Pěstování bylinných pivoněk

Pojednáním o bylinných pivoňkách uzavíráme rozsáhlé téma rodu Paeonia, kterému jsem se věnovali v posledních dvou číslech Zahradnictví. Hlavní charakteristiky, historii, pěstování a množení rostlin, které své jméno převzali od řeckého boha Paieona, se dočtete v následujícím článku.

Pluto proměnil mrtvého Paieona v květinu, pomocí které byl oživen a od té doby má rostlina jeho jméno, ze kterého vzniklo latinské označeni Paeonia – pivoňka. Pro zahradnictví velmi důležitý rod Paeonia má včetně několika přírodních hybridů cca 50 planě rostoucích druhů. Plané bylinné pivoňky jsou horskými rostlinami rozšířených po celé severní polokouli a jsou jedny z nejvděčnějších a nejkrásnějších květin. Takřka nebylo jediné zahrady, předzahrádky a parku v nichž by nerostly. Toto platí pouze pro dva nejpěstovanější druhy pivoněk, Paeonia officinalis VILM. – pivoňka lékařská a Paeonia lactiflora PALL. – pivoňka bělokvětá nebo pod dřívějším a známějším označením Paeonia chinensis – pivoňka čínská. Botanické jméno P. lactiflora PALL. nevyjadřuje správnou barevnou škálu pěstovaných kultivarů a proto se v zahradnické praxi více vžil název pivoňka čínská.
Rozšíření
Planá rostlina pivoňky lékařské roste v celé jižní Evropě od Španělska přes jižní svahy Alp až do Malé Asie ve světlých horských lesích. Počátkem 19. století se do Evropy tento druh dostal dovozem z Číny, a to již v prošlechtěných formách. Na našem území se pivoňka lékařská začala pěstovat od 17. století a postupně se stala oblíbenou a nejběžnější květinou. Svůj název si pivoňka lékařská získala po zjištění jejích léčivých účinků. Květy a kořeny rostliny se využívaly pro léčeni bolesti břicha, proti poceni, křečím, krvácení, jako droga posilující srdce a žaludek, čaj utišující kašel, močopudně působící, a dalším nemocím, dokonce se částečně uplatňuje ještě dnes v homeopatii.

Charakteristika
Pivoňka lékařská je nižší než pivoňka čínská, dorůstá výšky 40 – 70 cm, je rozložitá se silnými stonky, listy dvakrát trojčetné s konečnými lístky ještě dělenými v úzké, oválné celokrajné úkrojky, na líci sytě zeleně lesklé, na rubu sivě zelené, jemně chlupaté, někdy lysé. Zpeřené listy vyrůstají na řapících v ostrém úhlu k hlavnímu stonku. Planá pivoňka má jednoduché, miskovité, karmínově červené květy, tvořené pěti až osmi korunními lístky o průměru 6 – 13 cm se zlatožlutými prašníky na červených nitkách se dvěma až třemi plstnatými pestíky. Kořeny nemá stejnoměrně válcovité, ale tenké kořeny spojují vřetenovitě ztlustlé úseky. Po opylení se vyvine roseta tří až šesti kožovitě tvrdých plstnatých měchýřků, které v době zralosti ve švu prasknou a uvolní semena. Nadzemní část rostlin na podzim odumírá. Naše okrasné školky rozmnožovaly plnokvěté kultivary pivoňky lékařské ve třech barvách. V barvě bílé ´Alba Plena´, bíle narůžovělé ´Mutabilis Plena´, růžové ´Rosea Plena´, tmavě červené ´Rubra Plena´. Kvetou časně zpravidla o 14 dní před pivoňkou čínskou a bývají prvními kvetoucími pivoňkami, období květu trvá obvykle dva týdny. Pivoňka lékařská byla použita pro křížení s pivoňkou čínskou, což dalo vznik celé řadě hybridů. Kříženci pocházející z P.lactiflora x P.officinalis mají jednoduché, poloplné i plné květy ojediněle v barvě bílé, častěji v růžové a nejvíce kultivarů je v různých odstínech barvy červené.

Šlechtění
Šlechtění pivoňky čínské se započalo na počátku 19. století ve Francii, Anglii, Belgii a Nizozemsku. Mezi přední šlechtitele ve Francii patřily Lemon, Miellez, Calot, Crousse, kteří uvedli své výpěstky do oběhu mezi lety 1820 až 1890. Šlechtěním čínských pivoněk ve Francii se také zabýval Victor a Emile Lemoine a do obchodu je uvedli v letech 1905 až 1924. K největším šlechtitelům pivoněk patřil James Kelvey, který založil v roce 1851 zahradnickou firmu a se svým synem vyšlechtil 300 nových kultivarů bylinných pivoněk. V polovině 20. století přešlo šlechtění pivoněk do USA. Mezi nejvýznamnější šlechtitele patřil Klehm, Auten, Nicholls, Saunders, Glasscock, Kreklér a Hollingsworth. Američtí šlechtitelé se zaměřili na vyšlechtění nových kultivarů japonského typu květu. Šlechtitelská práce v současné době v USA je zaměřena na hybridizaci s nejrůznějšími botanickými druhy bylinných pivoněk, které nebyly ke šlechtěni ještě použity. Hybridy bylinných pivoněk jsou ve všech barevných odstínech od bílé po tmavě červenou, přes žlutou až po oranžovou. Hybridy mají květy jednoduché, poloplné i plné. Kvetou déle a dříve před pivoňkami skupiny pivoňky čínské. Největší podíl na vyšlechtění čínských pivoněk v Německu měla firma Goos a Koenemann. Z dalších šlechtitelů to byli ještě Steffen, Bachmann, Klose a hraběnka von Zeppelin. První vyšlechtěné kultivary pivoněk s květy jednoduchými a plnými uvedli do oběhu v letech 1910 – 1980. Z důvodu vymezeného rozsahu článku nemohu uvádět další šlechtitele např. z Nizozemska, Belgie, Činy a Japonska. Počet kultivarů bylinných pivoněk a mezidruhových hybridů jde do stovek.

Dělení dle typu květu
Pivoňky čínské dělíme podle stupně plnokvětosti na jednoduché, přechodné, poloplné, plné a japonské. Jednoduché květy mají obvykle 8 – 10 korunních lístků s vyvinutými prašníky a pestíky v barvě bílé až fialově červené. Poloplné mají řídkou výplň z korunních lístků stejně velkých jako okrajové, pestíky a tyčinky jsou zcela vyvinuté. Plný květ má více řad pravých okrajových lístků, a směrem do středu se zmenšují z částečně nebo úplně přeměněných tyčinek a pestíků na korunní lístky – petaloidy, které vytváří hustou výplň růžovitého nebo chryzantémového typu květu. Plný květ kulovitého tvaru má okrajové pravé lístky kratší než petaloidy vzniklé přeměnou tyčinek a pestíků. Bombovitý typ plného květu má výrazný okrajový límeček delších pravých lístků a hustou výplň kratších vnitřních petaloidů. Japonský typ má od pěti a více obvodových velkých korunních lístků v jedné až třech řadách většinou v tmavších barvách než je barva výplně. Vnější obvodové korunní lístky jsou v barvě červené, růžové, fialové a v dalších odstínech a kombinacích barev. Střed květu vyplňují petaloidy, které mohou být páskovitého, vláknitého, nitkovitého, lístkovitého nebo paprsčitého tvaru. U japonského typu jsou středové výplně květů zbarveny odlišně, většinou ve světlejším tónu nebo zcela jiné barvě než jsou okrajové korunní lístky. Všechny uvedené typy květů najdeme jak u pivoňky čínské tak japonské. Tyto dvě skupiny kultivarů odlišné ve stavbě tvaru květu byly šlechtěny ve dvou od sebe vzdálených centrech, v Evropě a Asii.

Paeonia lactiflora
Planá pivoňka bělokvětá – čínská dorůstá výšky kolem 60 cm, velkokvěté kultivary jsou obvykle vyšší od 60 do 100 cm. Listy jsou tmavě zelené, lesklé, na rubu světleji zelené, tuhé až kožovité, okraj listu celokrajný až jemně vroubkovaný, dva až třikrát dělený s krátce řapíkatými lístky rozdělenými v podlouhle kopinaté úkrojky. Stonky květů i nervatura listů bývá často načervenalá a lysá. Důležitým znakem této pivoňky jsou její květy rostoucí po dvou až třech na stonku s postupným rozkvétáním. Kořeny masité, u krčku srostlé v polozdřevnatělý uzel, válcovité, nestejně veliké, u starších rostlin tlusté.

Pěstební podmínky
Pivoňkám se daří v každé hlinité, propustné půdě, pokud není těžká, jílovitá a kyselá. Jak pivoňka lékařská tak čínská vyžadují vápenité nebo neutrální půdy, slunečné a částečně závětrné, teplejší a spíše sušší stanoviště. Nejdůležitější prací při přípravě půdy k sázení je její odplevelení od vytrvalých plevelů, které je jedním z hlavních před pokladů úspěchu dalšího pěstování. Půdu je potřeba důkladně zpracovat do hloubky asi 30 cm, neuškodí když půdu prokypříme i hlouběji. Do půd zaplevelených pcháčem, svlačcem a dalšími hluboko kořenícími plevely je lépe vůbec nesázet. Pokud by tyto vytrvalé plevele zůstaly v půdě, je prakticky nemožné je z porostu odstranit. Vzhledem k možnosti pěstovat pivoňky na jednom stanovišti více jak 10 let, vyžadují hlubokou, živnou, dobře vyhnojenou půdu a občasné přihnojení. Sucho snášejí dobře, vyžadují slunce, ve stínu nebo v chudé zemině špatně kvetou. V těžkých, jílovitých půdách trpí botrytidou, poupata hnědnou, zasychají nebo celé stonky odumírají.
Do dobře zpracované živné půdy postačí vyhloubit rýčem jamku o něco větší než je velikost kořenů pivoňky. Jamku vyplníme dobrým rozleželým kompostem a rostlinu zasadíme, aby pupeny nezakrývala zemina více jak 4 –5 cm, jinak dochází ke špatnému kvetení. Po zasazení je nutno rostlinu opatrně přišlápnout a důkladně zalít. Rostliny můžeme sázet i přesazovat v polovině září, když se začínají zbarvovat listy. Časnější podzimní sázení má výhodu, že rostliny mohou do zimy dostatečně zakořenit. Pozdější podzimní výsadba může během zimy vlivem střídáni teplot povytáhnout rostliny z půdy a poškodit kořeny. Nově vysázené pivoňky je dobře pro jistotu přikrýt chvojím nebo listem. Odumřelé stonky s listy na podzim u země střiháme a pálíme. Ponechané odumřelé části natě mohou být zdrojem chorob (čerň pivoňková, rez, plíseň šedá nebo sklerotiniová hniloba)

Rostliny patřící do skupiny čínských pivoněk jsou vhodné pro řez. Pro obchod se řežou ve fázi poupat v době rozpoznání barvy. Za dobrých podmínek vydrží ve váze v závislosti na kultivaru až 14 dní. Aby se získaly co největší květy, vylamují se včas všechna postranní poupata.

Množení
Bylinné pivoňky se snadno množí dělením trsu koncem léta nebo v časném podzimu, aby do nástupu mrazů rostliny stačily zakořenit. Rostlinu vyzvedneme rýčem z půdy a rozdělíme nožem na jednotlivé části tak, aby každý oddělek měl alespoň 2 – 4 pupeny s kořenem. Kořeny zasázené v květináčích a uložené v pařeništi chráníme okny která přikryjeme rohožemi, chvojím nebo listem. Na jaře rostliny postupně otužujeme a v květnu je vysazujeme na venkovní záhony. Zdlouhavější způsob rozmnožování je pomocí kořenových řízků. Zdravé, nepoškozené kořeny se rozřežou na 5 – 10 cm řízky a zakládají se do hlubokých truhlíků nebo je volně založíme do pařeniště. Kořenové řízky necháme přezimovat ve studeném skleníku nebo v hlubokém pařeništi zakrytém okny chráněné navíc vrstvou chvojí. Na jaře sázíme do květináčů nebo do černých foliových manžet k dalšímu dopěstování.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *