Autor
Kategorie:
Nezařazené

Lilie – nejstarší pěstovanou okrasnou rostlinou

Lilie jsou v současné době na pomyslné špičce tržních řezaných květin pro svůj tvar a velikost květů, vůni, atraktivní barevnost (zahrnující všechny odstíny barev a jejich kombinací kromě modré). Především floristi ocení její trvanlivost ve vazbách a možnost rychlení na kterékoli období v roce. Dopravci zase vítají její snadný transport velké vzdálenosti. Poptávka po této květině vedla k propracované technologie jejího množení, pěstování, sklizně cibulí a řezaných květů.

Historie lilií
Je celá řada dokladů o tom, že lilie je nestarší rostlinou pěstovanou jako okrasná rostlina. Není pochyb o tom, že jde o Lilium candidum (lilii bělostnou) pocházející z blízkého východu. Najdeme o ní zmínky v dobových památkách od říše assyrskou až po fenickou. Na jedné pyramidě v Gize z doby faraona Cheopse, tedy přibližně 2700 let před n. l. je lilie vytesána v kameni.V období 1700 až 1500 před n. l. s objevuje jako ozdobný prvek na paláci v Knossos. Do Evropy se dostala přibližně v období římské říše. Poprvé je popsána její přítomnost v klášterní zahradě za panování Karla Velikého (742 – 814), kdy se už stává kultovní květinou křesťanství, resp. později katolictví. Často se nachází v erbech i městských znacích (Florencie, Wiesbaden). Je ve znaku Bosny, na florentinské zlatce a při pozorné procházce najdeme lilii i na Karlově mostu. Lilie bělostná odjakživa bývala symbolem čistoty, ctnosti i věrnosti, je znakem Cisterciánů, a také znakem skautů.

Botanické lilie
Rod Lilium (latinský název je odvozen z řeckého leirion) taxonomicky řadíme do čeledi Liliaceae, podřádu Liliineae, řádu Liliiflorae, třídy Monocotylenodoneae. Lilie je tedy příbuzná s česneky, hyacinty a dalšími cibulovinami.
Rod Lilium má řadu zvláštností. Botanických druhů je asi jen sto, (některé druhy jsou uváděny jako variety a obráceně), rostou pouze na Severní polokouli v širokém pásu obepínající celou Zemi. Geograficky je tento obrovský areál rozdrobený na řadu více či méně uzavřených území a tato skutečnost je příčinou, proč jsou mnohé botanické lilie tak odlišné a některé se nedají vzájemně křížit. Například L. nanum rostoucí v Himalaji je vysoká jen 10 až 40 cm, kdežto L. henryi rostoucí na čínských vápencových kopcích může dorůst do výšky v kultuře až 240 cm s 30 až 50 turbánky (květy) žluté barvy. L. henryi je šlechtiteli neobyčejně ceněný druh. Od něho jsou odvozeny stovky kultivarů vyznačujících se vzrůstností, odolností a krásou. Tato lilie vyžaduje vápník, kdežto desítky jiných, a to především japonské lilie jsou vápnostřežné.
Rozdíly mezi botanickými liliemi jsou i v jejich vůni. Nejpronikavěji voní lilie bělostná, velmi příjemně lilie královská, stejně jako mnohé japonské druhy a jejich hybridy. Odpuzivě páchne drobná L. pumilum z Mongolska, jiné nevoní vůbec (posuzováno lidským čichem).
Mnohé botanické lilie, např. i naše L. martagon, český název zlatohlávek, jsou velmi odolné vůči nízkým zimním teplotám, naproti tomu např. L. arboricola roste v horských lesích ve výšce 2700 až 4000 metrů n. m. na severu Barmy epifyticky na stromech. L. nepalense, jak název naznačuj pochází z Nepálu. Naše klimatické podmínky jí nevyhovují, proto se pěstuje v kontejnerech. Její bloudivá lodyha občas proleze odtokovým otvorem. Domovem L .longiflorum jsou ostrovy Rjúkjú Okinava, Thajwan a nachází se také na některých filipínských ostrovech.
Severoamerické druhy se liší od euroasijských a vzájemně se dají křížit velmi obtížně. Navíc některé z nich mají ve vegetační době vysoké nároky na vodu, rostou i na březích potoků.
Největší areál rozšíření na euroasijském kontinentu má L. martagon, nachází se v pásu ohraničeném na jihu Pyrenejemi, Alpy, Balkánem, Kavkazem a Mongolskem, na severu Skandinávií, Pobaltím a Sibiří. Toto obrovské rozšíření přispělo ke vzniku mnoha variet v barvách od bílé var. album, var. albiflorum až po tmavě rudofialovou var. cattaniae. Téměř na celé Sibiři až po Kamčatku a ještě i v Japonsku roste L. dauricum, má nižší růst a oranžově červené tečkované kalichy.
Téměř stejně velký areál rozšíření má L. canadense v širokém pásu podél hranic USA a Kanady od jednoho oceánu k druhému. Je to granciózní rostlina s jemnými vonícími zvonky v rudé, oranžově, červené, nebo žluté barvě s výraznými tečkami. Přibližně stejný areál rozšíření na území USA má L. philadelphicum dovezená do Anglie z Philadelfie.
Tento stručný výčet botanických druhů by nebyl úplný bez L. regale, lilie královské. Svým růstem, smetanově bílou barvou a velkým trubkovitým květem si tento název zasluhuje. Právě od ní je odvozen velký počet cenných kultivarů.
V našem státě jsou chráněnými druhy kromě již zmíněné L. martagon (zlatohlávek se zlatožlutou cibuli,nesprávně se také nazývá lilie zlatohlavá), dále L. bulbiferum (lilie cibulkonosná), jejíž květ je oranžově červený kalich s tmavšími skvrnami. Rozmnožuje se také pacibulkami, odtud její název. Příbuznou je robustnější lilie šafránová (var. croceum), která už zdomácněla i na našich zahradách.
Šlechtění lilií
První hybridní lilie byly vyšlechtěny na západě koncem 19. století poté, co byly dovezeny převážně druhy z dálného východu, které byly pospány většinou botanicky z Anglie. K rozmachu šlechtění lilií došlo v USA ve třicátých letech minulého století, kdy se lilie stávají komerčně zajímavou okrasnou rostlinou. Lilie se začaly šlechtit i v Evropě. S jejich pěstováním bylo započato už i v Austrálii a na Novém Zélandu. Do těchto končin se lilie dostaly importem, ale protože tam jsou velmi příhodné klimatické podmínky je tamější liliářství na vysoké úrovni. Na současném Evropském trhu dominují holandské květinářské firmy. Šlechtěním nových odrůd se zabývají specializované výzkumné ústavy. Podle údajů z roku 2004 byly v Holandsku pěstovány lilie na 3124 hektarech, většinou ve sklenících či fóliovnících. Překvapivě se jich prodá třikrát více než tulipánů.
Je pozoruhodné, že kromě profesionálních šlechtitelů se od začátku šlechtění lilií začalo zabývat tisíce amatérů. Důvodem je relativní snadnost opylování i získávání semen. Vidina získání nových lilií vlastní produkce je velmi lákavá.
Světová registrace lilií byla svěřena Královské botanické společnosti v Anglii (Royal Horticultural Society), která vydává Mezinárodní registr lilií (zkr. ILR). Koncem šedesátých let minulého století už bylo vyšlechtěno amatéry a profesionály několik tisíc kultivarů. ILR z roku.1969 obsahuje popis přibližně 2100 botanických a především hybridních lilií. V současné době počet registrovaných lilií přesáhl 13000. Tento stav si vyžádal vytvoření zcela nový způsobu registrace. Již v roce. 1949 publikoval H. C. Comber systém vnitřního uspořádání rodu Lilium. Jeho systém je založen nejen na srovnání vnějšího vzhledu, ale i vnitřní příbuznosti, která je základem úspěšného šlechtění. Pro praktické účely se však téměř výhradně používá tzv. zahradnické třídění lilií, které na návrh významného amerického šlechtitele Jana de Graaffa bylo přijato na konferenci odborníků – šlechtitelů v Londýně v roce 1969. Podle tohoto systému jsou hybridní lilie rozděleny do osmi skupin podle regionální i genetické příbuznosti výchozích druhů, do deváté skupiny jsou zařazeny všechny botanické druhy a jejich variety. Do podskupin označené malými písmeny a, b, c, jsou hybridy děleny podle tvaru a postavení květu na lodyze. Tak např. 1a znamená postavení květu vzpřímené, 1a-b květ polovzpřímený, 1b-c vybočený, 1c převislý.
V současné době se metody genetického inženýrství uplatňují i při šlechtění lilií. Díky těmto metodám se dají lilie nejen rychle množit např. tkáňovými kulturami, ale byly také prolomeny bariery mezi jednotlivými skupinami a takto vzniklé meziskupinové hybridy jsou v mnohém kvalitnější než jejich rodiče a proto velmi žádané jak pro zahradní pěstování, tak do „výroby“ milionů řezaných lilií.
Třídění hybridních lilií
I. skupinu tvoří hybridy získané křížením asijských druhů jako jsou L. amabile, bulbiferum, concolor, davidii a další. Tyto vesměs nevonící lilie dorůstají výšky až 150 cm, jsou velmi vhodné jak pro pěstování ve volné půdě, tak pro řez. Květy jsou v mnoha případech zdobeny tečkami, nebo podlouhlými skvrnami. Přibližně před dvaceti lety byl vyšlechtěn nový, výrazný typ na němž je na jednom okvětním lístku pouze jedna mohutná skvrna, táhnoucí se od hrdla až do dvou třetin květu. Celkově se nazývají počeštěným názvem brašmarky (podle překladu anglického brushmark – tah štětcem). Na vhodném českém názvu se naši liliáři neshodli. Hybridy I skupiny u nás dobře přezimují, vyžadují mírně kyselou půdu. Pro pokojové pěstování byly již vyšlechtěny i trpasličí typy 30 až 40cm vysoké s velkými květy.
II. skupinu tvoří kříženci L. martagon x L. hansoni z dálného východu
III.skupina je tvořena kříženci L. candidum, chalcedonicum a kříženci kavkazských lilií.
IV. skupina jsou hybridy severoamerických druhů.
V. skupina jsou nepočetné hybridy L. longiflorum a L. formosanum, ale samotná L. longiflorum, která voní a její květ ve tvaru úzké sevřené bílé trubky bílé barvy o délce minimálně15 cm se stala velmi významnou lilie k řezu. Množí se výhradně výsevem. Semenáče dorostou do květuschopné velikosti už během jednoho roku, nedávno byl popsán její hybrid s bílým čínským hybridem, který kvete za 250 až 300 dní.
L. longiflorum se také kříží s asijskými hybridy, vznikají tzv. LA – hybridy o nichž bude ještě zmínka. L. longiflorum se v USA a Kanadě nazývá Easter Lily – velikonoční lilie. Na tento svátek jsou narychleny doslova miliony cibulí. Jako řezaná lilie se prodává i u nás.
VI. skupina, tzv. čínské hybridy, nebo také aureliány, je co do významu na druhém místě hybridních lilií. Vzešla z křížení jiné skupiny asijských lilií jako jsou L. henryii, leucanthum, regale, sargentiae, sulphureum a další. První aurleian vyšlechtil křížením L. sargentiae a L. henryi v roce 1928 francouzský zahradník Debras v Orleans.
Společnou vlastností těchto hybridů je mohutný růst až do dvou metrů. Květy příjemné vůně jsou vesměs trubkovité, ale i ploché, nebo naopak turbánkovité. Krásné jsou velké trubky smetanově bílé barvy se žlutým hrdlem, nebo naopak s odstíny do lila. Červená barva se v této skupině nevyskytuje, ani tečkování či čárkování. Jsou tolerantní k vápníku, vyhovuje jim běžná zahradní půda, naše zimy snášejí rovněž dobře, citlivě reagují na pozdní mrazíky. Jsou především zahradní květinou, krásně se vyjímají např. mezi růžemi, ale jako komerční květiny k řezu nejsou pěstovány pro jejich nesnadný transport.
VII. skupina, tzv. orientální hybridy jsou kříženci druhů z dálného východu
jako jsou L. auratum, japonicum, rubellum a speciosum .Řadí se mezi nejkrásnější lilie. Obrovské květy velké přes 20 cm odlišných tvarů a barev. Od bílé, s výjimkou modré, až do barvy tmavě červené. Místo teček a čárkování mívají výrazné nektarie, zelené nebo tmavších barev. Orientální hybridy jsou mohutné až dva metry vysoké rostliny s velkými širokými svěže zelenými listy a málo zřetelným podélným čárkováním. Patří k vápnostřežním rostlinám. Pro jejich pěstování volíme substrát z čisté rašeliny nebo lesní hrabanky s příměsí hrubšího písku. V našich klimatických podmínkách, až na vzácné výjimky, neprospívají. V USA a v Holandsku se pěstují výhradně pod sklem, nebo folií.
Přestože tato skupina lilií se vyznačuje mohutným vzrůstem, na trhu už jsou k dostání trpasličí typy 30 až 40 cm vysoké, s dvěma až třemi velkými květy.
Orientální hybridy jsou oblíbenými květinami k řezu a do ČR se především dovážejí z Nizozemska.
VIII. skupina zahrnuje hybridy nezařazené do předchozích skupin. V posledních letech se tyto hybridy díky metodám genetického inženýrství stávají velice populárními. Průkopníky těchto metod jsou LA – hybridy, vzešlé z křížení L. longiflorum x asijský hybrid. Rosliny získaly po mateřské lilii toleranci k vápníku, vzrůstnost a rychlý náběh do květuschopnosti. Pylodárná rostlina „dodala“ odolnost k přezimování i v našich klimatických podmínkách a také barevnost. Bohužel po mateřské lilii zdědily i citlivost vůči virózám. Tato skupina lilií se dále dělíme na následující podskupiny:
LA – hybridy obecně mají pevnější lodyhu než asijské, vyšší růst. Květy jsou velké, kalichovité, vzpřímené, tím plní všechny požadavky na komerční lilie. Holandští šlechtitelé každoročně překvapí novými odrůdami, vypěstovanými převážně pod folií. Tímto chrání výpěstky před přenosem viróz hmyzem. LA – hybridy pěstované ve volné půdě sice přežívají naše zimy, ale zejména v sousedství tulipánů a jiných virózních rostlin postupně jejích růst zpomalují
a po několika letech často odumírají.
Další významnou podskupinou jsou OT – hybridy získané křížením orientálních a trubkovitých lilií, tzv. orienpety (anglicky trumpet – trubka), tedy čínských hybridů. Zatímco AL – hybridy (asijský h. x L. longiflorum) jsou především lilie na řez, OT jsou zatím nepřekonané zahradní lilie. Dorůstají do výška až 250 cm. Rozložité květenství může mít až 50 květů. Sekundární i terciární poupata vykvétají postupně v plném počtu. Pokud letní teploty nejsou příliš vysoké, doba květenství OT – hybridů může přesáhnout až jeden měsíc.
V předchozím rodičovství je L. henryi, odtud pochází tolerance k vápníku i vůči virózám u OT – hybridů.
První odrůdou této podskupiny je vynikající ´Black Beauty´, uvedená na trh už v roce 1957, kterou vyselektoval proslulý Leslie Woodriff z USA křížením L. speciosum var. rubrum x L. henryi, údajně z 50 000 tisíc semenáčů. ´Black Beauty´ je sama infertilní.Významný americký šlechtitel Dr. Griesbach, ji ale pomocí kolchicinu převedl na ´Tetra Black Beauty´, která je fertilní v obou směrech. Takto vznikly stovky nádherných zahradních lilií, jež jsou zimovzdorné v našich klimatických podmínkách. Mohutné cibule vyžadují hlubší výsadbu než ostatních lilie a jsou náročnější na výživu. Křížence ´Tetra Black Beauty´ a ´Tetra White Henryi Dr. Griesbach pojmenoval Leslie Woodrift. Cibule tohoto hybridu, pěstovaná z jedné šupiny, vážila po čtyřech letech 460 g. Cibule OT – hybridů jsou již k dostání i na našem trhu.
K dalším meziskupinám se řadí:
AL – asijský h. x L. longiflorum, AO – asijský h. x orientální h., AT – asijský h. x čínský h., LO – L. longiflorum x orientální h., LT – L. longiflorum x čínský h., OA – orientální h. x asijský h., OT – orientální h. x čínský h.
Jak je zřejmé, genofond lilií stále ještě není vyčerpán díky metodám genetického inženýrství.
IX skupina zahrnuje všechny botanické druhy, jejich variety a formy.
Ačkoli, jak bylo už v úvodu uvedeno, botanických druhů existuje jen asi sto, v ILR jsem napočítal více než 600 registrovaných druhů, variet a forem. Prvenství zaujímá L. speciosum s více než 120 registrovanými varietami. Je omyl se domnívat, že z výsevu semen botanického druhu , přestože byl opylen za kontrolovaných podmínek pylem téhož druhu, vzejde po všech stránkách homogenní potomstvo. I tato skutečnost je zdrojem dalšího využití genofondu lilií.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *