Méně známé dřeviny – I. díl

V posledních letech zaznamenáváme vzrůstající tendenci v různorodosti nabízeného rostlinného materiálu v zahradních centrech a okrasných školkách. Sortiment obohacují nejenom o nové rostlinné druhy a jejich odrůdy, ale i o nejnovější, často „módní“ kultivary, které se k nám dostávají především dovozem ze zahraničí. Ne vždy, jsou ale tyto žhavé novinky vhodné do našich klimatických podmínek. Na následujících stránkách vám představím několik odzkoušených a perspektivních druhů dřevin, které jsou u nás méně známé a zasloužily by si pozornost našich pěstitelů a školkařů.

Chamaebatiaria millefolium (řebřolístek)
Tento neobyčejný keř, původem ze Spojených států amerických, se řadí do čeledi růžovitých (Rosaceae). Přestože se snadno pěstuje a je velice ozdobný, většina dendrologů zná tuto dřevinu pouze z odborné literatury.
Chamaebatiaria dorůstá ve své domovině do výšky 2 m, u nás dosahuj pouze poloviční výšky. V dospělosti jen pomalu přirůstá do výšky. Listy jsou 1 až 2krát zpeřené, připomínají listy řebříčku, jsou žláznatě chlupaté, mírně lepkavé. Na zimu starší listy opadávají. Květenství je koncové, hroznovité, květy jsou bílé. Rostliny u nás kvetou koncem června a v červenci. Plod je měchýřek. V přírodě roste na ze suchých skalnatých křovinatých stráních, v borových a jalovcových lesích státu Kalifornie, Oregon a Arizona v nadmořské výšce 900 – 3400 m n.m.
Chamaebatiaria je odolná dřevina, které vyhovují stanoviště s plným úpalem. Na půdu je nenáročná, vyhovuje ji chudá propustná zemina. Hodí se především do skalek, ale také jako výsadba do mís a větších nádob. Pro svou nenáročnost by mohla najít uplatnění v extrémních podmínkách sídlištní zeleně. Snadno se rozmnožuje výsevem semene, kterého je však nedostatek. Řízkováním se bohužel množí velice obtížně.

Xanthorhiza simplicissima (žlutokořen jednoduchý)
Keř z čeledi Ranunculaceae pochází z východu Severní Ameriky. Je to nízký opadavý keř šířící se podzemními výběžky, z kterých vyrůstají vzpřímené, většinou nevětvené větve s šedou borkou. Rostliny dorůstají výšky kolem 60 cm, zřídka výše. Listy raší bronzově a na podzim mohou výrazně červeně barvit. Jsou až 15 cm dlouhé, mají atraktivní tvar – jsou lichozpeřené (obvykle z pěti lístků), lístky jsou hluboce zoubkované. Květenství vyrůstají před či společně s listy v březnu až dubnu; je až 20 cm dlouhé a nese drobné tmavě purpurové či hnědé květy. Plod je měchýřek. Žluté dřevo tohoto keře se vyznačuje hořkou chutí. V Americe je žlutokořen uznáván jako léčivá rostlina především pro zažívací potíže. Kořeny se využívaly k získání žluté barvy. Žlutokořen roste jako podrost v listnatých lesích. V kultuře ho vysazujeme do stínu či polostínu. Vyžaduje vlhkou, živinami bohatou, humózní zem. Nevhodné jsou zásadité půdy. V sadovnictví najde uplatnění především jako půdopokryvná rostlina. Ve vhodných podmínkách rychle roste a brzy vyplní jemu vyhrazený prostor. Snadno se množí odkopky, kořenovými řízky i výsevem semene na povrch rašelinového substrátu pod sklem.

Vitex negundo subsp. heterophylla ( drmek čínský)
Se řadí mezi nejodolnější drnky vhodné pro pěstování v našich klimatických podmínkách. Jemně stavěný, opadavý, aromatický keř u nás dorůstá do výšky 1,5 m, zřídka se setkáme s většími keři. V domovině dorůstá až do výšky kolem 5 m. Větve jsou čtyřhranné, hustě chlupaté, hnědé. Listy dlanitě pětičetné, lístky dále hluboce dělené (tím se liší od poddruhu V. n. negundo, který má lístky celokrajné). Lístky jsou na spodní straně sivě plstnaté. Květenstvím je lata, která se tvoří na koncích letošních větvích v létě a nese velké množství modrých květů. Drmek čínský roste v suchých, křovinatých stráních severovýchodní Číny. Je považován za léčivý, z mladých větví se získávalo nekvalitní vlákno. Je to jediný druh, který dle mých zkušeností roste v Praze bez problémů a nenamrzá. Některými autory doporučovaný drmek okrouhlolistý (Vitex rotundifolia) je mnohem choulostivější a také jihoevropský drmek obecný (Vitex agnus-castus) v zimě často namrzá.
Drmek čínský pěstujeme na sušším stanovišti na plném slunci. Dobře se kombinuje s trvalkami i nízkými suchomilnými keři. Vhodný je také do skalek a nádob. Dobře snáší řez, čehož se hojně využívá v Číně pro jeho tvarování jako bonsaj (penjingů). Snadno se množí výsevem semen na jaře (stratifikace není nutná) i řízkováním zelenými řízky koncem května a v červnu.

Grewia biloba subsp. parviflora (blahokamýk)
Na stejných stanovištích jako drmek čínský se vyskytuje tato zajímavá, sbírková dřevina. Je jediným zástupcem početného subtropického a tropického rodu z čeledi Tiliaceae, kterého je možné pěstovat u nás. V přírodě se jedná o menší strom, většinou však keř dorůstající jen zřídka do výšky přibližně 3 m. U nás obvykle dorůstá jen do 1,5 m vysokého keře. Listy jsou střídavé s krátkými řapíky, na spodní straně hustě porostlé hvězdicovitými chlupy. Květy úhledné, drobné. Keř dobře roste na suchých, neúživných stanovištích. Vysazujeme ho tak, aby bylo možné keř a jeho drobné květy pozorovat z blízka. Množí se výsevem semene či zelenými řízky.

Sinocalycanthus sinensis (sazaník čínský)
Je vzácná, v přírodě kriticky ohrožená dřevina popsaná v šedesátých letech ze střední Číny. Je to opadavý, aromatický keř vysoký 1,5 až 2 m. Listy jsou vstřícné, celokrajné. Na podzim žloutnou. Květy vyrůstají jednotlivě, jsou nápadně velké, bílé či světle růžové se světle žlutým středem. V roce 1991 zkřížil tento keř Richard Hartlage z NCSU (North Carolina State University Arboretum, USA) s americkým sazaníkem květnatým (Calycanthus floridus). Kříženec byl nazván Sinocalycalycanthus raulstonii ´Hartlage Wine´. Květy má červenohnědé, velké s užšími okvětními lístky než sazaník čínský.
Všechny sazaníky jsou poměrně náročné keře – vyžadují chráněná stanoviště, živinami bohatou, humózní, čerstvě vlhkou půdu (citlivě reagují na přeschnutí půdy). Keře nevysazujeme na sluncem exponovaná a suchá místa. Sazaníky jsou zajímavé sbírkové dřeviny, které převážně vysazujeme jako solitery ve větších sadovnických úpravách. Na rozdíl od amerických druhů, u kterých jsou květy drobnější a schované v listoví, jsou jmenované druhy v době květu velice nápadné. Množí se zelenými řízky, řízkování je však poměrně obtížné a vyžaduje dobře zvládnutou technologii.

Diervilla (zanice)
Dřevina domovem ze severní Ameriky patří do čeledi Caprifoliaceae. Zanice jsou nízké keře, které se často šíří podzemními výběžky. V zahradách se pěstují jen vzácně, protože mají drobné, nenápadné květy, kterými nemůžou konkurovat příbuzným vajgéliím. V botanické zahradě hlavního města Prahy v Troji se ve výsevech v roce 1998 vyskytl semenáč s tmavě purpurovými listy. Jedná se nejspíše o hybridní rostlinu, která je nejblíže k druhu Diervilla rivularis (zanice potoční). Rostlina byla pojmenovaná ´Troja Black´. Jedná se o keř vysoký asi 1 m, listy jsou vejčitě kopinaté, na spodní straně pýřitě chlupaté, mladé listy tmavě purpurové, spodní listy zelenají. Doba kvetení je léto,drobné květy žluté či oranžové barvy jsou na konci letošních větví. Pěstujeme ji v dobré humózní vlhké půdě. Brzy na jaře keře hluboce, až k zemi seřízneme – získáme tím výrazně zbarvené, životné mladé větve. Snadno se množí řízkováním. Uplatnění najde jako kontrastní pozadí trvalkových výsadeb. Vynikne i v kombinaci s jinými nižšími keři v plošných výsadbách. Lze ji použít i jako vyšší půdní kryt.

Abelia (abélie)
Opadavé nebo i stálezelené keře z čeledi Caprifoliaceae dorůstají do výšky 1 až 3 m. Nejčastěji se pěstuje Abelia x grandiflora (abélie vekokvětá), která však v tužších zimách namrzá a některé panašované kultivary zmrzají. Abelia chinensis (abélie čínská) je v Praze zcela mrazuvzdorný keř, který lze do kultury doporučit především pro pozdní, letní dobu květu. Abélie čínská je vysoká 1,5 až 2 m. Listy jsou vstřícné na krátkých řapících. Vonné květy světle růžové barvy vykvétají ve svazečcích v paždí horních listů. Koruna je dlouze trubkovitá. Bílý či růžový kalich je složený z pěti volných ploše rozprostřených lístků, které postupně tmavnou. Dlouho vytrvává i po opadu koruny a prodlužuje tak ozdobnost keře. Tato abélie je nenáročná dřevina vhodná na světlé stanoviště. Plný sluneční úpal jí však neprospívá. Keř vyžaduje živné, humózní, nepříliš suché půdy. Abélii lze pěstovat soliterně, ale častěji se kombinuje s jinými listnatými keři s podobnou strukturou. Množí se řízkováním nebo výsevem semene.

Xanthoceras sorbifolia (žlutoroh jeřábovitý)
Přestože se tato zajímavá dřevina pěstuje v našich zahradách již dlouho, setkáváme se s ní v nabídce zahradnických firem jen výjimečně. Žlutoroh jeřábovitý je jediný zástupce rodu, který se řadí do rozsáhlé čeledi Sapindaceae. Jedná se o menší, obvykle vícekmenný strom či keř se vzpřímeně rostoucími větvemi, zřídka dorůstající výšky 5 m. Listy jsou dlouhé až 30 cm, jsou lichozpeřené složené z devíti až sedmnácti ostře pilovitých lístků. Mladé listy jsou na spodní straně chlupaté. Kvete sice na vrcholu letošních větví, ale květenství se zakládá v pupenech v loňském roce. Kvete začátkem června koncovými vzpřímenými hrozny velkých bílých květů. Mladé květy mají střed žlutý, starší oranžový. Květy jsou úhledné a velice ozdobné. Plod je velká tobolka obsahující početná semena podobná malým černým a lesklým kaštanům jírovce. Semena jsou po úpravě jedlá. V přírodě se vyskytuje vzácně v severní Číně a Koreji, v keřovitých porostech a řídkých lesích.
Žlutoroh jeřábovitý vysazujeme na slunná chráněná místa do dobře propustné zahradní zeminy, toleruje i vápnité půdy. Dobře snáší sucho. Snadno se množí výsevem semen či kořenovými řízky, které se odebírají v zimě a dopěstovávají ve skleníku. Mladé, nově vysazené rostliny pro lepší přezimování namulčujeme vrstvou suchého listí. Jedná se o efektní dřevinu pro solitérní výsadby, která by si zasloužila větší rozšíření jak do parků tak i větších zahrad.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *