Méně známé dřeviny – II. díl

Sortiment u nás pěstovaných stromů a keřů, ač je poměrně bohatý, by bylo možné rozšířit o řadu nových druhů. Mnohé z nich jsou velice atraktivní a jejich kultura není náročná. V minulém díle jsme vám představili několik zajímavých druhů a kultivarů dřevin vhodných pro obohacení parkových a zahradních výsadeb s dalším se můžete seznámit na následujících stránkách.

Sophora davidii (jerlín Davidův)
Jerlíny jsou opadavé či stálezelené stromy, keře i byliny rozšířené především v tropických a subtropických oblastech. Patří do čeledi bobovitých (Fabaceae). U nás se běžně pěstuje pouze jerlín japonský (Sophora japonica), velký strom se zpeřenými listy vhodný do větších parkových úprav. Jiné druhy rodu jsou ve školkařské praxi neznámé. Jerlín Davidův je zajímavý a perspektivní zahradní keř. Dorůstá výšky kolem 1,5 m (na přirozeném stanovišti až 3 m). Větve jsou lysé, na koncích koltcovatí. Zpeřené, na svrchní straně lysé a na spodní straně hedvábně chlupaté listy jsou složené z 11 – 19 lístků. Květy jsou v asi 10 cm dlouhých hroznech na koncích letošních větví po 5 – 10. Květy jsou typicky vikvovité, přibližně 1,5 cm dlouhé. Pěstuje se prakticky pouze jeden klon, který má korunu bělavě modrou a tmavě modrý až fialový kalich. V přírodě jsou ale rostliny s květy bílými nažloutlými i růžovými. U nás kvete v červnu a začátkem července. V přírodě roste v pustinných oblastech střední a severní Číny, v Tibetu je rozšířen do výšky 3400 m. U nás je plně mrazuvzdorný. Vyžaduje dostatek světla, snáší dobře i sluneční úpal a sušší stanoviště. Pro svoji nenáročnost je ideální i pro extenzivně udržovanou sídlištní zeleň či větší nádoby. Snadno se množí řízkováním v červnu či výsevem semen.

Maddenia hypoleuca
Zřídka pěstovaný větší keř či menší strom z čeledi růžovitých dorůstá ve své domovině výšky až kolem 7 m, u nás je ale podstatně menší. Je to jediný zástupce východoasijského rodu, který je v kultuře.
Strom je podobný střemše, nenápadného vzhledu, má červenohnědou borku, dvakrát pilovité, střídavé, opadavé, podlouhle vejčité listy. Zajímavý je především brzkým kvetením , vykvétá v březnu hustými hrozny, které se tvoří na koncích loňských větví. Květenství je převisající, 2 – 7 cm dlouhé. Květy mají zakrnělé korunní lístky, které jsou tvarově shodné s lístky kališními. Rostliny mívají květy oboupohlavné (někteří jiní zástupci rodu jsou však rostliny dvoudomé). Květy mají průměr 2 až 4 mm; 20 – 40 nažloutlých tyčinek nápadně ční z květu ven a jsou jeho hlavním okrasným prvkem. Tmavě fialové až černé peckovice u nás dozrávají jen výjimečně. V přírodě roste v humózních listnatých horských lesích v severní Číně (Gansu, Henan, Hunan, Shaanxi, Ninxia). V horách stoupá do výšky kolem 2000 m n. m.
Jedná se o nenáročnou dřevinu vyžadující mírně vlhkou, živnou půdu a polostinné stanoviště. Je plně mrazuvzdorná. Vysazujeme ji do skupin větších keřů či solitérně, blízko cest, aby bylo možné z blízka obdivovat její květy i purpurově rašící listy.Množí se výsevem stratifikovaných semen nebo roubováním na střemchu.

Orixa japonica
Nenápadná dřevina z čeledi routovitých (Rataceae) dorůstá ve své domovině do výšky až 3 m, u nás je menší. Je popsán pouze jediný druh rodu. Orixia japonica tvoří řidší, poněkud strnulé keře. Listy jsou střídavé, celokrajné, obvejčité a lesklé. Na podzim se zbarvují světle žlutě až skoro bíle, což vytváří zajímavý kontrast s ostatními dřevinami, které barví obvykle tmavě žlutě až červeně. Čtyřčetné květy jsou v krátkých řídkých hroznech, které se zakládají v paždí letošních listů; jsou žlutozelené, nenápadné, vykvétají před rozvinutím listů v dubnu. Rostliny jsou dvoudomé. Plody jsou měchýřky podobné plodům routy. Při dozrávání vymršťují semena.
V přírodě roste v horských lesích v Číně, Koreji a Japonsku.
Rostliny pěstujme v polostínu, tolerují i stín, v němž ale pomalu přirůstají. Upřednostňují živné, humózní půdy. Přestože jsou poměrně tolerantní k suchu, v létě při dlouhodobém suchu jsou vděčny za zálivku.
Orixa japonica je nenápadá dřevina, která se dobře kombinuje s jinými listnatými keři. Zajímavá je podzimním zbarvením, výrazně aromatickými listy. Mladé listy se v Asii používají po spaření jako koření a jako lék proti horečce.

x Chitalpa
Patří k nápadně kvetoucím stromům z čeledi trubačovité (Bignoniaceae). V kultuře je u nás prakticky neznámá. Zatím je znám pouze jeden druh, x Chitalpa tashkentensis, který vznikl skřížením severoamerické katalpy obecné (Catalpa bignonioides) s pouštním druhem Chilopsis linearis. Zatímco katalpa je strom u nás běžně pěstovaný a není třeba ho blíže představovat, Chilopsis zná jen málo kdo. Je to subtropický keř rostoucí v polopouštích a pouštích na hranicích USA a Mexika. Pro své úzké kopinaté listy je nazýván pouštní vrbou. Ačkoliv oba druhy jsou americké, křížení provedl v roce 1960 Nikolaj Rusanov v botanické zahradě v uzbeckém Taškentu. Do USA byla x Chitalpa introdukovaná Robertem Hebbem v roce 1964 a odtud se postupně šířila do Evropy.
Chitalpa je opadavý větší keř či menší strom, v příhodných podmínkách dorůstá do výšky až 9 m, u nás však bývá menší. Listy jsou střídavé, celokrajné, úzce eliptické až široce kopinaté, dlouhé kolem 15 cm a široké asi 3 cm. Čepel je lysá, spodní strana sivá.
Chitalpa květe v době, kdy většina keřů nebo stromů již květe málo, v červnu a červenci. Květenství je hroznový hrozen, květy připomínají orchidej a jsou krajkově pokroucené.
Chitalpa vyžaduje plné slunce a lehčí výživnou zem. Zpočátku rychle roste, jakmile začne kvést, tak již přirůstá pomalu. Stanoviště výsadby volíme chráněné před větry, které by mohly poničit křehké větve.
V tuhých zimách někdy namrzají konce větví, což se ale neprojevuje na násadě květů. Jedná se o svébytnou reprezentativní dřevinu, vhodnou především pro solitérní výsadbu a na návštěvnicky exponovaná místa. Snadno se množí bylinnými řízky v červnu.

Shepherdia (šeferdie)
Jsou opadavé keře či malé stromy blízce příbuzné rakytníku, kterému se i nápadně podobají. Řadí se do čeledi hlošinovité (Elaeagnaceae). V kultuře se můžeme setkat se třemi severoamerickými druhy. Nejvzácnější je šeferdie okrouhlolistá (Sepherdia rotundifolia) z pustinných oblastí západu USA, které je přibližně 1 m vysoký, hustý keř s okrouhlými, stříbrnými listy. Hodí se do skalek, na plné slunce. Šeferdie stříbrná (Shepherdia argentea) se od šeferdie kanadské (S. canadensis) liší svými koltcovatími větvemi, listy má užší a stříbrné z obou stran. První druh se nejčastěji pěstuje jak pro nápadnější olistění, také i pro své plody, které jsou výrazně chutnější než u druhu následujícího.
Šeferdie stříbrná je keř či nízký strom vysoký kolem 2 m, žřídka vyšší. Je hustě větvený, při poranění kořenů vytváří kořenové výmladky. Listy jsou kopinaté, sříbřitě chlupaté. Kvete brzy na jaře nenápadnými, žlutými květy, které rozkvétají před rašením listů. Jedná se o rostlinu dvoudomou. Plody jsou červené, jedlé a chutné peckovice, které se používají na přípravu želé či konzumují syrové. Na rostlinách drží poměrně dlouho. Šeferdie stříbrná pochází ze středozápadu a západu S. Ameriky. Je velice tolerantní k pěstebním podmínkám. Vyžaduje dostatek světla, půdy upřednostňuje písčité, můžou být chudé, kamenité a suché. U nás nenamrzá. Je vhodná pro soliterní i skupinovou výsadbu i jako pionýrská dřevina pro osazování exponovaných svahů či krytí stavební sutě. Množí se kořenovými řízky, odkopky či výsevem stratifikovaného osiva.

Leycesteria
Se řadí mezi málo pěstovaný keř z čeledi Caprifoliaceae, přestože je zajímavý a velice ozdobný. Zasloužil by si více pozornosti i pro dobu svého kvetení – konec léta, kdy kvete jen málo dřevin.
Leycesteria je opadavý keř se vzpřímeně rostoucími zelenými, dutými větvemi. U nás dorůstá nejvýše do 1,5 m výšky. Listy jsou jednoduché, na bázi srdčité, celokrajné. Na rubu jsou šedé. Květenství je převislý klas. Květy jsou podobné abéliím, vykvétají v paždí velkých červených listenů. Jsou bílé nebo růžové. Po odkvětu rychle dozrávají tmavě purpurové plody, na kterých vytrvává drobný kalich. Plody jsou také kryté přetrvávajícími listeny. Leycasterie je díky svému zvláštnímu vzhledu výhradní solitérní dřevinou. Rostlinu vysazujeme na světlé místo, ve stínu se listeny hůře vybarvují. Na suchých místech hrozí poškození keře úpalem. Prospívá v humózním, stále vlhkém substrátu. Přes zimu obvykle keř zmrzne až k zemi, ( mulčujeme suchým listím a na keř můžeme položit chvojí). Zmrzlé větve odstřihneme v předjaří. Hluboký sestřih neohrozí kvetení, protože kvete na koncích letošních větví. Snadno se množí bylinnými řízky.
Pěstuje se jediný druh, L. formosa, který pochází ze západní Číny, Tibetu a Himálaje.Vzácně se setkáme s kultivarem ´Purple Rain´, který je tmavěji vybarven a klas je více stěsnaný.

Styrax (sturač)
Obsáhlý rod zahrnuje převážně subtropických dřevin. V Čechách se vzácně pěstují dva druhy, které jsou si jen málo podobné. Sturač japonský (S. japonica) je v domovině menší strom, u nás jen keř. Listy jsou drobné asi 3 cm dlouhé, eliptické, naspodu chlupaté. Květy jsou bílé, vykvétají ve zkrácených hroznech po dvou až pěti. Sturač okrouhlolistý (S. obassia) má velké tuhé listy, které jsou okrouhlé až 15 cm dlouhé. Spodní strana listu je běloplstnatá. Květy jsou bílé, vonící, v převislých hroznech po deseti až patnácti. Oba druhy pocházejí z východní Asie. Vysazujeme je na světlé chráněné stanoviště,snášejí i lehký stín. Vyžadují čerstvé, živinami bohaté, humózní půdy. Při delším suchu vyžadují zálivku. Mladší rostliny přes zimu chráníme proti mrazu chvojím.
Ozdobné jsou především bohatou násadou bílých květů. Jsou to krásné a zajímavé solitéry do větších zahrad a parků. V kultuře je i převislý sturač japonský ´Pendula´, který můžeme kombinovat ve výsadbách s japonskými javory či zmarličníky. Množí se výsevem stratifikovaného semena, hřížením. Sturač japonský rozmnožujme také řízkováním.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *