Užívání krajinného plánu
Je třeba vidět i fakt, že se na siluetě obce nepodílejí pouze stromy z okrajové zóny, ale také vysoké stromy ve středových partiích intravilánu. Oproti prvně jmenovaným však mají nevýhodu v tom, že nejsou schopny ukrýt nevhodnou výstavbu z okrajů obcí. Je nutné dodat, že podle okolností podstatná či nepodstatná část hraničních pozemků a sice ty, které jsou majetkem obce může být využita k úpravám ve výše uvedeném duchu v rámci územního plánu obce. Tedy úplně bezbranná veřejná správa ve všech případech není.
Dokonalým systémovým řešením situace, kdy v důsledku rozdělení kompetencí vzniká na hranicích obce již zmíněné území nikoho by bylo důsledné užívání krajinného plánu, který zjednodušeně řečeno řeší zeleň v každé lokalitě do nejmenších porobností. Jedinou, ale zato podstatnou překážkou v jeho užívání je neexistence zákonného podkladu pro jeho zpracování. Jak se zdá, při každém nahlédnutí na problematiku sídla a krajiny zblízka vyvstává potřebnost krajinného plánování se stále větší naléhavostí. Za situace, kdy systémové nástroje chybí, záleží vše do značné míry na dobré vůli zúčastněných řešit tuto doposud opomíjenou oblast a ta vždy nemusí být na dostatečné úrovni.
Propojení vesnice s krajinou však není tvořeno pouze zelení na okraji obce. Jsou to také často liniové výsadby alejí u cest a větrolamů, dále to jsou břehové porosty vodních toků, které procházejí krajinou i obcí. Mnoho pozitivního by v tomto smyslu mohla vykonat komplexní pozemková úprava při návrhu společných zařízení KPÚ. Stalo by se tak v případě, že by si k dosavadním úkolům v oblastech systémů ekologické stability, protierozních opatření, cestní sítě, vodohospodářských opatření přibrala k řešení estetických požadavků, jakými jsou často návrhy a doplnění rozptýlené zeleně v krajině, návrh prvků propojujících vesnici s krajinou. Bude se jednat o řešení vztahu venkovského sídla k jeho krajinnému prostředí na principu kontrastu nebo harmonie, kde hlavní úlohu bude hrát prostorové a sortimentální pojetí zeleně. Často se bude jednat o zdůraznění polohy obce sbíhajícími se liniemi doprovodné zeleně cest.
Je také nutné zdůraznit, že mnoho pozitivního pro přirozený a rázu vesnice a krajiny odpovídající přechod sídla do krajiny může vzejít při dobré vazbě plánu společných zařízení KPÚ na územní plán obce. Praxe nám v tomto ohledu ještě mnohé dluží. Metodicky je tato spolupráce řešena směrnicí s názvem Koordinace postupu zpracování územně plánovací dokumentace a návrhu komplexních pozemkových úprav vzniklá spoluprací MMR ČR, MZe ČR, Ústavu územního rozvoje a Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy, vydaná v Brně r. 1999.

Čerpání dotací
Významná finanční pomoc z unijních fondů může být při řešení dílčích úloh přirozeného přechodu sídla do krajiny uskutečněna prostřednictvím jednotlivých částí Programu rozvoje venkova České republiky na období 2007 – 2013. Jedná se konkrétně o opatření osy I.1.4 Pozemkové úpravy, kde se hovoří v části Způsobilé výdaje m.j. o „realizaci opatření k ochraně a tvorbě životního prostředí a zvýšení ekologické stability krajiny“. Další možnosti alespoň pro část venkova poskytuje opatření osy III.2.2 b s názvem Ochrana a rozvoj kulturního dědictví venkova, kde v části Způsobilé výdaje figurují historické parky, historické zahrady a aleje, které také nejsou na našem venkově málo zastoupeny. Uvažovat se dá i o využití opatření III.1.3.a Podpora cestovního ruchu, kde v části Způsobilé výdaje se píše m.j. o „budování a značení pěších cest, vinařských stezek, odpočinkových míst, hippostezek“ což se bude ve značném počtu případů týkat humenních cest a dále „nákup a výsadba doprovodné zeleně“.
V současné době se jedná především o uvědomění si závažnosti celé problematiky přechodové zóny a jejího vysokého pozitivního efektu v případě kvalitního řešení a realizace širokou odbornou veřejností. Jedná se o to aby byly co nejrychleji a nejefektivněji využívány všechny naznačené existující cesty ke zlepšení stavu okrajů našich sídel. Současně bude nutné hledat další zlepšení podmínek pro optimální návrh a realizaci co nejtěsnějším propojením obnovy sídla a krajiny v integrovanému řešení venkovského prostoru. Mimo to je také třeba osvětou působit na vědomí samotných obyvatel venkova ve smyslu podpory výše uvedených cílů s použitím argumentu, že to budou právě oni, kdo pocítí estetické a environmentální přínosy těchto opatření jako první.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *