Gerbera jamesonii – gerbera Jamesonova

Tato dnes velmi významná tržní květina byla r. 1878 objevena v Trasvaalu Rehmannem a Jamesonem. Již na svém původním stanovišti vykazují její květní úbory určitou proměnlivost ve svém zbarvení, hlavně mezi žlutými a růžovými odstíny. Do Anglie byl tento původní druh přivezen r. 1887. Zahradník Lynch z Cambridge ji zakrátko zkřížil s G. viridiflora, čímž vznikl výchozí kříženec dnešního tržního sortimentu.

Na práci anglických šlechtitelů pak navázali francouzští, holandští, italští a němečtí zahradníci (hlavně M. Adnet, Diem a další). Ti svoje výpěstky již úspěšně zařadily mezi květiny k řezu (asi od r. 1922). V současné době se gerbery šlechtí v Evropě (hlavně v Belgii, Dánsku, Německu, Holandsku a Švýcarsku), Americe a Indii. Známe nespočetné množství ras či forem, z nichž mezi nejstarší náleží ’Diemská’ vzniklá kolem r. 1906 (malé úbory 7 – 13 cm), dnes zdokonalená ještě drobnokvětější minigerberou – zejména rasou ’Picollini’ (úbory jen kolem 6 cm) apod. Naopak mezi nejvelkokvětější patří např. ’Alkemade’, ’Superba’ (až kolem 18 cm v průměru). Dnešní sortiment zahrnuje i plnokvěté rasy jako např. ’Alkemade Flore Pleno’, ’Fantasia-Double’ (při generatívním množení je asi 75 % jedinců plnokvětých) nebo formy ’Laciniata’ či ’Laciniata Flore Pleno’ jejichž jazykovité květy jsou podélně rozdělené. Známé jsou dnes i výpěstky nízké, s větším počtem současně kvetoucích úborů, vyšlechtěné pro hrnkovou kulturu (např. rasa ’Jaguar’). Mezi nejpřednější šlechtitelské cíle stále náleží, mimo velikosti a zbarvení úborů, také pevnost a délka květních stonků, několikatýdenní trvanlivost ve váze a větší odolnost proti chorobám. Z úspěšných holandských šlechtitelských firem lze jmenovat např. Alkemade, van Staaveren, Boomhouver et Harting, van Wijk, Gossen, Jongenelen a z dánských např. firmu Frandsen.
České šlechtění gerber je poměrně mladšího data. První uznané výpěstky se objevily v Listině povolených odrůd až r. 1978. Zvláštní důraz byl přitom kladen na vyselektování typů se středně širokými jazykovitými květy a dále pak tzv. širokoplátečným s obzvláště silným stonkem. Ve výše uvedeném roce přichází J. Matouš z Výzkumného ústavu okrasného zahradnictví v Průhonicích se svou fialově růžovou odrůdou ´Lada´ a oranžově červenou ´Májou´ (s největšími úbory – až 11,5 cm v průměru a nejdelšími jazykovitými květy – až 5,5 cm). Oba tyto výpěstky vykazovaly vzdušnější stavbu úborů a užší jazykovité květy než-li tři nové gerbery, které v témže roce ještě uvedl kolektiv zahradníků z Havířova Vl. Kolek a M. Toman. Jedná se o dva výpěstky s jednoduchými úbory – ´Angara´ (úbory oranžové, špičky poněkud nažloutlé) a ´Havířov´ (úbory sytě karmínově červené) a plnokvětou odrůdu ´Lena´ (úbory smetanově bílé). Šlechtitelské cíle tohoto týmu lze stručně vyjádřit asi takto: co nejdokonalejší stavba úboru, jeho efektní zbarvení a uspokojivá velikost, maximální výnosy květů z jedné rostliny, odolnost vůči chorobám, pevné stonky a maximální trvanlivost řezaných květů. Podle J. Matouše (Záhradníctvo, roč. 7, č. 11, str. 512, 1982) byl a je při tvorbě nových odrůd nejpřednějším požadavkem dobrý výnos řezaných květů a na druhém místě pak morfologické znaky určující kvalitu, zejména síla stonku a znaky podmiňující pevnost úboru. V popředí jsou také růstové vlastnosti. Odrůdy mají vykazovat dobrý a rychlý vzrůst hlavně v prvních letech po výsadbě.
Na Šlechtitelské stanici v České Skalici se zušlechťování gerber věnoval zakladatel stanice R. Adam. Teprve deset let po smrti svého otce uvedl jeho syn Rudolf odrůdy ´Denisa´ (oranžová se žlutými špičkami) a ´Ilona´ (úbory velké až 11 cm a jasně červené). Konečně se objevují roku 1988 tři výpěstky z Výzkumného a šlechtitelského ústavu okrasného zahradnictví v Průhonicích. Všechny jsou s jednoduchým květem – oranžově červená ´Dalila´, jasně červená ´Hela´ a žlutá ´Lída´.
Během své velmi mladé a nedlouhé etapy dokázalo české šlechtění gerber uvést celkem 10 hodnotných výpěstků, které byly ještě všechny uvedeny v naši poslední Listině povolených odrůd.

Zantedeschia aethiopica (syn. Calla aethiopica) – kala či kornoutice jihoafrická

Pochází z Kapska. Zde roste v močálech, které v létě vysýchají. Již mnoho desetiletí je důležitou tržní květinářskou kulturou. Zpočátku sloužila téměř výhradně k řezu. Se vznikem nízkých odrůd se její upotřebení rozšířilo i na hrnkovou kulturu. Cílevědomějším zušlechťováním se zabývali zejména v Anglii a Německu. Zpočátku byl hlavním šlechtitelským cílem co největší květ. Později také nižší až zakrslý vzrůst s bohatou násadou a třeba i menších květů (pro hrnkovou kulturu). Tento trend se do jisté míry udržuje dodnes. Kolem r. 1995 vznikla např. 35 – 50 cm vysoká, jemně narůžověle kvetoucí ´Little Susie´. Významnější vysoké, velkokvěté odrůdy k řezu uvedl E. Nicolai a v Anglii se objevil tehdy pozoruhodný výpěstek nazvaný Calla aethiopica devoniensis. K dalšímu významnějšímu sortimentálnímu zlepšení přispěl Klöppner z Zweibrückenu (k řezu ´Schöne Zweibrücknerin´ a pro hrnkovou kulturu ´Perle von Zweibrücken´). Začátek polovysokých odrůd tvoří nižší, avšak málo výnosný výpěstek friesdorfského zahradníka Löbnera nazvaný ´Friesdorfer Bastard´. Pak již následovaly dodnes pěstované nízké hrnkové, nízké a drobnokvětější odrůdy ´Perle von Stuttgart´, ´Little Gem´ a další. Dnešní sortiment zahrnuje jen několik málo desítek odrůd. V poslední době vznikla klasicky bílým kalám (Z. aethiopica) jistá konkurence v barevně kvetoucích křížencích Z. rehmannii, Z. elliottiana, Z. albomaculata, Z. pentlandii, Z. jucunda a dalších.
Čeští zahradníci se dosud o vlastní zušlechťování kal příliš nezajímali. Pouze v r. 1924 píše v Československých zahradnických listech (roč. XXI, č. 12, str. 91 – 92) známý tehdejší zahradník Zemského pomologického ústavu v Troji J. Mikeš, že objevil mezi jednoletými semenáčky Calla aethiopica devoniensis tři rostliny s velkými květy „…čímž pravděpodobně položen základ k nové, rychle vyspívající odrůdě velkokvěté…“. Práce ale zřejmě nebyla dokončena. Snad jen pro zajímavost stojí ještě za zmínku, že před r. 1943 objevil choceňský zahradník V. Ansorge ve svých kulturách kalu se třemi plochými, nikoliv kornoutovitými toulci bělavě zbarvenými a s jedinou normální palicí. V časopise Věda přírodní, roč. 21, str. 309 – 310, r. 1943 tuto abnormalitu popisuje K. Domin a nazývá ji f. triplicata. Při této příležitosti uvádí, že A. Engler ve své monografii tohoto rodu (r. 1915) popisuje některé podobné odchylky jako „hříčky“ (lusus) – např. l. bifida (rozdvojená čepel), l. duplicata (dva toulce, někdy také se dvěma palicemi), l. ramosa (jednoduchý toulec, ale rozdvojená palice). Četné abnormality uvádí ve své klasické „Pflanzen-Teratologie“ (sv. III., str. 411 – 413, 1922) také O. Penzig. Tyto zvláštnosti jsou jistě zajímavé, ale pro tržní květinářství samozřejmě nevýznamné. Choceňský případ ale demonstruje zájem českého zahradníka o přírodu a její rostliny i mimo tržní hlediska.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *