Autor
Kategorie:
Nezařazené

Incidit in Scillam… aneb i modřence jsou vlastně ladoňkami

Narazí na Skyllu, kdo chce přežít Charybdu – tak to kdysi říkávali staří řečtí uči-telé římským školákům, dnes bychom česky řekli Z deště pod okap. Třikrát den-ně nasávala zrůdná Charybdis vodu mořské úžiny a s ní v mohutném víru vše živé; na ty, kteří se jí obloukem chtěli vyhnout, si na druhém břehu pochutnala šestihlavá Skylla. O zašlé slávě starořeckých bájí na těchto stránkách psát ovšem nebudeme. Zaměříme-li se ale na stejnojmenné rostliny, musíme v poslední do-bě nutně propadat dojmu, že v botanice je tomu nejinak.

Ponechme stranou matoucí skutečnost, že zrovna jméno Charybdis bylo nově přisouzeno proslulé “mořské cibuli”, tedy starořeckými ranhojiči kdysi tolik oceňované skylle! Její obrovskou cibuli ostatně farmakologové dodnes nazývají “bulbus Scillae” a rodu Scilla ji přičítal ještě sám C. von Linné, než byla o stole-tí později J. G. Bakerem přenesena k rodu Urginea (aby se pak ukázalo, že ani s tímto není příbuzná). Tím více je skličující poznání, že vše ostatní, co v rodu Scilla botanikové ponechávali ještě donedávna, není saní zdaleka jen šestihlavou – a jakkoli dnes její “hlavy” nečíhají už na nebohé námořníky, zahradníkům hlavy určitě pořádně zamotají.

Afričtí zástupci
Za těmi nejstaršími “hlavami” se musíme vypravit do afrických savan. V Zimbabwe najdeme nejen mořským cibulím ještě relativně podobnou Scilla lazulina (poté, co molekulární data prokázala, že ji asi nebude možno sloučit s rodem Merwilla, jí botanikové stále nemohou přijít na jméno), ale i pevnolis-tou Scilla firmifolia, převedenou nedávno k rodu Pseudoprospero. Ještě dále na jihu afrického kontinentu najdeme nevýrazně kvetoucí, zato nádherně olistěné “ladoňky” subsaharské vývojové větve se svéráznými nadzemními cibulemi – do samostatného rodu Ledebouria byly sice vyčleněny bezmála už před čtyřiceti lety, i tu nejpěstovanější Ledebouria socialis vídáme však v kulturách stále ještě pod starým jménem Scilla violacea. Nejbližší příbuzenstvo těchto jihoafrických “ladoněk” je překvapivě různorodé a vedle nepříliš vzdálených druhů rodu Dri-miopsis zahrnuje i rostliny zcela nepodobné: chocholatou Eucomis, lososovou červení do daleka zářící Veltheimia i dnes tak populární hybridy rodu Lachena-lia. A v jejich těsné blízkosti další svérázně utvářené “ladoňky” jako Scilla la-chenaliaeflora, S. natalensis nebo S. dracomontana, nově přesouvané do rodů Spetaea a Merwilla.
Další “hlavu” zastupuje Scilla numidica. Obývá ještě sever Afriky, předzname-nává však už evoluci eurosibiřské vývojové větve a taxon jí nejbližší najdeme až na Dálném východě: stále ještě mnohokvětá, evropským ladoňkám však už ná-padně podobná Scilla scilloides jakoby jménem připomínala, že ladoňky nad ni původnější není. Protože však v botanice jde o stáří jména, nikoli o původ a stáří taxonu samotného, byly oba druhy (ještě s šesti dalšími) separovány do nově postaveného rodu Barnardia. V těsné blízkosti tohoto rodu je pak nutno hledat kořeny všech tří podskupin eurasijských ladoněk – a všechny budou jaksepatří mnohohlavé!

Napříč Evropou
Západoevropská podskupina mimo jiné zahrnuje čas od času pěstovanou Bri-meura a řada jejích ladoněk patří k těm nejkrásnějším. Dvojnásob to platí o iber-ské Scilla peruviana, nazývané bůhvíproč “peruánskou lilií” a vykvétající stov-kami modrých květů prokládaných nápadnými listeny v hustém, jako dlaň širo-kém pyramidálním květenství. Zhruba s deseti blízkými západomediterránními druhy je dnes přesouvána do nového rodu Oncostema. Naše zimy nepřečká, ob-ratem 67 tisíc eur na nizozemském trhu s květinami je ale nejvýznamnější la-doňkou pro rychlení v hrnkách. Asi tucet dalších druhů dělí botanikové mezi rody Autonoë (někdejší Scilla madeirensis a S. haemorrhoidalis se zářivě červe-nými cibulemi) a Tractema (Scilla verna, S. monophyllos, S. liliohyacinthus). Naopak vyčleňování pozdně kvetoucích a dnes v řadě odrůd nabízených Scilla hispanica nebo S. non-scripta do svérázného rodu Hyacinthoides (zmiňovaného někdy i pod nelegitimním jménem Endymion) se dávno vžilo nejen mezi botani-ky.
Ladoňky další mnohohlavé podskupiny se přesunuly dále k východu – do oblas-ti, kde kdysi řádila jejich Homérem opěvovaná jmenovkyně a ještě dále, do zá-padoasijských stepí. Na deset druhů, rozdělovaných dnes mezi rody Pfosseria (Scilla bithynica), Fessia (Scilla hohenackeri nebo S. greilhuberi) a Zagrosia (Scilla persica), většího uznání u pěstitelů nedošlo – a jen o málo známější jsou druhy rodu Prospero (na sklonku léta kvetoucí S. autumnalis nebo S. obtusifo-lia), končící někdy v zahradách coby suvenýry z dovolené na Balkáně. Zato la-doňky rodu Othocallis (asi dvacet druhů spolu s někdejšími Scilla siberica a S. mischtschenkoana) chybí jen v málokteré zahradě a rychlí se i v hrnkách – obra-tem za poměrně drahými “peruánskými liliemi” sice zaostávají, v počtu proda-ných hrnků je však předčí dvojnásob. A právě rodu Othocallis se zdá být velmi blízká západoasijská Puschkinia, lišící se vlastně jen vyvinutou pakorunkou. Překvapivě však k téže podskupině spadají také v hrnkách vůbec nejčastěji rych-lené cibuloviny – už v antických dobách vysoce ceněné a nyní v barvách dříve nevídaných nabízené hyacinty, zaujímající na nizozemském trhu obratem téměř 18 milionů eur (2005) jedenáctou příčku mezi hrnkovými květinami!
A teprve poslední podskupině náleží “pravé” ladoňky, zastupované vícehlavou změtí balkánských a západoasijských rodů Chouardia (v poslední době často nabízená Scilla littardierei), Nectaroscilla (Scilla hyacinthoides), Schnarfia (Scilla messeniaca a S. albanica) a samozřejmě Scilla: ta v nejužším pojetí sdru-žuje jen komplex třiceti mikrospecií z okruhu S. bifolia, mezi nimi u nás vzácně rostoucí S. drunensis a S. vindobonensis. V dříve nezpochybňovaném rodu Chi-onodoxa (od ladoněk se liší zase jen vyvinutou pakorunkou) byly rozpoznány dvě nepříbuzné skupiny, z nichž větší (právě ona zahrnuje běžně pěstované C. luciliae a C. siehei) je natolik blízká rodu Scilla, že se uvažuje o sloučení obou rodů. A ptáte se, proč botanikové aspoň ty taxony posledně zmíněné podskupiny neponechali v jediném rodu? Molekulární data naznačují, že právě zprostřed podskupiny se kdysi odštěpily obě linie s urnovitými květy, představované rody Bellevalia a Muscari – v zahradách už dávno zdomácnělými modřenci!

Nové názvosloví
Ladoňky, modřence a hyacinty patří k nejoblíbenějším jarním cibulovinám a donedávna platily za rody natolik charakteristické, že je nezaměňovali ani před-školáci. Genové sekvence však naznačují, že přeceňování morfologických znaků (často nápadně podobných u archaických taxonů, předznamenávajících evoluci rozdílných skupin) nebylo v systematické botanice tím nejšťastnějším řešením a budeme si muset zvykat na nová jména v odborné literatuře. Dokonce i v případě, že bychom netrvali na udržení rodu Scilla v tradičně nejširším pojetí (které by si vyžádalo zahrnutí tak nápadně nepodobných rodů jako Eucomis ne-bo Lachenalia) a připustili jeho redukci na eurosibiřskou vývojovou větev, mu-sely by být v šíře postaveném rodu vedle jiných výše zmiňovaných taxonů roz-puštěny právě i ty hyacinty a modřence – anebo přinejmenším modřence v tom nejužším možném z širších pojetí. A to (s možností, že by jméno Scilla podléha-lo prioritě jiných jmen, raději ani nepočítejme!) by s sebou neslo nutnost tako-vých změn v nomenklatuře, že ani ty shora uvedené nejsou o mnoho rozsáhlejší. Marnost nad marnost: incidit in Scillam, qui vult vitare Charybdin!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *