Konzervační ošetření stromů

Pojem „konzervace“ označuje obecně uzavření nějakého stavu a zabránění dalším změnám. Poměrně výstižně toto označení popisuje skupinu zásahů, které se na stromech realizují v souvislosti s řešením mechanických poškození a následných rozkladných procesů (tlení). Na rozdíl od konstruktivnějších typů ošetření (například řezu stromů) tyto zásahy nemají vyšší ambice než zastavení nebo spíše zpomalení rozkladných procesů.

Do skupiny konzervačních opatření tedy nejčastěji zahrnujeme následující zásahy:
– ošetření ran,
– sanaci dutin,
– instalaci bezpečnostních vazeb.
Poslední ze zmíněných skupin je poměrně obsáhlá a i když mezi konzervační ošetření svým zaměřením spadá (stabilizace bezpečnostní vazbou předpokládá defekty, u nichž obecně již neřešíme příčiny, ale pouze oddalujeme následky), obsahuje i významná specifika, která ji z řešené problematiky vyčleňují. V tomto díle pojednání o základních arboristických technikách se tedy budeme blíže zabývat prvními dvěma tématy.

Mnoho úhlů pohledů
V začátcích arboristiky v České republice koncem 80. a začátkem 90. let minulého století patřilo konzervační ošetření stromů (především stromů památných) k nejčastěji diskutovaným tématům. Tento trend odrážel těžiště tématu z okolních zemí, především z Německa, Velké Británie a Polska. V současné době se díky značně pestré historii v této oblasti můžeme setkat s nejrůznějšími názory na konzervační ošetření stromů, souvisejícími s informační úrovní řešitele projektu – od pozůstatků výrazně zastaralých názorů na čištění či dokonce vyplňování dutin přes indiferentní postupy řešící spíše estetickou stránku věci až po striktní odmítání zásahů do dutin jako znehodnocování cenného biotopu pro řadu ohrožených organismů.

Náplň konzervačních ošetření
Na první pohled se zdá, že hlavní účel konzervačních ošetření v diskutovaném rozsahu je zřejmý – zabránit dalšímu postupu rozkladu dřeva stromů dřevokaznými houbami a podpořit tak strom jak fyziologicky, tak i staticky. Pokud se ovšem situací budeme zabývat ve větším detailu, zjistíme, že zdaleka není tak jednoduchá. Nejprve se zaměřme na charakteristiku stromu jako živého organismu.
Jak už jsme si zdůraznili v předchozích částech cyklu článků, mezi základní strategie stromu patří fakt, že jeho fyziologicky i staticky nejdůležitější pletiva se ve stonkové části (které se týká diskutovaná oblast ošetření) nachází výhradně na periferii – tedy na obvodu kmene či větví. Jsou to pletiva, která kambium stále doplňuje a znovu vytváří v každoročním přírůstu tvorbou nového letokruhu. V těchto obvodových pletivech dochází k nejintenzivnějšímu transportu látek (transpiračnímu proudu) a tato pletiva jsou také zodpovědná za absorpci největšího podílu deformace při zátěži ohybem. S postupem do centra kmene (podle taxonu stromu více či méně dynamicky) dochází ke snižování dynamiky transportu a samozřejmě i ke snižování zatížení pletiv. U starších stromů se v centrální části kmene vytváří jádrové nebo vyzrálé dřevo, které je z fyziologického pohledu zcela nefunkční. Z výše uvedené logiky popisu statické funkce různých částí průřezu kmene také vyplývá fakt, že se jedná o pletiva minimálně významná pro stabilitu stromu. Při dostatečné dimenzi kmene (dostatečném průměru kmene stromu) lze bez nadsázky říci, že rozdíl mezi stavem, kdy strom vnitřní část kmene má intaktní a kdy je rozložená činností dřevokazné houby, je zanedbatelný.
Dále je třeba blíže pochopit základní fytopatologické souvislosti – tedy vzájemnou interakci mezi stromem jako hostitelem a dřevokaznou houbou jako kolonizujícím organismem. Pokud pomineme detaily v rozdílné životní strategii jednotlivých hub, zabýváme se nejčastěji strategií označovanou jako nekrotrofní parazitismus. Jedná se o soužití, při kterém kolonizující organismus rozkládá pouze odumřelé buňky hostitele, přičemž může způsobovat jejich předchozí znefunkčnění. Tato strategie může být pro strom jako hostitele velmi riziková v případě, že se jedná o mladého nebo dospívajícího jedince, který ještě nemá dostatečnou dimenzi kmene na to, aby absorbovala a přenášela síly vznikající v koruně do půdy. V tomto životním období je ovšem i samotná kolonizace dřeva kmene pro houbu značným problémem. Pokud je strom dostatečně vitální, kmenem proudí velké množství vody, která znemožňuje průnik hyf dřevokazných hub. Pro rozvoj infekce je tedy potřeba snížení vitality hostitele. To se může stát například při masivním mechanickém poškození nebo při ovlivnění vodního režimu stromu. Pokud v této ontogenetické fázi do kmene či kosterních větví pronikne dřevokazná houba, může způsobit destabilizaci stromu a zánik jedince.
Zcela jiná situace však nastává v případě, že se kolonizace týká plně dospělého či senescentního jedince. V této životní fázi má strom v důsledku neukončeného tloušťkového přírůstu již často takovou dimenzi kmene, která vysoce přesahuje jeho požadavky na stabilizaci. Značná část jeho jádrového (či vyzrálého) dřeva tedy představuje v podstatě balastní materiál, ve kterém jsou zcela zbytečně vázané živiny a který zvyšuje hmotnost nosných prvků. Rozkladem a mineralizací těchto vnitřních částí kmene a kosterních větví tedy houba navrací do oběhu fixované živiny (které strom může zpětně přijímat adventivními kořeny) a současně odlehčuje nosné prvky stromu jako konstrukce a tím se stará o optimalizaci jeho statického systému. Pokud tedy rozklad nepřesáhne určitou kritickou hranici a pokud si strom zachovává nutnou fyziologickou vitalitu, můžeme houbový rozklad v této fázi ontogeneze považovat s určitým nadhledem za strategii oboustranně výhodnou – tedy za symbiózu, která může probíhat po staletí. Důkazem takovéhoto
soužití jsou stovky našich památných stromů.
Z uvedené logiky vyplývá, že definice konzervačních ošetření jako „boje s houbou“ je značně problematická a v podstatě se nezakládá na pochopení komplexního děje houbové infekce. Vlastní pocit, že odstraněním již rozložené hmoty rozloženého dřeva omezujeme rychlost v dalším postupu dřevokazné houby, je mylný. Z obavy o poškození reakční (či dokonce bariérové) zóny můžeme při mechanickém ošetření dutin skutečně odstraňovat pouze třetí fázi rozkladu dřeva, což je oblast, kterou dřevokazná houba již zcela vyčerpala a představuje pouze pozůstatek její rozkladné činnosti.
Výsledkem popsané logiky je konstatování, že konzervační ošetření ran a dutin může pozitivně ovlivnit jen následující oblasti:
1. Estetický efekt – zdůrazňuje zájem o ošetření cenného stromu, deklaruje zájem vlastníka o jeho udržení. Tento efekt je především důležitý u památných či jinak exponovaných jedinců v prostředí, kde se pohybuje hodně lidí.
2. Zabránění vstupu – je zcela nevhodné, aby se do dutin mohla veřejnost snadno dostat. Méně významné (byť iritující) je ukládání odpadků nejrůznějšího charakteru. Zásadní důležitost má zabránění zakládání ohňů, protože rozložené dřevo je vysoce hořlavé a vypálení dutiny může snadno vést k zániku celého stromu.
3. Mírné ovlivnění dynamiky houbového rozkladu – například změnou vlhkostního režimu uvnitř dutiny. Zde je třeba zdůraznit fakt, že důležité v této souvislosti není ani tak vlastní zatékání vody, ale především umožnění cirkulace vzduchu.

Možná rizika
Zásahy do dutin mohou samozřejmě působit i značně rušivě. Prvním zdrojem rizik je možnost poškození obranných zón stromu. Kolonizace dřeva jen výjimečně postupuje pravidelně – tedy zhruba kruhovém profilu. Zcela běžně je hranice interakce mezi patogenem a hostitelem nepravidelná a je tedy velmi obtížné provést mechanické „vyčištění“ dutiny tak, abychom nezasáhli do živých pletiv. Ještě obtížnější je nezasáhnout ani zónu, která představuje reakci stromu na postup houby – tedy tak zvanou reakční či bariérovou zónu (jak ji popisuje model CODIT publikovaný Dr. Shigem). V případě, že je zásah příliš razantní, snadno dojde k poškození (byť lokálnímu) těchto zón, což zcela paradoxně vede k podpoře dynamiky kolonizace. Z tohoto důvodu je nutné striktně se vyvarovat používání mechanizačních prostředků (například fréz montovaných na motorové pily), které významně zvyšují toto riziko. „Čistě vytesané“ dutiny možná vypadají opticky efektně, ovšem zcela pravidelně představují pouze nové mechanické poškození vedoucí k postupu infekce.
Druhou problematickou oblastí je možné narušení stability stromu. Odumřelá hmota může mít na některých místech stále ještě podstatný pozitivní vliv na statiku (především se to týká otevřených profilů) a její odstranění může zvýšit riziko statického selhání. Realizátor prací si tak musí být zcela jistý, že jeho zásah nemůže být interpretován jako destabilizace.

Text a foto Ing. Jaroslav Kolařík, Ph.D., Rosice

Celý text článku naleznete v tištěné verzi časopisu Zahradnictví č. 7/2011.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *