Pro obohacení školkařského sortimentu

Přestože je druhová i odrůdová nabídka školkařských výpěstků v zahradních centrech a okrasných školkách v posledních letech rozmanitá, stále může být ještě obohacena o zajímavé kultivary dřevin. Krása květů, plodů nebo podzimní vybarvení listů následujících rostlin teprve čeká na své objevení a využití jak v zahradní, tak i sadovnické tvorbě.

Callicarpa (krásnoplodka)
Patří ke keřům, které vždy na podzim vzbuzují zaslouženou pozornost návštěvníků botanických zahrad a arboret. V jarních a letních měsících je nenápadným keřem. Většina druhů jsou vždyzelené subtropické keře, jen několik jich zasahuje do mírného pásma. Krásnoplodky mají vstřícné, jednoduché kopinaté nebo eliptické listy, které jsou na okraji zubaté nebo pilovité. Kvetou koncem léta nenápadnými světle fialovými nebo bělavými květy. Dekorativní hodnota keřů se nejvíce projeví v podzimních měsících, kdy se jim výrazně zbarví listy; jsou žluté někdy i s červeným nádechem.
Díky zářivé barvě plodů jsou rostliny ve výsadbách nepřehlédnutelnými. Jejich barva je podle druhu či odrůdy většinou lilákově fialové nebo modré barvy, která je v rostlinné říši velice neobvyklá. Plody zůstávají dlouho na větičkách a dají se použít do vazeb. Existují i odrůdy běloplodé, ale ty nejsou tak ozdobné. Navíc trpí tím, že při poškození snadno hnědnou. U nás jsou otužilé následující druhy:
C. giraldii (krásnoplodka Giraldova) pochází ze střední a západní Číny. Keř dorůstá do vysoký až 5 m, u nás je však nižší, jen zřídka přesahuje 2 m. Listy jsou eliptické až podlouhle vejčité, přibližně 10 cm dlouhé. Stopky květenství jsou krátké, nejvýše tak dlouhé, jako květenství, listy jsou na rubu žlutě žláznatě chlupaté, stejně jako větvičky a mladé plody. Dříve byla považována za poddruh C. bodinieri, současní čínští autoři ji však považují za samostatný druh.
C. dichotoma (krásnoplodka vidličnatá) pochází z východní a střední Číny, Koreje, Japonska a Vietnamu, kde roste ve smíšených podhorských lesích. Je to menší keř vysoký kolem 1 m. Listy jsou kopinaté, jen v horní polovině vroubkovaně pilovité s krátkými řapíky. Nepřesahují délky 8 cm, na rubu jsou lysé se žlutými žlázkami. Květní stopky jsou delší než řapíky. Je považována za léčivou rostlinu.
C. japonica (krásnoplodka japonská) pochází z východní Číny, Japonska, Tajwanu a Koreje. Dorůstá do výšky 1,5 m, letorosty jsou v mládí plstnaté. Listy jsou kopinaté asi 10 cm dlouhé, na rubu lysé, žláznaté. Květní stopky jsou delší než řapíky. Listy se používají jako náhrada čaje.
C. americana (krásnoplodka americká) je asi 1,5 m vysoký keř z východu severní Ameriky. Stopky květenství jsou kratší než řapíky listů, list je na spodní straně nápadně plstnatý. Má jedlé plody, používá se, podobně jako jiné druhy, jako diuretikum a na léčbu revmatismu a střevních potíží.
C. kwangtungensis byla jako novinka dovezena do Evropy ze střední Číny. Od zbývajících druhů se tento asi 2 m vysoký keř liší nápadně velkými, až 25 cm dlouhými, kopinatými listy. Podle prvních zkušeností je u nás, alespoň v teplejších oblastech, dostatečně zimuvzdorná.
Krásnoplodky vyžadují chráněné místo na plném slunci nebo v mírném stínu. Vysazujeme je do dobré zahradní půdy, která nemá být příliš kyselá. Neprospívají dobře na suchých stanovištích. Pokud chceme velkou násadu plodů, musíme je přihnojit začátkem léta plným hnojivem. Na nevhodných místech při tužších zimách můžou namrzat, ale obvykle dobře obráží. Zmrzlé větve v předjaří ostříháme. Rostliny kvetou na letošních větvích, proto jim hlubší řez neuškodí, ba naopak, podpoří bohaté kvetení. Na zimu zem kolem keřů namulčujeme suchým listím nebo zetlelým hnojem.
Krásnoplodky se ve výsadbách snadno kombinují s jinými keři, ale jejich krása se nejlépe uplatní při solitérní výsadbě. Vždy vysazujeme několik rostlin vedle sebe, aby došlo k lepšímu opylení a tedy i násadě plodů. Rostliny můžeme množit výsevem semen, ale snadnější je způsob propagace bylinnými nebo polovyzrálými řízky.

Cercis (zmarlika)
Je rod zajímavých dřevin z čeledi sápanovitých, která je někdy spojována s čeledí bobovitých. Jsou to opadavé keře nebo stromy se zajímavými okrouhlými až ledvinovitými, celokrajnými listy. Listy jsou neobvyklé, s podobným tvarem listů se setkáme u dřevin mírného pásma jen zřídka. Květy jsou typické, motýlokvěté, krásně růžové. Dřeviny vykvétají na starších větvích, někdy i z kmínků v době, kdy raší listy. Zvláště růžově kvetoucí rostliny jsou velice nápadné, krásné především v kontrastu se svěží zelení rašících okolních dřevin. Plodem je lusk.
C. siliquastrum (zmarlika Jidášova) pochází z východního středomoří a Turecka. V našich klimatických podmínkách je to pomalu rostoucí, středně vysoký až vysoký keř nepřesahující výšku 4 m, obvykle dorůstá do výšky 2 m. Vyžaduje teplé slunné polohy. Dobře snáší – spíše vyžaduje sluneční úpal a sucho. Bez problémů roste na surových půdách či stavební suti. Rostlinu vysazujeme jen do nejteplejších poloh, v tuhých zimách může namrzat. Je to jeden z nejkrásnějších keřů, který je na vhodném stanovišti obalený růžovými květy. Je to vyslovená solitéra. Přestože dobře snáší extrémní stanoviště městských aglomeracích, setkáváme se s ní jen zřídka. Jsou známé kultivary s bílými či plnými květy. Mladé lusky se ve Středomoří po spaření konzumují jako zelenina.
C. canadensis (zmarlika kanadská) roste rychleji a dosahuje větších rozměrů než C. siliquastrum . Má matné listy, které jsou na vrcholu špičaté a na bázi jen mělce srdčité. Květy jsou o něco menší než u předcházejícího druhu, bývá jich však více. Pochází z vlhkých lesů, roste podél potoků a řek. V kultuře vyžaduje živnou, vlhčí půdu, přílišným suchem trpí. Roste ve velkém areálu od hranic USA s Kanadou po střední Mexiko. Pro naši kulturu se hodí pouze rostliny ze severní části areálu. Pěstuje se v několika kultivarech lišících se především barvou květů, např. bílý ´Royal White´. Známý a dnes již často pěstovaný je také kultivar ´Forest Pansy´ s tmavě červenými listy, které během sezóny prakticky nemění barvu. Patří k nejtmavěji olistěným dřevinám, vytváří zajímavé kontrastní pozadí především pro trvalkové výsadby.
C. chinensis (zmarlika čínská) se pěstuje jen zřídka. Je to menší keř s lesklými, nevýrazně srdčitými listy s chrupavčitým okrajem. Na podzim výrazně žlutě barví. Je vhodný pro chráněná místa v teplejších oblastech.
Zmarliky množíme výsevem semen, které spaříme a necháme den bobtnat. Výsev neošetřeného semene vzchází velice nepravidelně a i dva roky přeléhá. Kultivary se roubují na semenáčky či kořeny matečných rostlin, je možné je také řízkovat. Špatně snášejí přesazování.

Clerodendrum trichotomum var. fargesii
(blahokeř trojmý Fargesův)
Po větší část vegetačního období je tento keř či menší vícekmenný strom nenápadnou rostlinou. Listy jsou asi 15 cm dlouhé, vstřícné, celokrajné nebo nevýrazně vroubkované, ve stádiu rašení jsou někdy purpurově zbarvené. Při rozemnutí páchnou. Květenství se rozvíjí v polovině léta, květy jsou bílé a na rozdíl od pěstovaných pokojových balhokeřů mají i nenápadný, zelený kalich. Ten však po odkvětu začne měnit barvu do purpurova. Nejprve je uzavřený, ale v říjnu se otevře a odhalí neuvěřitelně modrou bobuli. Var. fargesii je nejodolnější k mrazu, proto se také pěstuje nejčastěji. Pochází z Číny. V kultuře vyžaduje chráněnou polohu, světlé stanoviště chráněné před slunečním úpalem. Půda má být živná, humózní s příznivým vlhkostním režimem. V zimě ho chráníme jednak namulčováním půdy listím a přistíněním kmene a větví chvojím. V tuhých zimách namrzá, ale snadno regeneruje a kvete.

Staphylea holocarpa (klokoč celoplodý)
I u tohoto keře vynikne jeho krása především v podzimních měsících. Jedná se o menší strom – v přírodě dorůstá do výšky 5 – 10 m, u nás je však spíše středně velkým keřem dorůstající do výšky 2 m. Listy jsou trojčetné, pilovité. Kvete drobnými úhlednými bílými květy v době, kdy jsou již rozvinuté listy. Plodem je nafouklá tobolka, která je však menší než u jiných zástupců rodu a ani nemá výrazné tzv. rohy. Nejčastěji se pěstuje varieta rosea, která má květy narůžovělé a v mládí pýřitou spodní stranu listu, starší listy jsou pýřité alespoň podél hlavních žilek. Pochází z hor Sichuanu a Junnanu.
Klokoč celoplodý na podzim nádherně barví, listy jsou nejčastěji žluté barvy s červený středem. Barva keře nejlépe vynikne proti tmavšímu pozadí jehličnanů či později opadávajícím listnáčům. Klokoči se daří v humózních půdách v polostínu. Nemá rád úpal a přílišné přeschnutí. Množíme ho výsevem semen, která potřebují stratifikaci, nebo bylinnými řízky.

Parrotia persica (parrotie perská)
Je větší rozložitý keř či menší strom. Borka starších větví se plátkovitě odlučuje podobně jako u platanů. Listy jsou obvejčité, v horní polovině vroubkovaně zubaté, na horní straně tmavě zelené, lesklé. Vykvétá časně před rozvinutím listů, květy jsou v hustých hlávkách, mají ale zakrnělé koruny, takže na rozdíl od vilínů, se kterými kvetou ve stejnou dobu, jsou spíše nenápadné. Plodem je dřevnatá tobolka, která puká dvěma chlopněmi. Pochází z vlhkých lesů severního Iránu a z Kavkazu.
Někteří jedinci na podzim barví červeně či žlutě, jiným listy nevýrazně hnědnou. Velice pěkný, výrazně barvící je kultivar ´Vanessa´, který navíc roste vzpřímeně až sloupovitě, nikoliv nepravidelně rozložitě. Je vhodný jako zajímavá solitéra do parků a větších zahrad. Dřevina prospívá v běžné, spíše kyselé půdě s dostatkem vláhy. Vyhovuje ji polostín. Nemá ráda přesazování; řežeme pouze, je-li to bezpodmínečně nutné. Parrotie se množí hřížením i řízkováním, které je však poměrně náročné. Kultivary se roubují na semenáče vlastního druhu nebo na vilíny.

x Sycoparrotia semidecidua
S touto rostlinou se setkáme převážně pouze v botanických zahradách. Vznikla zkřížením opadavého druhu Parrotia persica a stálezeleného, pro nás příliš teplomilného druhu Sycopsis sinensis. Křížení provedl P. Schönholzer v Baselu ve Švýcarsku. Rostlina je podobná parrotii, je stálezelená či poloopadavá. Kvete již v únoru nenápadnými hustými svazky květů, podobných květům parrotie. Dobře prospívá a poměrně rychle roste v polostínu v humózní půdě.

Parrotiopsis jacquemontiana (parociovka)
Jedná se o větší keř s hladkou kůrou, který dorůstá do výšky kolem 2 m. Listy jsou poněkud podobné olši, okrouhlé, ostře zubaté, ze spodní strany hustě chlupaté. Na zimu žlutě barví. Květy jsou oboupohlavné, nahloučené v hlávkách širokých asi 4 cm. Nemají korunní listy, zato množství žlutě zbarvených tyčinek. Květenství je ale podobně jako u květnatých dřínů podepřené čtyřmi až šesti, většinou bílými, listeny. Pochází ze západních Himálají, roste ve výškách 1000 – 3000 m n. m. Parociovka je zajímavá dřevina do větších zahrad a parků, kde ji vysazujeme soliterně poblíž cest, aby ji návštěvník mohl pozorovat zblízka. Daří se jí v humózních, dostatečně vlhkých půdách. Stanoviště volíme chráněné před zimními větry.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *