Premostrátský hřbitov v Teplé

K nejstarším svědectvím, která nás informují o lidské společnosti, patří mimo jiná i pohřebiště a s tím spojené pohřební rituály. Stejně tak dlouhá je i historie utváření náhrobku, či pomníku pro zemřelého. Náhrobek a náhrobní deska byly používány především u „vyspělých“ kultur.

Již staří Římané založili v pohřbívání sociální systém. Pohřební spolky se staraly o to, aby v takzvaném kolumbáriu mohli být důstojně pohřbeni i chudí.
Křesťanská pohřebiště v prvopočátcích často vycházela z pohanských nekropolí. Do dnešních dní si většina starých hřbitovů zachovala svoji vyvýšenou polohu nad sídly, která bývala zvolena z důvodu obranných, kdy pro útočníky byl znakem vítězství zničené pohřebiště obránců.
Způsobem pohřbívání u Germánů bylo spalování, kdy byl popel uložen do hliněných uren a váženým osobám se do hrobu dávaly pohřební milodary pro život po smrti. Urny byly ukládány do pahorků půdy na pohřebních polích podél válečných cest. Teprve Karel Veliký uzákonil pohřeb do země a pohřeb žehem zakázal pod hrozbou trestu smrti. Pohřebiště se pak přesunulo do bezprostřední blízkosti kostela. V kostelech se podle nantského ediktu směli pohřbívat jen duchovní. Prosté obyvatelstvo bylo pohřbíváno do země u kostela. Předpokládalo se, že mrtví na kostelním hřbitově jsou pod ochranou relikvií, které jsou uložené v kostele. V obvodu třiceti kroků kolem kostela byla půda považována rovněž za posvěcenou. Z tohoto důvodu nesměli být do posvěcené půdy pohřbívání popravení zločinci a sebevrazi. V průběhu 15. století byly hřbitovy umístěné kolem kostelů obehnány zdmi a baštami a proměnily se tak v opevněná místa.
Pohřebiště se později často zakládala za městskými hradbami jako „boží pole“.
Významný předěl v pohřbívání nastává v době reformace. Hřbitov se stává „tichým místem určeným k rozjímání.“
Po přelomu století, kolem roku 1910, se objevuje v pohřebnictví reformní hnutí, vyzívající k jednoduchosti hřbitovů a zvláště pak náhrobků. Hnutí propagovalo tzv. lesní hřbitovy. Stromy tvořily prostor, rámec a duchovní rozměr, do nějž byly vkomponovány hroby.
Mezi nově založené nekonvenční hřbitovy patří i 2.listopadu 2001 vysvěcený a slavnostně předaný premonstrátský hřbitov při klášteře v Teplé.
Hřbitov vznikl za konstruktivní a plodné spolupráce mezi autory návrhu z ateliéru PROPARK, realizátory ze ZAHRADY TEPLÁ a společenstvím tepelských premostrátů v prostranství při jihovýchodním kraji rozlehlého klášterního parku. Tepelský klášterní park, rozkládající se na pravém břehu řeky Teplé, je řešen přírodně-krajinářsky s použitím původní přirozené vegetace. Zásadní přestavba parku byla provedena počátkem 20. století. Klášterní park je místem, kde dochází k prolnutí člověka a přírody. Tato základní myšlenka doslova dýchá z celkového řešení hřbitova.
Investorem celé akce byl Klášter premonstrátů Teplá v zastoupení administrátorem P. Augustinem Jánem Kováčikem, O. Praem. Autory návrhu jsou zahradní architekti Ing. Naděžda Sochorová a Ing. Jiří Šindelář pracující společně v ateliéru PROPARK. Realizaci provedli velice precizně pracovníci firmy ZAHRADA TEPLÁ pod vedením Ing. Petra Šindeláře a Ing. Vlastimila Šindeláře.
Důvodem a impulsem k založení tohoto nového pohřebiště byla absence ploch pro nová pohřbívání při znovuoživení klášterního hřbitova po roce 1989 a také stávající neuspokojivý stav bývalého klášterního hřbitova, nacházejícího se mimo ohraničený areál kláštera a jeho pravidelná devastace vandaly.
Cílem provedených sadovnických úprav bylo tedy především vytvoření důstojného pietního místa pro pochovávání členů řádu, ale též vytvoření nového prostoru s novou funkcí a tím oživení a úprava zanedbaných části klášterního parku.
Ideovými východisky řešení byla kromě obecných principů pohřbívání především historie kláštera. Dějiny kláštera premonstrátů v Teplé se datují od roku 1193, kdy ho založil český dvořan a knížecí správce pohraničního území západních Čech, blahoslavený Hroznata (1171 – 1217). Sám Hroznata, poté co mu zemřel syn a manželka, vstoupil počátkem 13. století do řádu premonstrátů a přijal bílé řádové roucho od samotného papeže Inocence III. Působení premonstrátů se projevilo kultivací celé okolní krajiny. Vedle hlavního poslání, vykonávání duchovní správy, zaváděli progresivní metody hospodaření, charitativní péči, vzdělávání a věnovali se vědám a umění. Klášter v Teplé tak téměř 800 let pozitivně ovlivňuje dějiny západních Čech. Na přelomu 17. a 18. století byl klášter barokně přestavěn slovutným architektem K. Dienzenhoferem. Od konce 18. století klášter budoval Mariánské Lázně, které se tak jeho péčí staly světově proslulým balneologickým centrem. Poslední období rozkvětu zažil klášter na přelomu 19. a 20. století, kdy byla vybudována nová knihovna a muzeum spolu s parkem. Do roku 1978 klášter užívala čs. armáda, která jej těžce poškodila zneužíváním zařízení a vybavení i demolicemi objektů. Stejně jako stavební památky značně chátral i park a bezprostřední okolí kláštera. Po roce 1989 přešel klášter znovu pod správu řádu premonstrátů, kteří se snaží vybudovat a rozvíjet zašlou slávu tepelského kláštera.
Autoři návrhu, Ing. Naděžda Sochorová a Ing. Jiří Šindelář, při formulaci návrhu využili řady inspirativních myšlenek. Byla to především snaha o dokonalé splynutí člověk – příroda, ve všech slova smyslu.
Řešený prostor hřbitova se nachází na mírném svahu. Celý prostor obklopuje prostředí lesního komplexu (byť místy zanedbané), což vytváří podstatu v kompozičním členění celé plochy. Les je pojat jako hlavní prostorová hmota – jako přírodní katedrála, která jako by ukončovala, či lákala ke vstupu a zároveň zdůrazňovala důstojnost místa. Vnitřní prostor hřbitovních polí je utvářen elipsou vepsanou do obdélníku o velikosti 18,50 x 25,00 m.
Funkční řešení klášterního hřbitova vychází z tradičního pohřbívání „do země“. Jedná se o jednoduché hroby velikosti 240 x 120 cm s rakví v hloubce 150 cm. Hrobová pole jsou rozmístěna pravidelně ve čtyřech elipsovitých řadách. Způsob ukládání nebožtíků bude systémem hlava k nohám. To znamená, že v každém oddělení budou všichni nebožtíci orientováni stejně. Celková pohřební kapacita činí 32 pohřebních míst.
V půdorysném členění je patrná stylizace kostelního chrámu a portálu – brány, kterou se vchází…Jak již bylo napsáno: hlavní ideové myšlenky spočívají ve stylizaci a symbolice, připomenutí doby středověku, doby vzniku klášterů, kultu smrti a věčného života.
Kompoziční vztahy vyplývají z lokalizace daného prostoru. Umístění na mírné vyvýšenině dává pozorovateli možnost rozmanitých pohledů na bezprostřední okolí (klášterní park i krajinu Tepelska).
Základní kompoziční osa vytvořeného pietního místa je východ – západ. Hlavním kompozičním bodem je umělecky ztvárněný dubový kříž. Hlavní kompozice tedy vychází z křížového členění plochy. Jsou to dvě horizontálně a vertikálně protínající se přímky hlavních přístupových cest. Vedlejší cesty tvoří elipsovité křivky vedoucí do hrobových polí z kratší křížové cesty.
Zpevněné plochy přístupových cest jsou tvořeny načervenalým pískovým povrchem, který je velmi příjemný pro pěší chůzi, a také dobře udržovatelný.
Pohřbívací plochy jsou velmi jednoduché. Jsou zde kombinovány prvky vegetace (trávník), spolu s výraznou barvou a strukturou náhrobků z přírodního kamene.
Právě použitý kámen je velmi důležitý. Obrubníky cest ze štípaného kamene, schody, mísa a náhrobky jsou tvořeny z místního kamene – tepelského trachytu. Jeho použití je též podmíněno historii, neboť pochází z bývalého klášterního lomu, ze kterého byl brán kámen na stavbu klášterních budov i na bohatou sochařskou výzdobu.
Symetričnost, pravidelnost a opakování zvoleného motivu dává prostoru řád a logičnost.
Ústřední motiv a dominanta navrhovaného hřbitova je kříž, který je ohraničen vydlážděnou plochou z kamenů. Ta má funkci pro umísťování květin, věnců a svíček. Autorem tohoto kříže je sochař Václav Gatarik. Na kříž bylo použito uleželé dubové dřevo. Do kříže je vetknut postříbřený korpus.
Posezení a odpočinkové plochy zachovají rovněž charakter klášterních zahrad. Loubí porostlé růžovým keřem, kamenné lavičky obrostlé břečťanem, to vše dotváří atmosféru místa a umocňuje jeho funkci.
Prostorovost a perspektivnost celého místa je navíc vyzdvižena průseky v šířce křížových cest („pokračující cesty“) do obklopující vegetace.
Na bočních kompozičních osách jsou umístěny lavice ze skládaného trachytu. Sedací plochy jsou z modřínového dřeva.
Na hlavní kompoziční ose je v přibližném ohnisku elipsy umístěn drobný kamenný prvkem – mísa. Jedná se o jakousi jemně modelovanou terénní depresi, která se při deštivém počasí naplní vodou. Ta může pak sloužit jako pítko pro ptáky a jako zrcadlící prvek.
Sortiment použitých rostlin byl převzat z historických materiálů o klášterní zahrádce (Horti Conventualis). V klášterních zahrádkách se uplatňovaly především léčivé a aromatické rostliny a ovocné stromy. Důležitým prvkem těchto zahrad byly růžové zahrádky, ve kterých byly od dob křižáckých výprav používány besídky. V mystice zahrad šlo především o kult růží, pěstovaných hlavně na obloucích a loubí. V zahradách byly vysazovány „zázračné léčivé byliny“. Cestičky byly vroubeny stříhanými plůtky z levandule či rozmarýnu.
Autoři využily symboliky ovocných stromů (pohřebiště zesnulých mnichů bývalo často situováno do sadu s ovocnými dřevinami), když použily dvě okrasné třešně (Prunus serrulata ’Kanzan‘). Jedna je vysazena tak, aby svou krásou vítala návštěvníky přicházející po přístupové louce, druhá tak,aby zakryla nežádoucí pohledy na v současnosti zanedbané prostory parku a tvořila barevné pozadí dřevěnému kříži. Další použitou rostlinou je břečťan (Hedera helix), kterému velký význam kladli již první křesťané. Bylo to zvláště pro jeho trvanlivost a bujnost růstu. Tělesnou schránku zesnulého kladli na břečťanové větve, čímž chtěli naznačit víru ve věčný život. Tímto rituálem se lišili od pohanů, kteří své mrtvé zdobili cypřišem, který není schopen regenerace (věčný život). Břečťan je zasazen do pravidelných kruhů pod stávající stromy, s tím, že se bude v budoucnosti rozrůstat po kmenech smrků, javorů a olší a zároveň bude půdopokryvnou rostlinou.
U netradičně pojatých kovových loubích jsou vysazeny růžově kvetoucí pnoucí růže (Rosa cv. ’Händel‘) Růže má rovněž v křesťanském světě velkou symboliku. Rudá růže – symbol Kristovy krve, bílá růže – symbol smrti, růžová růže smíchaná rudá a bílá barva.
Hlavní cesty v křížové dispozici jsou lemovány, do štěrbin mezi štípanými kameny, zasazenými mateřídouškami (Thymus x citriodorus). Ty jsou umístěny tak, aby každý návštěvník ucítil příjemnou vůni, která se bude uvolňovat při sešlapávání cestu lemujících mateřídoušek a ocenil krásu kvetoucích drobných kvítků.
Daná plocha by měla nabídnout návštěvníkům relaxaci, odpočinek a vzpomínku na zemřelé. Toto místo by nemělo na nikoho působit pesimisticky. Naopak lidé by tu měli hledat filozofii svého života.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *