Ledoví muži – mýtus, anebo realita?

Z národů ač jsme různých, přesto nás, alespoň ve středoevropském prostoru, něco spojuje – v kalendářích se vyskytují v určité dny velmi podobná jména, přestože lidí, kteří je nosí, je v populaci těchto národů jako šafránu. Jedná se o jména Pankrác, Servác a Bonifác, popřípadě i Medard. Když už ne všichni čtyři, dva až tři jsou zastoupeni v každém kalendáři ve střední Evropě.

Přitom v České republice se v roce 2006 vyskytovalo pouze 16 osob se jménem Bonifác, méně než pět bylo Serváců, nositel jména Pankrác snad nebyl žádný. Medardů bylo sedmnáct. Floristé by určitě mohli vyprávět, jak obtížné je v tyto dny prodat někomu květinu k svátku. Kdykoliv některé z těchto jmen vyslovíme, každý si je u nás a určitě i v zahraničí spojí spíše s představou určitých povětrnostních anomálií než s konkrétní osobou. Proč tomu tak je? Co vede tvůrce kalendářů k tomu, že přestože v populaci přibývají nová jména, ponechávají na svých místech světce z ranných dob křesťanství? Vypadá to tak, že střední Evropu stále ještě obchází strašidlo ledových mužů, přestože, jak si ukážeme dále, výskyt mrazíků ve dnech jejich svátků je v posledních desetiletích poměrně málo pravděpodobný. Vinu na tomto stavu může mít buď to, že existuje jenom poměrně málo fundovaných studií, které by se touto problematikou zabývaly, anebo je to tím, že pokud nějaké existují, doposud nepronikly mezi širší veřejnost, a to jak laickou, tak i odbornou.

Vžitá tradice
Tradice ledových mužů ve středoevropském prostoru je tak zakořeněna, že kdykoliv se od konce dubna jenom trochu ochladí, již se hovoří o tom, že přišli zmrzlí, ovšem s dodatkem, že přišli předčasně. V polovině května, pokud nedojde alespoň k malému ochlazení, si pak všichni oddychnou, že tentokrát nepřišli.
Pranostiky spojené s vpádem studeného vzduchu v polovině května patří k jedněm z nejstarších, první zmínky o ledových svatých jsou již z počátku 15. století. Je nutno si uvědomit, že v tu dobu se datum stanovoval podle Juliánského kalendáře, dvanáctý květen připadal tehdy na dnešní přibližně dvaadvacátý. Z klimatologického hlediska toto období patřilo k tzv. malé době ledové, poměrně výrazné chladné periodě, trvající od 14. do 19. století. Lze proto předpokládat, že v tomto období se květnové mrazy vyskytovaly dosti pravidelně i ve druhé dekádě, jak dokazují četné záznamy z kronik. I po změně kalendáře na Gregoriánský se podařilo německému klimatologovi G. Hellmannovi prokázat výskyt výrazných květnových ochlazení v první polovině 19. století s četností výskytu 50–60 %, tedy s dobou opakování každé dva roky. V tomto století malá doba ledová již pomalu doznívala a začalo se postupně oteplovat.

 RNDr. Tomáš Litschmann

Více informací naleznete v tištěné verzi časopisu Zahradnictví 5/2010.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *