Okrasné pelyňky a jejich hodnocení

Review přibližuje nejvýznamnější druhy okrasných pelyňků v kultivaci, pojednává o jejich morfologických charakteristikách, geografickém rozšíření a taxonomii, o pěstebních nárocích a produkci kvetoucího školkařského zboží, v tabulkách je komentována okrasná hodnotu 48 zahradních odrůd nejpěstovanějších taxonů. Diskutována jsou odrůdová hodnocení RHS Wisley a Chicagské botanické zahrady, poukazující na vitalitu, růstové charakteristiky, pokryvnost kvetení, zimovzdornost a okrasnou hodnotu čtrnácti pelyňků typového podrodu Artemisia s jejich nejvýznamnějšími kultivary.

Bezmála čtyřmi sty druhy rozšířenými především v mírném pásmu severní zemské polokoule (Bremer & Humphries, 1993), k nimž ještě bude nutno přičíst na 140 druhů někdejších rodů Seriphidium a Neopallasia, se pelyňky řadí k nejobsáhlejším rostlinným rodům. Jsou proslulé především hořčinami, také ale seskviterpenoidními laktony eudesmanolidové a někdy i guaianolidové řady (Kelsey & Shafizadeh, 1979) – mnohé jsou proto ceněny v lidovém léčitelství řady evropských i asijských etnik (Hayat & al., 2009; Ligaa & al., 2009). Systematika pelyňků je v poslední době podrobována četným revizím. Tradičně bývaly děleny do čtyř sekcí: sect. Abrotanum a sect. Absinthium, obě s obvodovými kvítky heterogamních úborů samičími, vnitřními oboupohlavnými a lišící se toliko oděním zákrovů, sect. Dracunculus s úbory jako u předešlé sekce, ale s vnitřními květy funkčně samčími, a sect. Seriphidium s diskoidními úbory homogamními. Pozdější autoři (Leonova, 1980; Krasnoborov & al., 1997, Filatova, 2007) sdružují nicméně sekce Absinthium a Abrotanum v podrodu Artemisia a sekcím Dracunculus a Seriphidium přiznávají rovněž statut podrodů. Jiní přiznávají statut podrodu i samotné sekci Absinthium a dokonce americkým seriphidiím skupiny Tridentatae (Torrel & al., 1999; Kreitschitz & Vallés, 2006; Pellicer & al., 2007) a ještě jiní (Bremer & Humphries, 1993; Ling & al., v tisku) vyčleňují taxony skupin Seriphidium a Neopallasia do samostatných rodů, což ale dle molekulárních dat (Watson, 2002; Sanz & al., 2008) činí ostatní pelyňky parafyletickými. Poněkud komplikovaná taxonomie však nemění nic na skutečnosti, že mnohé pelyňky jsou při vší své nenáročnosti velice pohledné a v zahradních výsadbách stále ještě nedoceněné. Platí to především pro druhy typového podrodu – dřevinné pelyňky podrodu Seriphidium nesnášejí dobře naše zimy a druhy podrodu Dracunculus prosluly více kulinářskou než okrasnou hodnotou. Pozadu ve vícestranné uplatnitelnosti nezůstávají však ani ty nejpohlednější z taxonů typového podrodu: listy i květenství mnoha druhů vynikají bakteriostatickými, anthelmintickými, antialergenními, antirevmatickými i analgetickými účinky a v řadě asijských zemí jsou dodnes předepisovány jako vermifuga nebo antipyretika (Hayat & al., 2009), při pneumoniích, bronchitidách a tuberkulóze, při nefropatiích a poruchách krevního tlaku anebo k léčení stomatitid a gingivitid (Ligaa & al., 2009). Některé (A. annua, A. afra) jsou pro specifické seskviterpeny a artemisaketony vyhledávanou surovinou k výrobě antimalarik (Wilcox & al., 2004) a jiné (A. santolinifolia, A. asiatica, A. lactiflora a opět A. annua) údajně brzdí růst rakovinných tkání (Ligaa & al., 2009). Farmaceutická literatura k tématu je ovšem mimořádně bohatá a vymyká se prostorovým možnostem i tématickému zaměření tohoto přehledu, přibližujícího především taxony s vysokou okrasnou hodnotou.

Pelyňky sekcí Artemisia, Abrotanum a Albibractea

Všechny náleží typovému podrodu a zpravidla mají lysé listeny zákrovu – buď zelené a blanitě lemované (u sekcí Artemisia a Abrotanum, lišících se jen charakterem olistění) či zcela blanité (sekce Albibractea). Donedávna byly spojovány v jediné široce pojaté sekci Abrotanum.
Artemisia santolinifolia (Turcz. ex Pamp.) Krasch. je polokeř se silnými dřevnatými oddenky a lysými, zelenými, třikrát peřenodílnými listy s ouškatými řapíky dělenými v lineární, celokrajné nebo jemně zubaté lístečky. Poniklé okrouhlé úbory s lysými nebo lehce pavučinkatými zákrovy a drobnými, žláznatě tečkovanými paprsky jsou sestaveny v hroznech nebo úzkých latách. Mesoxerofyt rostoucí na kamenitých horských svazích, vyschlých dnech jezer a řek, na suchých stepích a solončakových pastvinách západní i východní Sibiře od Pamíru do Tibetu a severní Číny, na jihu vystupuje do hor Indie, Afghánistánu a Pákistánu.
Artemisia palustris L. je bohatě větvená, zhruba čtvrt metru vysoká jednoletá bylina s ouškatě přisedlými, lysými, leskle zelenými listy často až dvakrát peřenými v nitkovité úkrojky. Leskle zelené jsou i zákrovy úborů se svítivě žlutými, žláznatě tečkovanými kvítky. Navzdory druhovému epithetu jde o xerofyt (Ganbold, 2010) rostoucí na píscích, solončacích, skeletnatých stepích, lukách a pastvinách, na světlinách borových a modřínových lesů, při cestách a vysýchavých potocích západní i východní Sibiře.
Artemisia abrotanum L. je citrónově vonný polokeř se silnými dřevnatými kořeny a početnými, téměř metr vysokými, hustě olistěnými letorosty vyrůstajícími ze starých zdřevnatělých stonků. Zelené listy má vícekrát peřenodílné v nitkovité úkrojky. Drobné, poniklé, vejčité úbory jsou seskládány v úzkých listnatých latách. Pelyněk „boží dřevec“ je kulturní, z přírody neznámý druh, odvozený nejspíš z blízkosti eurosibiřské A. paniculata Willd (Grulich, 2004) a pěstován je od nepaměti pro léčivou i kořenící nať, dosáhl však i na AGM (1993). Artemisia lactiflora Wall.ex DC. je trvalka často hodně přes metr vysoká s listy svěže zelenými (nezřídka však s purpurovými řapíky), rychle olysávajícími, až dvakrát peřenosečnými i peřenodílnými v opakvejčité úkrojky s ostře vykrajovanými a pilovitými okraji. Drobné úbory s blanitými, lysými, avšak svítivě bílými zákrovy jsou seskládány v mohutných dekorativních latách. Roste po okrajích cest a vodních toků, při lesních okrajích a v křovinách po celém asijském jihovýchodu, z nížin vystupuje do hor až k 3000 m n.m. (Ling & al., v tisku).
Artemisia ludoviciana Nuttall je extrémně proměnlivý taxon, rozrůzněný v řadu mikrospecií, vyhánějící z plazivých oddenků povícero stonků hodně přes půl metru vysokých s listy někdy vespod, jindy oboustranně běloplstnatými, široce elipčitými až téměř lineárními, celokrajnými (A. albula Wooton, A. mexicana Spreng.) nebo hluboce laločnatě vyřezávanými (A. incompta Nuttall, A. candicans Rydb.). Početné, v latách nebo hroznech sdružované úbory jsou přisedlé a vzpřímené, jindy krátce stopkaté a poniklé, s plstnatými zákrovy a lysými, žlutými, nezřídka do červena přebarvovanými kvítky. Hojně roste po celém mexicko-americkém pomezí (odkud v typovém poddruhu vybíhá k Velkým jezerům) v populacích nížinných (A. redolens A.Gray, A. purshiana Besser) i vysokohorských (již zmíněné A. incompta s A. candicans) vystupujících místy až k 3500 m n.m. (Shultz, 2006). Především z bělostně oděných A. albula a A. candicans bylo vyvedeno několik odrůd (´Silver King´, ´Silver Bouquet´, ´Silver Queen´, ´Valerie Finnis´) vysoce oceňovaných pro nenáročnost a okrasnou hodnotu (Hawke, 2003; poslední dvě dosáhly i na AGM 1993). Na druhé straně ale celá skupina obsahuje specifické seskviterpenické laktony, schopné vyvolat kontaktní dermatitidy (Mitchell & al., 1971).
Artemisia stelleriana Besser vyhání z plazivých oddenků stonky zřídka přes půl metru dlouhé a bohatě větvené v rozvolněné, vločkatě běloplstnaté polštáře, narušované toliko vzpřímenými květonosnými lodyhami (pěstované klony nicméně kvetou neochotně). Listy má peřenolaločné s celokrajnými segmenty, žlutokvěté úbory s plstnatými zákrovy jsou vzpřímeně postavené v hustých klasech nebo latách. Obývá písečné duny chladného amerického i východoasijského tichomořského pobřeží, ve skandinávských zemích zplaňuje (Shultz, 2006). Rozšiřována je v prakticky nerozpoznatelných odrůdách ´Boughton Silver´, ´Mori´ a ´Silver Brocade´.

Více informací naleznete v tištěné verzi časopisu Zahradnictví 7/2011.

Text a foto doc. Dr. Ing. Jiří Uher, Mendelova univerzita v Brně, ZF v Lednici

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *