Kosatce významné pro zahrady I. – Kartáčkaté kosatce

Significant Garden Irises I. – Bearded Irises Kosatce patří k nejvíce prošlechtěným zahradním trvalkám. Článek představuje botanické druhy kartáčkatých kosatců, které jsou hrály významnou úlohu pro šlechtění zahradních odrůd.

Iris byla starořecká bohyně duhy, seslaná bohyně Héry. Ve starověkém Řecku pěstovali kosatce, aby jim po smrti usnadnily pouť do podsvětí. Kosatce byly ale v kultuře známé mnohem dříve. Nejspíše se na Blízkém východě pěstovaly již v období prvních zemědělců před více než 7000 lety. Věrohodné zprávy o jejich kultuře známe i ze starověkého Egypta. Kosatce byly vyjmenovány mezi válečnou kořistí, kterou přivezl faraón Thutmose ze syrských válek roku 1950 př. n. l. Kolem roku 1500 př. n. l. se objevuje kosatec na seznamu léčivých rostlin. Egypťané považovali kosatce za oči nebes. Květy kosatce jsou vyobrazeny také například v Minójském paláci v Knóssu z roku 1600 př. n. l.

Rod Iris v kultuře
Kosatec hrál i důležitou roli v raném středověku, kdy byl jedním ze symbolů panny Marie. Byl heraldickým znakem franckých a později francouzských králů. Fleur–de–lis totiž není lilie, jak se obecně traduje, ale kosatec. V tomto případě nemusí jít o nesprávné určení rostliny, ale o špatný výklad jmen (v některých jazycích se kosatce označují jménem lilií, podobně jako lekníny, které jsou navíc spojovány také se jménem růží).
Během Francouzské buržoazní revoluce mohl být ten, kdo pěstoval kosatce na zahradě, označen za roajalistu a gilotinován. Kosatce byly pěstovány především jako rostliny okrasné, ale již od období Římské říše je známo, že oddenky některých druhů po usušení příjemně fialkově voní. Pro získání vonných esencí se pěstují v Itálii dodnes (Iris pallida). Termín „fialkový kořen“ se objevuje i v české literatuře.
Některé kosatce jsou léčivé. Účinnými látkami jsou silice tvořené především kyselinou myristovou, dále glykosidy (iridin), sliz, škrob a organické kyseliny. Pro značný obsah slizu droga snižuje místní dráždivost a v kombinaci se silicí usnadňují odkašlávání. Kromě evropských druhů se jako léčivky v čínské medicíně používají Iris lactea (contraceptivum), Iris anguifuga jako projímadlo a při uštknutí hadem. Iris japonica se užíval jako protijed, proti horečce a plicní tuberkulóze, Iris confusa proti angíně a akutní bronchitidě.
Přezimující listy Iris lactea slouží v Číně a Mongolsku jako krmivo ovcí a velbloudů, a používaly se také na výrobu papíru a pro pletení košíků podobně jako u nás listy orobinců. Vlákna získaná z listů některých kosatců (Iris lactea a např. také americký Iris tenax) se používají na výrobu lan.
Introdukce kosatců do zahrad probíhala již ve starověku a středověku nezávisle na sobě ve třech oblastech. Ve Středomoří a na Blízkém východě se týkala především kartáčkatých kosatců. Ty se postupně rozšiřují po oblastech obývaných křesťany i muslimy jako okrasné i užitkové rostliny. V Číně byly oblíbeny hřebínkaté kosatce ze sekce Lophiris. Kupodivu u těchto druhů i přes několik staletí trvající kulturu a snad i díky malé variabilitě v přírodě dodnes nebyly vyšlechtěny zahradní odrůdy s výjimkou bělokvětých a variegátních (pestrolistých) forem. Hlavní příčinou je nesnadná křížitelnost s jinými kosatci. Záznamy o pěstování této skupiny kosatců pocházejí již ze sedmého století.
V Japonsku byl ve středověku tradičně pěstován kosatec Iris ensata a jemu příbuzný Iris laevigata. Během staletí byla zejména u prvního druhu získána celá řada odrůd jak v rozdílné barvě květů tak i zmnožením okvětních lístků (zdvojené až plnokvěté).
Teprve od poloviny 19. století a ve 20. století, díky popisu nových druhů a sběratelským výpravám do Asie, se v zahradách začínají objevovat, pěstovat a křížit další druhy kosatců – kosatce cibulové, sibiřské, kosatce z příbuzenstva Iris spuria a louisiánské kosatce.

Morfologie kosatců
Kosatce jsou různorodá skupina bylin. Popsáno bylo přes 2000 druhů, ale většina těchto jmen je považována za synonyma platných druhů. Uznáváno je kolem 300 druhů, které rostou v mírném a subtropickém pásmu severní polokoule. Najdeme mezi nimi drobné i mohutné cibuloviny, jiné jsou trsnatě rostoucí byliny či rostliny se ztloustlými oddenky. Některé druhy jsou stálezelené, jiné zatahují buď v létě, v období sucha, nebo na podzim, aby se chránily před mrazem.
Kosatce snadno poznáme podle jejich typických květů. Květy kosatců vyrůstají na stonku buď jednotlivě nebo v lichoklasu složeném z vějířků. Listeny prvního řádu, které vyrůstají v místě větvení, jsou obvykle bylinné, podobné listům. Listeny druhého řádu bývají dva až tři a obalují poupata a spodní semeník. Mohou být buď zelené jako listy, nebo blanité až suché –papírovité. Často jsou tyto znaky kombinované, báze je zelená a vrchol suchý.
Květy se skládají ze dvou řad okvětních lístků. Tři vnitřní (horní) okvětní lístky jsou u většiny druhů vztyčené. V anglické literatuře se označují jako standarts, v německé Dom/Domblätter. Ty bývají užší než vnější, ale někdy i širší. Vzácně jsou zakrnělé a vztyčené (Iris setosa, Iris pseudacorus) či drobné a ohnuté směrem dolů (podrod – a někdy i rod Juno). U některých bradatých (kartáčkatých) kosatců a kosatců ze sekce Oncocyclus jsou vždy větší než lístky vnější.
Tři vnější (dolní) okvětní lístky (falls, Hängeblätter) bývají nejčastěji převislé nebo odstávají do stran. Často jsou dvou či trojbarevné – se žlutou (či u sekce Oncocyclus tmavou, hnědou, fialovou až černou) skvrnou před kartáčkem, uprostřed vnějších lístků. Kosatce bez kartáčku mají často na místě, kde bývá kartáček, žlutý jazýček. U tzv. kartáčkatých kosatců mají nad střední žilkou pruh velkých vícebuněčných chlupů – tzv. kartáček. Nad každým z vnějších okvětních lístků se sklání jedna tyčinka. Ta je shora chráněna rozšířeným ramenem čnělky, takže tyčinky jsou ukryté mezi ním a vnějším okvětním lístkem. Na konci ramene čnělky je blizna, kterou překrývají dva bliznové laloky. Semeník je spodní a s ostatními částmi květů ho spojuje okvětní trubka vzniklá srůstem bází okvětních lístků. Plod je trojpouzdrá tobolka. Semena mají kožovité, papírovité, dužnaté nebo tvrdé osemení . Povrch semen může být hladký nebo strukturovaný. Někdy má osemení houbovitý charakter a nadnáší semena ve vodě.

Celý text článku naleznete v tištěné verzi časopisu Zahradnictví č. 5/2011.

Text a foto Mgr. Milan Blažek, Botanický ústav AV ČR, v. v. i.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *