Autor
Kategorie:
Nezařazené

Hlaváče a hvězdohlávky

V mírných pásmech evropského, asijského i afrického kontinentu rostoucí hlaváče (Scabiosa) a hvězdohlávky (Lomelosia) jsou převážně lučními bylinami s přízemními listy zpravidla nepeřenými, na lodyhách však vstřícnými a až dvakrát peřenosečnými. Pětičetnými, srostoplátečnými a po obvodu květenství nápadně paprskujícími květy v polokulovitých, zákrovy podpíraných hlávkách na pohled připomínají složnokvěté rostliny – těm ostatně příbuzensky nejsou příliš vzdálené a liší se především nesrost-lými, v počtu redukovanými tyčinkami, vyčnívajícími z hlávek jako špendlíky z jehelníčku.

Přetrvávající kalichy ve tvaru pěticípých hvězdiček jsou na temenech nažek podpírány ještě kalíšky ze zakrnělých a srostlých listenů. Ty zůstávají u podobných chrastavců a hlavatek titěrné a nenápadné, u hlaváčů a hvězdohlávek zbytněly však v blanité mističky a obdařily tak celá plodenství nevšedním půvabem. S několika málo výjimkami se ale druhy obou rodů pěstují především pro pastelově zbarvená květenství.
Hlaváče často dosud bývají s hvězdohlávkami spojovány v jediném linnéovsky poja-tém rodu, rozdělovaném do tří nebo čtyř sekcí. Roku 1876 připojili Bentham a Hooker další sekce Succissa, Pterocephalus a Pycnocomon; tyto jsou ovšem morfologicky velmi odlišné a dnes jim bývá přiznáván statut rodů. Molekulární data nicméně ukazu-jí, že právě separace posledních dvou z těchto rodů činí hlaváče parafyletickými. Re-centní autoři to zpravidla řeší tím, že statut rodu nově přiznávají i tradičně vymezova-ným sekcím dříve široce pojatého rodu Scabiosa: na rozdíl od separace hvězdohlávek (Lomelosia) se ale vymezení svébytného rodu Sixalix nezdá být nezbytným.
Hlaváče – Scabiosa
Z vytrvalých hlaváčů patří k nejpůsobivějším Scabiosa lucida VILL. s lesklými listy a s živě růžovofialovými, vzácně však i bílými květy v drobných, ale o to hojněji nasa-zovaných hlávkách. Ve vzrůstu je proměnlivá a roste na kamenitých svazích i v našich horách. Také S. canescens W.& K. roste u nás v teplejších krajích na slunných a vy-sýchavých keřnatých stráních. Od předešlého druhu se liší listy v přízemní růžici še-doplstnatými a celokrajnými a její šeříkové, růžové nebo bělavé květy jemně voní. Podobná je i východoasijská S. japonica MIQ. Také ona roste ve vysýchavých hor-ských sutích, květenství nemívá příliš veliká, zůstává ale nízká a působivá je proto (především v uniformní, nepřetržitě kvetoucí a výsevem množitelné selekci ´Blue Di-amonds´) ve skalkách.
Scabiosa columbaria L. roste po všech evropských zemích z nížiny vysoko do hor a vystupuje i do hor jihoafrických. Na nespásaných loukách časem mizí a není už proto všude hojná jako dříve. Dorůstá přes půl metru výšky, středně veliké hlávky rozkvétají v šeříkových odstínech, pěstuje se v několika odrůdách převážně kompaktnějšího růs-tu. Podobná a až metr vysoká je bělavě nakvétající S. drakensbergensis BURTT., rostoucí v severních masívech jihoafrických Dračích hor – nevystupuje tu ale tak vy-soko jako druh předešlý a její zimovzdornost není v našich podmínkách ještě dobře ověřena. Středoevropská S. ochroleuca L. se s předešlými druhy občas kříží a s prvním z obou bývala kdysi spojována. Květy má však sírově žluté, roste především v nížinách a ačkoli bývá zpravidla dvouletá, z výsevů dlouho přetrvává i na nespása-ných výslunných stráních.
Přímořská Scabiosa atropurpurea L. (pod jménem S. indica pěstovaná v řadě barev-ných odstínů už dávno v předlinnéovských dobách) bývá dnes vyčleňována v samostatný rod Sixalix, hlaváčům však zůstává velmi blízká. V domovině dorůstá jako krátkověká trvalka hodně přes metr výšky. Středoevropské zimy nepřečká, do květu však dospívá brzy po výsevu a lze ji pěstovat jako letničku – bude jen podstatně nižší. Hlávky s působivě vyniklými bělavými prašníky rozkvétají od července do pod-zimních mrazíků v široké škále odstínů od sněhově bílých (´Snow Maiden´) přes šeří-kové, lososové, sametově purpurové až téměř černé (´Ace of Spaces´).
Hvězdohlávky – Lomelosia
Hvězdohlávky na stránkách semenářských a trvalkových katalogů stále ještě najdeme pod označením Scabiosa – jak bylo však již řečeno, karyologická i molekulární data ukazují, že bližší než hlaváčům jsou makaronézským rodům Pycnocomon a Pteroce-phalus. Morfologické rozdíly, z nichž struktura pylu patří ještě k nejnápadnějším, za-hradníkům mnoho nenapoví – v porovnání s hlaváči bývají však hvězdohlávky robust-nější stavby, často mívají větší květenství a jsou proto vynikajícími rostlinami k řezu.
Krátkověká (a v našich klimatických poměrech jen jako letnička pěstovaná), při zápa-doevropském pobřeží rostoucí Lomelosia stellata (L.) RAFIN. se v tomto ohledu pří-liš nevydařila – v zahradách svým rozkladitým růstem mnoho parády nenadělá a v hlávkách, nijak zvlášť velikých a často nepravidelně stavěných, má kvítky špinavě krémové anebo purpurově naběhlé. Nepovedené květní hlávky jsou ale vystřídány mimořádně pohlednými souplodími: nažky s hvězdicovitými kalichy, lemovanými ještě blanitými límečky brakteátních kalíšků, jsou stěsnány v působivých kulovitých útvarech (obě pěstované odrůdy, ´Pingpong´ a ´Stern-kugel´, mají skutečně jména více než přiléhavá) jako stvořených do suchých vazeb. Suchá souplodí jsou ale snadno roz-padavá – je nutno je řezat ještě pevná a krátce přestříknout třeba lakem na vlasy.
Lomelosia graminifolia (L.) GREUT. & BURDET je vytrvalá horská hvězdohlávka s pohlednějšími, šeříkově zbarvenými květenstvími nad sivými, trávovitými listy – plodenství však zůstávají podstatně drobnější. Dorůstá jen málo přes čtvrt metru výšky a k řezu se proto nehodí – velmi dobře se ale uplatní ve slunných, exponovaných par-tiích zahrad a skalek.
Majestátní Lomelosia caucasica (M.BIEB.) GREUT. & BURDET je po zásluze nej-pěstovanějším druhem rodu. Hlávky velikosti dětských dlaní s nápadně rozšířenými obvodovými květy jsou v širokém příbuzenstvu hlaváčů jevem nevídaným – na sil-ných, bezmála metr vysokých stoncích si nijak nezadají s květy skleníkových karafiátů a do daleka svítí pastelovými barvami v paletě šeříkových i bílých odstínů. Pěstována bývá v řadě odrůd s okrajovými kvítky nápadně zvlněnými (skupina Magnifica) anebo třásnitě rozsečenými (skupina Perfecta). Řežou-li se hlávky s kvítky v terčích dosud nerozkvetlými, vydrží ve váze až šest dní svěží – s přídavkem přípravků pro prodlou-žení trvanlivosti i dlouho přes týden. A připočteme-li k nevšednímu půvabu dvě vý-raznější období kvetení do roka, je současný pokles v popularitě přinejmenším překva-pivý: zatímco ročním obratem přesahujícím deset milionů Hfl se zhruba před deseti lety hvězdohlávky na nizozemských aukcích zabydlely na 34. příčce v pořadí nejpěs-tovanějších květin k řezu, v poslední době zaznamenaly propad až na 109. příčku s obratem jen málo přes 750 000 €. Vzhledem ke kvalitě současných kultivarů, z nichž ´Stäfa´ a ´Miss Willmott´ patří k nejvyhledávanějším, jde o postavení jistě jen dočas-né.
Zakládání kultur k řezu květenství
Vytrvalé druhy lze množit dělením v dubnu, oddenky starších rostlin bývají však pře-rostlé a mívají jen málo kořenů: bývá proto lépe odebírat v červenci nebo srpnu jed-notlivé listové růžice s částí oddenku jako řízky, které po zakrácení listů dopěstujeme v 10 – 12 cm hrnkách pod sklem. Po šesti týdnech bývají rostliny dostatečně prokoře-nělé a zjara příštího roku je lze vysazovat na stanoviště; v témže roce zpravidla i vy-kvetou. Při odběru oddenkových řízků ze starších rostlin je žádoucí věnovat pozornost případné incidenci padlí na listech.
Krátkověké druhy je lépe množit výsevem. Vysévat je ovšem možno všechny nativní taxony a dokonce některé z odrůd L. caucasica (´Perfecta´, ´Fama´, ´Kompliment´). K dopěstování 1000 rostlin je třeba zhruba 20 g (Scabiosa) až 50 g (u většiny druhů rodu Lomelosia) osiva, které je u rodů Lomelosia a Sixalix nondormantní a klíčí ochot-něji než osivo evropských hlaváčů. Nezbytná je ale konstantní vlhkost při relativně vysokých teplotách (18 oC – 22 oC). Za této zpravidla osivo vyklíčí do dvaceti dní a čtyři týdny po vzejití je možno přepichovat rostliny do 8cm hrnků. Při teplotách nekle-sajících pod 10 oC lze pak výsadby schopné rostliny dopěstovat do pěti měsíců.
Z nezakořenělých růžic dopěstované rostliny se vysazují nejpozději do půli července na vzdálenost 0,3 – 0,4 m v řádcích o rozteči 0,6 m. Vyvíjejí se rychleji a za menších výpadků než přímo vysazované oddělky. Rostliny z časně jarních výsevů, vysazované zpravidla v srpnu nebo v září, mívají sklony k předčasnému nasazování květenství – tato je lépe odstraňovat. Všechny hlaváče budou vděčné za slunná a teplá stanoviště s propustnými půdami, přičemž na rozdíl od podobných chrastavců rostou především na vápnitých podkladech. Půdy upřednostňují výživné, hluboce provzdušněné, ale ne příliš písčité a vysýchavé, s ph 6,4 – 6,8 a do zásoby vyhnojené (10 kg NPK pro ar). Nevhodné jsou půdy spékavé a v zimě rozblácené, vysýchání za vegetace však výraz-ně snižuje výnosy a je proto žádoucí instalace závlah. Porosty starší než půl roku lze ošetřit herbicidy založenými na chloroxuronu (Tenoran, 70 g na ar, na vzcházející ple-vele) nebo lenacilu (Venzar, 20 g na 1 ar, nejlépe v předjaří před rašením rostlin). V zimě za teplot nižších než 10 oC se osvědčilo také ošetření propyzamidem (Kerb 50W, 40 g v 10 l vody na 1 ar).
Všechny rody z příbuzenstva hlaváčů jsou citlivé na zasolení. V polostínu se stonky snadno lámou a rostliny bývají více napadány padlím. Vedle pravidelné zálivky, při-hnojování (vzhledem k citlivosti rostlin na zasolení substrátu pokud možno kapalnými hnojivy) a kontroly plevelů je žádoucí pravidelné odstraňování překvetlých květenství pro udržení stálého nakvétání do podzimních měsíců. Natažení opěrných drátů není nezbytné, naopak překáží v pravidelném řezu květenství. Starší rostliny mají tendenci k nepravidelnému a neúhlednému růstu, po odřezání přerostlých, zdřevnatělých nad-zemních oddenků se ale brzy vrací k plnému kvetení. Budeme-li pravidelně řezat květy nebo odstraňovat odkvetlé stonky, dočkáme se po hlavním kvetení v červnu a červenci ještě opakovaného výraznějšího nakvétání na sklonku léta – ojedinělá květen-ství vyrůstají však i mezi těmito termíny a výnosy se pak v prvním roce pohybují při dvaceti, ve druhém při čtyřiceti, ve třetím při 60 – 80 kvetoucích stoncích z rostliny. Od čtvrtého roku výtěžnost porostů i kvalita kvetoucích stonků rychle klesá.
Možnosti přirychlení
Ku konci dubna vysazované rostliny nakvétají koncem června (konec školního roku!) a v kvetení pokračují do srpna. Po krátké prodlevě pak nastupuje druhý flor na přelo-mu září a října. Nakrytím perforovanou folií nebo nízkými foliovými kryty lze kvetení posunou k počátku června. Folie je lépe odstranit na počátku prodlužovacího růstu stonků, nejpozději však před vybarvováním poupat. Ve vyšších foliových tunelech, neklesají-li teploty pod 4 oC, lze nástupu prvního floru docílit už k počátku května. Ve všech případech je nutno větrat, vystupují-li teploty k 12 oC až 14 oC (za jasných dní nejvýše k 16 oC). Noční teploty mohou klesat k 6 oC i o málo níže, k udržení pevnosti stonků je nutno zabránit vzestupům nočních teplot nad 12 oC.
Zimní produkce ve skleníku bude v našich poměrech sotva ekonomická, vyžaduje pro-dloužení dne na 14 hodin a více. Dlouhodenním podmínkám však musí předcházet 4 až 6 týdnů trvající krátkodenní ošetření za teplot 10 oC – 12 oC. Květenství se objevují 8 až 12 týdnů po začátku dlouhodenního ošetření.

Řez květenství a posklizňové ošetření

Květenství je vhodné řezat ve stadiu vybarvených a nadmutých poupat anebo nejvýše s otvírajícími se okrajovými květy. Květní stonky musí být odstraněny co nejhlouběji k rozvětvení – vedle posílení trvanlivosti květenství to podporuje další nakvétání. Za slunného počasí je třeba květenství řezat denně. Stonky musí ihned do vody a ani bě-hem pozdější posklizňové manipulace nesmí zůstat delší dobu nasucho. Trvanlivost se pak pohybuje při 4 – 6 dnech, po ošetření STS nebo kvarterními amoniovými solemi údajně až při dvojnásobku. Květenství lze skladovat nejvýše 2 – 4 dny při 10 oC – 12 oC a relativní vzdušné vlhkosti do 80 % (nebezpečí botrytidy).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *