Jak se žije v provincii Sumatera Utara

Díky programu rozvojové pomoci pro Indonésii, kterou rozvíjí Ministerstvo zemědělství a Česká zemědělská univerzita v Praze, jsme měli možnost blíže se seznámit s krajinou, zemědělstvím a zvyky lidí žijících v oblasti Tapanuli Utara, který je jednou z částí provincie Sumatera Utara.

Indonésie je největším ostrovním státem světa. Skládá se z pěti hlavních ostrovů a asi třiceti menších souostroví. Podle nejnovějších údajů z indonéského Námořního a hydro-oceánografického úřadu je celkový počet ostrovů 17 508. Indonéské ostrovy leží na rozhraní dvou oceánů – Tichého a Indického a spojují dva kontinenty – Asii a Austrálii. Tato strategická poloha má odnepaměti vliv na utváření kulturního, společenského, politického a ekonomického života země. Díky tomu, že ostrovy leží v tzv. ohnivém kruhu, není zde nijak výjimečným jevem zemětřesení či sopečná činnost. Jen na samotné Jávě je 112 sopek, z nichž některé jsou stále činné, například Rakata (Krakatau) na ostrově v Sundském průlivu.
Indonésie je čtvrtým nejlidnatějším státem světa, čítajícím dle posledního sčítání více jak 220 milionů obyvatel. Státní zřízení Indonésie je demokratická republika. Administrativně je rozčleněna do 27 provincií a zvláštních teritorií. Geograficky je rozdělena do několika skupin: Velké Sundy (Sumatra, Jáva, Kalimantan a Sulawesi), Malé Sundy (menší ostrovy na východ od Bali až po Timor), Moluky (všechny ostrovy mezi Irian Jaya a nejvýchodnější částí země).
Téměř 60 % rozlohy ostrovů je zalesněno a nezanedbatelná část povrchu je hornatá a sopečná. Některé hory na Sumatře a na Irian Jaya přesahují svou výškou 3 000 m. Sopečné aktivita v průběhu celých staletí vedla na Jávě a Bali ke vzniku velmi úrodné půdy, což je částečně i důvod, proč je na těchto dvou ostrovech tak vysoká koncentrace zemědělství a obyvatelstva. Zemědělství se na HDP podílí měrou 16,3 %. Samotný ostrov Sumatra je však z velké části pokryt lesy a nezanedbatelnou část povrchu zaujímají hory a mokřady. Z toho plynou poněkud zhoršené podmínky pro vlastní zemědělství.

V zemi mokrého a suchého období
Rozvojová spolupráce rozvíjená indonézským ministerstvem zemědělství a Česku zemědělskou univerzitou v Praze probíhá již třetím rokem a je tamní stranou velmi kladně hodnocena. Je založena na spolupráci univerzit, podpoře zavádění nových technologií a vybudování konzultačního centra pro potřeby místních zemědělců v regionu Tapanuli Utara (Severni Tapanuli). Tento region obývá původní kmen lidu Batak, který po staletí odolával vlivu islámu až „podlehl“ vlivu holandských kolonizátorů a z náboženství animistického přešel na křesťanství. Samozřejmě, že se část obyvatelstva hlásí k islámu, takže zde není problém spatřit kostel vedle mešity a o kousek dál třeba hinduistický či taoistický chrám. Za celou dobu jsme se nesetkali s žádnými náboženskými či rasovými problémy, které jsou čas od času prezentovány v mediích. Lidé jsou zde velice přátelští, což může možná někomu vadit, ale to nebyl náš případ. Díky vzájemné otevřenosti a náklonnosti jsme tudíž mohli poznat Tapanuli Utara opravdu zblízka a místní obyvatelé, kteří nás postupem času začali brát jako rodinné příslušníky.
Zhruba uprostřed provincie Sumatera Utara leží jezero Toba (Danau Toba). Vzniklo po mohutné sopečné erupci přibližně před 80 000 lety, kdy se vzniknuvší kaldera vlastní tíhou propadla a vzniklý prostor zaplavila voda. O třicet tisíc let později vyzdvihla slabší erupce stejného vulkánu uprostřed jezera ostrov, který se nazývá Samosir. Hladina jezera se nachází v nadmořské výšce 950 m a strmé svahy obklopující jezero dosahují na náhorní plošinu, která je ve výšce přibližně 1450 m. Zajímavostí je hloubka jezera, která místy dosahuje až 500 m. Indonésie jako taková má tropické podnebí, které je po celý rok poměrně bez výkyvů. Neexistují zde nám známá roční období, ale rok je členěn zhruba do dvou odlišných ročních období – „mokrého” a „suchého”. Od června do září přináší východní monzun suché počasí, od prosince do března vodní srážky. V přechodném období dochází ke střídání překrásných slunečných dnů a příležitostných bouřek. I uprostřed mokrého ročního období dosahují teploty až 33 °C. Výjimkou je vyšší nadmořská výška, kde mohou být teploty mnohem nižší. Největší počet srážek je obvykle zaznamenán od prosince do ledna. Průměrná vlhkost vzduchu se pohybuje v rozmezí 70 až 100 %.
Klima, které panuje v oblasti kolem jezera Toba je pro Evropana celkem příjemné. Dusné tropické klima, které v Medanu (správním středisku provincie ležícím při mořském břehu) sužuje cizince i domorodce, vystřídá svěží horský vzduch a i když se pohybujeme poblíž rovníku, je zde teplota přibližně jako u nás v časném létě. Jen vlhkost je vyšší. Fakt, že jste v tropickém pásmu, vám připomenou pravidelné vydatné srážky, které jsou nejsilnější od října do dubna v období dešťů. Díky horské oblasti je období sucha a dešťů posunuto proti níže položeným částem celého souostroví.

Zemědělství – důležitý zdroj obživy
Zemědělství má v zemi silnou tradici, která vychází ze způsobu života původních obyvatel a určitou zásluhu na jeho rozšíření mělo i působení holandských kolonizátorů. Dodnes je zemědělství důležitou součástí národního hospodářství, neboť zaměstnává přibližně 44 % populace.

Plodiny, které se zde pěstují vycházejí především ze stravovacích návyků místních obyvatel. Jelikož jsme v Asii, plodinou číslo jedna je rýže, za níž následuje druhá nejčastěji pěstovaná plodina kukuřice. Rýže se zde pěstuje klasickou technologií v zaplavených pozemcích, ale můžeme se zde setkat, především ve vyšších polohách, i s tzv. „suchou“ rýží, která se pěstuje bez zaplavování během vegetace podobným způsobem jako obiloviny. Většina rýže je však pěstována mokrou cestou. Problémem zůstává mechanizace. 07 Vzhledem k velikosti pozemků, které mnohdy nepřekračují několik arů, je použití mechanizace zúženo jen na jednonápravové malotraktory, a to spíše u větších a bohatších zemědělců. Pro malé farmy zůstává hlavním pracovním nástrojem motyka a pro těžší práce se využívají jako tažná zvířata vodní buvoli. Je zajímavé sledovat celý proces pěstování rýže, kdy na malém, vodou zaplaveném záhonu je rýže zaseta nahusto, čímž se připravuje sadba. 06 Ta se posléze sváže do svazků a po jednom kusu se ručně vysazuje do zaplavené půdy. Zpracování půdy na rýžových polích patří mezi fyzicky nejnáročnější práce, které si lze v zemědělství představit. Hovořím tak z vlastní zkušenosti, neboť stát a pracovat osm hodin po kolena v bahně a speciální motykou, která vypadá jako ohnutý rýč, půdu obracet podobně jak to děláme u nás rýčem, je opravdu vyčerpávající. Nehledě na komáry a jinou havěť, kterou se to tam jen hemží. I když je zde rýže levná a lidská práce ještě levnější, je potřeba za každou hrstí rýže vidět velké množství námahy a hodin práce. Sklizeň probíhá po odvodnění pozemku a jeho částečném vyschnutí opět ručně, kdy se rýže poseká srpem a sváže do snopků. Výmlat se dělá buď vytloukáním o hranu dřevěného trámku (to platí pro malé farmy) a nebo se použije stacionární mlátička poháněná benzinovým motorem. Vymlácená rýže se odveze do zpracovny, kde dojde k jejímu oloupání, vyčištění a roztřídění. Většinou nemá potřebnou skladovací vlhkost, takže je potřeba ji ještě dosoušet. Zde se to dělá na slunci na rozprostřené plachtě či na speciálně vybudovaných betonových plochách, které často tvoří součást areálu zpracovny rýže. Tento typ dosoušení se používá prakticky u všech plodin, které vyžadují snížení vlhkosti pro skladování, ať už je to rýže, káva, buráky, kakaové boby či kukuřice. Způsob pěstování kukuřice je prakticky stejný jako u nás, jen je nutné zapomenout na mechanizaci. Vše se dělá ručně – od setí až po sklizeň.
Zajímavější je však rozhodně pěstování kávy. Pěstují se obě hlavní odrůdy, především kávovníky arabica, méně často pak robusta. Každá farma má alespoň deset keřů, ale jsou zde i farmy, které se na kávu přímo specializují. Káva dozrává průběžně po celý rok. Dokonce na jedné větvi můžeme najít květy, nezralé plody i plody zralé, určené ke sběru. Po sebrání jsou plody zbaveny vrchní dužnaté slupky, která je v době sklizně zbarvena do červena a poté se kávová zrna předsuší na slunci a odvezou do výkupny. Tam dojde k vyčištění, oloupání, třídění a dosušení. 11 Následuje odvoz do balíren a pražíren.

Exotické ovoce a zelenina
Pro nás Evropany byly zajímavé některé druhy zeleniny či ovoce, z nichž část jsme do té doby viděli maximálně na obrázcích v cestopisech a další sice je možné koupit i u nás, ale chuť bývá absolutně odlišná od čerstvých plodů. Na prvním místě bych chtěl jmenovat ananas. Každý kdo jednou ochutnal čerstvý ananas utržený přímo na plantáži mi potvrdí, že to je něco zcela jiného, než „čerstvé“ ananasy zakoupené v Evropě. Druhá věc je cena, která jistě potěší, neboť za ananas (indonésky nanas) o hmotnosti asi 3 kg zaplatíte (podle schopnosti usmlouvat cenu) přibližně 2000 Rp (1000 Rp = 2,40 Kč). Další ovoce, které lahodí chuťovým buňkám mlsných jedinců je jistě plod mučenky jedlé (Passiflora edulis). Plod je vejčitá 5 až 8 cm velká bobule, která je zpočátku hladká a v plné zralosti pak vrásčitá. Uvnitř je velké množství semen obalených šťavnatou dužninou navinulé chuti, která je velice osvěžující a aromatická. Lze ji konzumovat přímo nebo se z ní připravuje osvěžující nápoj. Další specialitou jsou plody rambutanu. Jedná se o strom, který má svou domovinu v Malajsii, ale setkáme se s ním velmi často i v Indonésii. Plody jsou kulovitého tvaru. Na povrchu tuhého perikarpu jsou měkké ostny jež připomínají vlasy (rambut = vlas). Uvnitř je semeno obalené průsvitnou, bílou až narůžovělou dužninou osvěžující nakyslé chuti. Mezi nejpozoruhodnější ovoce, se kterým jsme se setkali patří jednoznačně durian. Ve všech cestovatelských příručkách je toto zvláštní, silně aromatické ovoce zmiňováno především s ohledem na nevábnou vůni. V mnohých hotelech a dopravních prostředcích je zakázáno durian vnášet natož konzumovat. Na tržnici se většinou prodává separátně, někde na okraji neboť hromada durianu voní asi jako směs zkažených vajec, hnijícího masa, česneku a zkažené cibule. Nicméně pokud překonáte odpor pro nelibou vůni a rozloupnete tvrdé oplodí porostlé hustými kuželovitými ostny (dur = osten, dostanete se k pěti segmentům, z nichž každý obsahuje jedno až čtyři velká semena světle hnědé barvy uložená v masitém, krémově žlutém míšku zajímavé, leč nijak ohromující chuti. Z této hmoty se vyrábí marmelády, náplně do koláčů či bonbony.
Rajčenku (Cyphomandra betacea) zařadíme z hlediska využití spíše mezi zeleninu, i když plody rostou na stálezeleném stromku původem z Jižní Ameriky. Bobule jsou buď červené nebo žluté, oválného tvaru a velkým množstvím semen uvnitř. Využití mají podobné jako rajčata, jsou však mnohem sladší. Konkrétně v Indonésii jsou oblíbenou surovinou pro džus. Pokud byste tedy chtěli v Indonésii džus s rajčenky, tak si objednejte terongblanda juice.
Specialní kapitolou jsou banány. Pokud jdete na trh poprvé, bez doprovodu domorodců, tak zcela určitě nakoupíte nádherné banány. Nebudou to však banány pro přímou konzumaci tak jak je známe z našich obchodů. Tady si člověk musí říci pro jaký účel je chce koupit, zda pro okamžité snědení, vaření, pečení a nebo smažení. Pokud si ale vyberete správně, rozhodně nebudete zklamáni. Pisang goreng (smažené banány) patří k lahůdkám indonéské kuchyně. Rozhodně zapomeňte na nákupy banánů podle hmotnosti, zde se prodává na tzv. ruce, tedy srostlé skupiny, jež se odřezávají z trsu.
Zvláštní zeleninou je čajot (Sechium edule), jejíž plody svou chutí připomínají okurku. Je to víceletá popínavá bylina z čeledi tykvovitých, jež původně pochází ze středního Mexika. Rostliny mají tenké lodyhy, jež vytvářejí mohutnou spleť délky až 50 m. Pěstují se nejčastěji na dřevěných roštových konstrukcích a sklízí se plody visící pod rošty. Plody se konzumují syrové, vařené nebo naložené ve sladkokyselém nálevu (chutnají jako pravé znojemské okurky, což jsme tak daleko od domova velmi ocenili).

Další důležité plodiny
Indonésie patří mezi čtyři největší producenty podzemnice olejné (Arachis hypogaea) na světě. Proto snad každá domácnost na venkově, která vlastní půdu, má tuto plodinu na svých pozemcích vysázenou a po sklizni suší buráky na plachtách před domem.
Pro nás téměř neznámou rostlinou byla casava (též maniok), který má také domovinu v Jižní Americe, ale v současné době je rozšířen v tropických oblastech celého světa. Ve světové produkci škrobnatých rostlin zaujímá kasava druhé místo hned po bramborách. Kořenový systém je mimo jiné tvořen pěti až deseti vějířovitě rozloženými hlízami, jež vznikly přeměnou adventivních kořenů. Hlízy se vaří nebo suší a poté semelou na mouku. Ovšem pozor, čerstvé hlízy obsahují jedovatou složku kyanovodík (HCN), jež se uvolňuje působením enzymu z kyanogenního glykosidu. Obě složky jsou v hlízách uloženy odděleně, ale při zpracování – strouhání či řezání dochází k jejích spojení a hydrolýzou vzniká kyanovodík. Proto je nutné při zpracování dodržovat ověřené postupy, které po požití nevedou k zažívacím obtížím.

Z hlediska místní kuchyně, která pálí jako čert, je důležitou plodinou chilli. Bez chilli papriček je nepředstavitelné uvařit prakticky cokoliv. Pasta z nich – sambal je kromě sojové omáčky nejdůležitější přísadou všech jídel. Kdo si myslí, že ty zelené pálí méně než červené, oheň v ústech ho rázně vyvede z omylu. I nejmenší zelené papričky lze přirovnat k polykání žiletek. Po počátečním šoku si však rychle zvyknete a budete vyžadovat stále více. Ovšem pokud se přeceníte, poznáte žiletky i z druhého konce.
A samozřejmě to, co je nám známé, si necháváme na konec – brambory. Ano pěstují se a dají se sehnat poměrně snadno. Nicméně cena je v porovnání s rýží značná a tak není divu, že neaspirují na hlavní plodinu jídelníčku. Brambory se nepoužívají jako příloha k jídlům, ale spíše jako zelenina pro zpestření. Zemědělci se potýkají s problémem plísně bramborové stejně jako u nás, ale zde jsou díky tropickému klimatu mnohem snazší podmínky k jejímu šíření.
Kompletní přehled toho, co se v oblasti pěstuje i chová, dává tradiční trh, který se koná jednou týdně v každém městečku. Nespočitatelné množství trhovců nabízí hlasitým vyvoláváním své výpěstky ještě většímu počtu koupěchtivých zákazníků. A jelikož se trh koná jen jednou týdně, je nutné udělat velký nákup. Podobně jako se u nás jezdí do hypermarketů, které zde mimochodem ve velkých městech také najdete, se tady jezdí na trh. Až na to, že 7,5 hodiny autobusem do toho nejbližšího v Medanu je trochu daleko když zvážíte, že cesta zpět trvá stejně dlouho.

Výsledky spolupráce
V rámci projektu bylo při Universitě Sisingamangaraja XII (UNITA) založeno konzultační středisko pro pomoc místním zemědělcům. Pravidelně se na univerzitě střídají skupiny pedagogů z České zemědělské univerzity v Praze, kteří svou činnost zaměřují na zvýšení efektivity zemědělství v daném regionu a zavádění mechanizace. Z toho důvodu byl zřízen pokusný pozemek, který se nestále rozšiřuje a doufejme, že již tento rok dosáhne plánovaných šesti hektarů. Byl zakoupen malotraktor s nářadím a studenti se pod dohledem kantorů učí pracovat s mechanizací, jež by jim měla v budoucnu značně ulehčit práci.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *