Obal – fenomén každodenního života

Dnes nám připadá samozřejmé, že vše, co nakupujeme nebo potřebujeme uskladnit, dostaneme zabalené, někdy i v několika, někdy zbytečných obalech, které zpětně zatěžují naše životní prostředí. Zaměřme se na krátkou historii obalových materiálů.

Dnes si můžeme vybrat mezi hlavními balicími materiály jako jsou papír, karton, lepenka, dřevo, kov, plast nebo sklo. Málokdy se však používají samotné, protože samy o sobě nemívají vždy potřebnou kvalitu pro všechny funkce obalu. Kromě toho se používají vícevrstvé materiály nebo směsi jako jsou lakované kovové fólie, papíry s napařenou vrstvou hliníku nebo pružné skleněné materiály.
Obal vytváří ochranu zboží během dopravy a skladování, proti vnějším škodlivým činitelům. Zároveň obalové materiály mají mít bariérové vlastnosti proti plynům, zápachům apod., mají být slučitelné s ochrannými technikami jako je pasterizace, sterilizace, ozáření, regulovaná atmosféra. Kromě toho má být zajištěna snadná otevíratelnost obalu. Obal klade důraz na funkční charakter balení, na jeho životní úlohu v ochraně a uchování produktu během distribučního řetězce a na neustálý výzkum výrobce směrem k lehčímu a vylepšenému balení
Jablka, ale i zelenina jsou nabízena ve velkoobjemových bednách, PE nebo kartónových přepravkách či krabicích.Chcete balení jednoho, dvou nebo pěti kilogramů nebo 200 kg – i to je jedním kritériem, které rozhoduje při volbě obalu. Požadavky trhu se projevují i na obalech. Supermarkety se podílejí největším podílem na požadavcích na obaly. Jejich strategie ovlivňuje výrobkový design – velikost obalu, výběr formátů, organizaci skladování, visuální dopad …
Zaměřme se na krátkou historii obalových materiálů
Víte, jak to vše začalo?
Návrat do historie
Naši praprapředci konzumovali potraviny tam, kde je našli nebo, kde se vyskytovaly. Během krátké doby však přišli na to, že by bylo dobré si něco schovat na „horší časy“, které byly častější než „bohatě prostřený stůl“. Proto jako první primitivní nádoby sloužily vydlabané tykve, stočené listy, v přímořských oblastech lastury, jinde vydlabaná dřeva nebo spletené traviny. Později nastoupily vaky z různých materiálů. Jak šel vývoj, tak se přecházelo k hliněným nádobám, kovovým, keramickým až do doby papíru, který zaznamenal převratné období v balení.
Papír a papírové výrobky
První záznamy o použití papíru k zabalení potravin, vyrobeného z kůry moruše, se datuje do doby 100 až 200 let před n. l. Zemí objevu byla Čína. Papír můžeme řadit mezi nejstarší formu flexibile packaging – poddajný, pružný obalový materiál. Během dalších patnácti století se výroba papíru zdokonalila a přenesla se na střední Východ a později do Evropy. V Americe se začala výroba papíru využívat v roce 1690 a to v Germantownu v Pensilvánii.
Původní papír tvořily vlákna lnu a později se na výrobu používaly staré lněné hadry. Teprve v roce 1857 byla vyrobena první dřevovina jako výchozí surovina pro výrobu papíru.
Dnes si samozřejmě dáte pečivo nebo ovoce do papírového pytlíku (kde se někdy rozlepí dno nebo bok) nebo do plastového sáčku. Ale první komerční ploché papírové sáčky a pytle byly vyrobeny v Bristolu v Anglii v roce 1844, první stroj na výrobu pytlů vynalezl Francis Wolle v roce 1852 v USA. Sedmdesátá léta devatenáctého století přinesla levné papírové sáčky a pytle a sáčky s postranním záhybem. Od roku 1905 se používají automatické linky na výrobu papírových pytlů.
Lepené papírové pytle se snažily nahradit dražší bavlněné, což se podařilo vícevrstvým papírovým pytlům až po vynálezu šití koncových částí pytlů.
První komerční lepenkové krabice byly vyrobeny v Anglii v roce 1817, což bylo po více než dvou stoletích po vynálezu lepenky v Číně. Vlnitá lepenka se poprvé objevila kolem roku 1850 a teprve po dalších padesáti letech (od roku 1900) se začaly nahrazovat dřevěné bedny a krabice krabicemi z potahované vlnité lepenky.
První výsekový stroj přišel na svět náhodou, jako většina velkých objevů. Při kontrole potisku sáčků na semena si všiml Robert Gair z Brooklynu, že tisková deska prosekla obal. Náhody využil a na jednu desku umístil výsekové a rýhovací nože společně, takže v jednom pracovním okamžiku vysekl obal i s ohybovými linkami. Tak se zrodil vysekávací lis, který stál na začátku skládačkového kartonu, tj. většiny kartónových obalů používaných v současnosti.
Papírové obaly doznaly velkého rozvoje od začátku 20. století. Tento boom pozastavil objev a použití plastů. Teprve v poslední době se na scénu opět dostávají papírové obaly, které jsou šetrnější k životnímu prostředí.
Sklo
Obaly ze skla jsou určeny pro výrobky a obsah vyšší ceny.
První skleněné objekty – skleněné korálky se zeleným povlakem byly vyrobeny v Egyptu mezi 10 000 až 3000 lety před n. l. Přesto, že výroby skla se začaly používat 7000 let před n. l., poprvé byly skleněné obaly použity v Egyptu 1500 let před naším letopočtem.
Od roku 1200 před n. l. se sklo lisovalo do forem. Většího rozmachu se výroba dočkala po objevení dmuchovky Féničany před 300 lety př. n. l.
Dělená forma se objevila v 17. a 18. století, což umožnilo zhotovit i nepravidelné tvary s povrchovou dekorací. Mohlo by se říci, že šlo o první etiketu, protože výrobce si mohl výrobek označit svoji značkou a jménem.
První výroba lisovaného skla byla zavedena v roce 1825 ve Spojených státech amerických. V roce 1858 si nechal patentovat Landis Mason sklenici Mason s kruhovým kovovým uzávěrem.
Po zavedení prvních automatických rotačních linek, patentovaných v roce 1889, se rozšířila výroba skleněných obalů a zároveň se snížily výrobní náklady. V sedmdesátých letech minulého století sklo jako obalový materiál byl na ústupu.
Kov
Řekne-li se plechovka, většina starších obyvatel si představí plechovky americké armády, postříbřené, které měly „neomezenou“ životnost a dodnes je obsah konzumovatelný.
Ale vývoj nebyl tak jednoduchý a krátký.
Poháry a kazety ze stříbra a zlata byly příliš drahé pro běžné používání. Proto se vyvíjely další kovy, slitiny, tenké nánosy a nátěry. Postup pokovování byl objeven v Čechách 1200 před n. l.. První plechovky ze železa potažené cínem byl známy v Bavorsku od 14. století. Proces pokovování byl v té době však přísně střežen. Teprve v roce 1600 se podařilo Vévodovi ze Saska techniku pokovování ukrást a tím umožnil jejípozdější rozšíření koncem 19. století přes Francii a Anglii po celé Evropě.
Velkým skokem bylo zavedení výroby plechovek ve Spojených státech Williamem Underwoodem, který současně nahradil ocel železem, což umožnilo zvýšit výrobu a zlepšit zároveň i kvalitu výrobku.
Prvé bezpečnostní uchování potravin v kovových plechovkách se uskutečnilo ve Francii na začátku roku 1800. Pod tímto vynálezem je podepsán kuchař a cukrář Nicholas Appart, který zjistil, že potraviny zatavené v cínových plechovkách a sterilizované varem mohou uchovat potraviny po dlouhou dobu. O rok později získal Peter Durand patent na cínový plech.
První plechovky byly letovány ručně. V té době byl vždy v horní části ponechán malý otvor na plnění plechovek, který byl přeletován plochým uzávěrem s minimálním otvorem pro únik vzduchu během varu. Po ukončení procesu byl i tento únikový vzduchový otvor zaletován.
V roce 1868 byl vyvinut smalt pro vnitřní povrch a v roce 1888 svařování švem.
V roce 1825 byl poprvé vyroben z bauxitu hliník. Jeho ceny byla velmi vysoká. Se zjednodušením výroby poklesla i jeho cena. První komerční fólie se dostaly na trh v roce 1910, první hliníkové krabice uviděly světlo světa již na začátku 50. let devatenáctého století, zato první hliníková plechovka se objevila teprve v roce 1959.
Plasty
Nejmladším obalovým materiálem jsou plasty, které byly objeveny v 19. století. Většina vynálezů je spojována s armádou . Tak tomu bylo i u plastů. Charles Macintosh v roce 1839 při výrobě vodozvdorného pláště pokryl tkaninu tenkou vrstvou gumy, což dalo základ procesu vulkanizace.
Styrén byl poprvé destilován z balsového dřeva v roce 1831. Vzhledem k tomu, že původní výrobky byly velmi křehké a lehce se rozbily, výrobní proces se zdokonaloval a v roce 1933 přišli Němci s novým výrobním postupem, který vedl v roce 1950 k výrobě pěnového polystyrénu, který se stal nezbytným izolačním materiálem, stejně tak i materiálem pro výrobu krabic, šálků a podnosů, v té době velmi oblíbených.
Vinylchlorid – objevený v roce 1835 se plně využívá v gumárenském průmyslu.
V roce 1870 si nechal John Wesley Hyatt patentovat celuloid, který v té době nemohl být ještě tvarován, pouze vyřezáván.
Acetát celulózy, poprvé získán jako derivát z buničiny v roce 1900, byl určen pro fotografické účely. Od roku 1924 firma DuPont vyráběla v New Yorku celofán, který byl ale pro komerční balení použit až na začátku roku 1960. Mezitím polyetylénové fólie se prvně používaly v armádě – 1933 chránily kabely v ponorkách, později v druhé světové válce radarové kabely a léky.
V roce 1909 Leo Baekeland oznámil objev fenolformaldehydových pryskyřic, které patří do skupiny termosetů (tvrzení za horka). Ty našly široké použití ve všech oblastech průmyslu. Polypropylén objevil G. Natem z Itálie v roce 1954. Nylon byl uveden na trh DuPontem. Hlavní úspěch však patřil chemikovi W. Carothersovi. Široké uplatnění nalezl po roce 1950.
PET – polyetyléntereftalát vstoupil do našeho života během 80. let minulého století, především v nápojářském průmyslu. Díky zlepšené technologii je možné od roku 1980 do něho plnit horké potraviny, stejně jako jamy.
Nejen plasty se stávají naší noční můrou. Proto podle zákona o obalech musí být zajištěna jejich recyklace, protože zatížení životního prostředí je nezměrné.
Etikety a obchodní značky
Pozorný zákazník si při nákupu všímá i etikety, která mu podává nejen základní informace o výrobku, o jeho složení, ale také o vsádkové váze, trvanlivosti, o výrobci …
Jak se ale došlo k označování výrobků – k etiketě?
V roce 1660 se často falšovaly dovozy do Anglie a často kvalitní zboří bylo zaměňováno za méně kvalitní nebo spíše nekvalitní, což poškozovalo jak zákazníky, tak i vlastní výrobce nebo obchodníky. Proto se obchodníci rozhodli zavést značku svého zboží s identifikací pro své zákazníky. První oficiální značky byly zavedeny v roce 1866 bratry Smithovými u bonbonů proti kašli, které dodávaly ve velkých sklenicích. Tato převratná myšlenka – použít obal jako značku produktu ve prospěch zákazníka se ujala a dnes není myslitelný výrobek bez tohoto označení.
Výkladní skříně
Výrobek byl vyroben ale jak ho nabídnou spotřebiteli? V době starého Říma se používala
kovová znamení na upoutání pozornosti obyvatel. První výkladní skříně dnešního typu se začaly používat od roku 1840. Trojrozměrné displeje se používají od roku 1910 a neonové reklamy od roku 1922.

Každý obal, který kolikrát bezmyšlenkovitě vezmeme do rukou a posléze vyhodíme, má svoji historii. To, co dnes se nám zdá samozřejmé, prošlo dlouhou vývojovou dobou. Dnes obal má sloužit jako bezpečnostní, hygienická schránka, která snese dopravu a skladování. Obal by měl být minimalizován, aby zatížení životního prostředí nebo následná recyklace byla co nejmenší.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *