Krize v odbytu ovoce nepřeje odbytovým organizacím

V devadesátých letech minulého století s postupným přidružováním k Evropské unii a koncentrováním obchodu se více a více zhoršovaly podmínky odbytu domácího ovoce. Stávali jsme se cílovou zemí pro odbyt štědře dotovaných přebytků států EU. Situace se vyhrotila v polovině devadesátých let takzvanou „jablečnou válkou“. Výsledkem bylo přijetí několika obchodních pravidel, kromě jiného i o zakládání odbytových organizací.

Jako jedni z prvních se začali organizovat producenti ovoce a založili první organizaci producentů v České republice. Prvotní nadšení a očekávání se však pomalu začalo rozplývat a po ročních či dvouletých zkušenostech mnoho zakládajících členů vystoupilo. Přesto se vytvořila stabilní organizace zaujímající cca 30 % trhu s českým čerstvým ovocem. Zdokonalovala se pravidla i upevňovalo se postavení na trhu a vše se začínalo stabilizovat.
Poslední dva roky byly pro pěstitele ovoce velice složité. Po roce katastrofálního sucha spojeného s velice nízkou úrodou přišel rok, kdy poklesly ceny u některých ovocných druhů, zejména u ovoce určeného k průmyslovému zpracování, o více jak 50%. Bylo úplně jedno zda byl někdo sdružen v organizaci producentů či nikoliv. Pěstitelé ovoce totiž stěží dosahovali tržeb, které by pokrývaly jejich vynaložené náklady. Tím vznikly podmínky pro další destabilizaci sdružení producentů a odchodu dalších členů.
Přestože i nadále vznikaly nové organizace producentů, ekonomickou situaci prvovýrobců to nijak nevylepšilo. Jednotlivé organizace nemají sílu, aby začaly ovlivňovat situaci na českém trhu s ovocem a nejednotná obchodní politika vytváří konkurenční tlak. Toho zneužívají mnohé obchodní organizace a požadují při sjednávání dodávek ovoce ceny, které jsou pro prvovýrobce likvidační. V důsledku toho se dostává ke spotřebitelům i ovoce původně určené ke zpracování, protože nesplňuje ani základní kriteria platné normy. Nejhorší situace je u jablek, zejména tzv. „akčních“. Je úplně jedno, zda jsou z produkce českých ovocnářů či z dovozu. Bohužel zde státní dozor zcela selhává a nechává všemu volný průběh.
A nastává velice zvláštní situace. Producenti sdružení v odbytových organizacích vynakládají dle pravidel stanovených EU značné prostředky (i s příspěvkem z fondů EU) a vytvářejí velice složité a drahé systémy pro zlepšení kvality produkovaného ovoce. V reálném obchodě však kvalitní ovoce za vyšší cenu nikdo nepožaduje, protože ho má z dovozu a na české producenty tak zůstává úloha dodávek „akčního ovoce“ s nízkou cenou. Kvalita je skoro bezvýznamná, jelikož to, co si zákazník nekoupí se mnohde vrátí dodavateli.
Zde je potřeba si klást otázku, zda je lepší být sdružen v nějaké organizaci producentů a vytvářet systémy, jak dosáhnout produkci kvalitního ovoce i s certifikátem, když ho za kalkulovanou cenu téměř nelze uplatnit na trhu (tj. vynakládat a investovat značné režijní prostředky bez naděje na zhodnocení) nebo je lepší nevynakládat žádné výdaje nepřinášející rychlé zhodnocení. To znamená, nebýt nikde organizován a nerealizovat drahé programy na zlepšení kvality produkce.
Na první pohled vypadá přijatelněji druhá varianta. Jenže i ta má ještě mnoho dalších negativních důsledků. K nelichotivé nálepce, že české ovoce je méně kvalitní, ale laciné jsme se odsoudili sami. Dlouho jsme otáleli s restrukturalizací ovocných výsadeb a hlavně jsme přistoupili na obchodní politiku obchodních organizací a za nízkou cenu dodávali cokoli. Budeme muset dále trpět svůj úděl a obávat se dne, kdy nám tržba neuhradí ani ty nejzákladnější nutné náklady.
Situace je podle mého názoru řešitelná vytvořením co možná nejsilnější organizace producentů ovoce. Zkušenosti ze zemí původní EU nám ukazují, že tam, kde jsou silné organizace producentů, dosahují lepší zhodnocení své produkce, než tam, kde jsou slabé nebo nejsou skoro vůbec. Veškerá pravidla a nařízení EU týkající se odbytových organizací nám ukazují co udělat abychom byli silnější. Nemám na mysli existenci jediného odbytového družstva v celé republice, spíše naopak. Jen vstup na trh a odbyt by měl být koordinován nejlépe vytvořením společné organizace se společným odbytem. Vždyť produkce ovoce v naší zemi je jen o málo větší než je produkce jednoho odbytového družstva v Itálii či ve Francii. Současná krize v odbytu ovoce by neměla producenty rozdělovat, ale spíše semknout a přimět ke společné strategii, jak do budoucna.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *