Dřevitá pivoňka a její pěstování – I. díl

Dřevité pivoňky jsou symbolem vznešenosti a krásy a bezpochyby patří k nejušlechtilejším a nádherně na jaře kvetoucím keřům, které uchvátí a zaujmou každého citlivého pozorovatele. Dřevité pivoňky se průběhem času stávají opravdovým a skutečným pokladem. Výjimečnost keřů spočívá jak v jejich dekorativnosti (květy, olistění), tak i dlouhověkosti.

Historie pěstování dřevitých pivoněk sahá do doby již před 2000 lety, kdy byly pěstovány v Číně. Zde byly pod císařskou ochranou a považovány za národní jmění. Ve všech dobách představovaly důležitou úlohu a byly uplatňovány v básních, malířství, architektuře na keramice, skle, tapiseriích, látkách a v dalších oborech umělecké tvorby. Dřevité pivoňky měly v Číně stejný kulturní význam jako v Evropě královna květin – růže. V Číně se dřevité pivoňky nazývaly Moutan a v Japonsku Botan.
V době velkých cest kolem roku 1700, začaly docházet do Evropy zprávy o těchto zvláštních květinách, popisovaných jako růžích bez trní. Teprve roku 1789 přišly první rostliny dřevité pivoňky do Evropy zaslané A. Duncanem a to do botanické zahrady v Kew v Anglii. Existoval tu rozdíl 2800 let pěstování a kultury dřevitých pivoněk v Číně, který bylo jen stěží překonat, i když nejtrpělivější a nejtvrdošíjnější botanici, šlechtitelé – zahradníci se snažili od počátku vyšlechtit skvělé hybridy z prvních obdržených rostlin dřevitých pivoněk.
V druhé polovině 19. století se stávají dřevité pivoňky žádanou a oblíbenou okrasnou rostlinou. Stalo se to na základě propagace nově vyšlechtěných evropských hybridů z prvních obdržených dřevitých pivoněk z Číny. Na jejich vyšlechtění se podílelo několik specializovaných zahradnických firem v Anglii, Německu, Nizozemsku a Francii. Na počátku 20. století nabízí několik zahradních školek po celé Evropě desítky kultivarů dřevitých pivoněk. V polovině 19. století se do Evropy také začínají dovážet japonské kultivary. Na šlechtění se významně podíleli v první polovině 20. století, především v období druhé světové války šlechtitelé v USA, kteří vyšlechtili za tuto dobu stovky nových hybridních dřevitých pivoněk. V současné době je řada zahradnických firem v Evropě, která nabízí desítky až stovky kultivarů. Rovněž botanické zahrady soustřeďují kolekce o několika stovkách hybridních kultivarů.
Přes výjimečnost této rostliny, co se týče věku, okrasné a sadovnické hodnoty, její reprodukce už není tak snadná, a z tohoto důvodu pramení malá použitelnost sadby rostlin a malý zájem o jejich rozšíření. Dřevité pivoňky u nás nejsou tak rozšířeny, jak by plným právem zasluhovaly. Důvodem poměrně malého rozšíření je nedostatek zdravých výsadbových rostlin.

Botanická charakteristika (mezititulek)
Dřevitá pivoňka – Paenoia auffruticosa Andrews (syn. P. moutan Aiton, P. arborea David Don). Původně se pivoňky zařazovaly do čeledi pryskyřníkovité (Ranunculaceae). V současné době jsou botanickou klasifikací považovány za vlastní čeleď – pivoňkovité (Paeoniaceae) s jediným rodem Paeonia, který má kolem 30 druhů.
České jméno pivoňka se odvozuje od řeckého Paeon, dávno zaniklého národa žijící v makedonské oblasti, dávno před příchodem Řeků. Řekové zasvětili tuto květinu národa Paeonů svému polobohu Paionovi, lékaři olympských bohů, který byl po smrti proměněn v tuto známou květinu. Právě v zemi Paeonii rostly četné plané druhy bylinných pivoněk.
Keře dřevitých pivoněk během desítek let mohou dosáhnou u některých kultivarů a druhových hybridů výšky až 2,5 m a šířky 4 až 5 m. V našich podmínkách se dožívají minimálně 50 let, v Číně však existují rostliny staré i 300 až 400 let. Průměr květu u dřevitých pivoněk dosahuje až 25 cm a na rostlině může vykvést 50 až 100 obřích květů.
Listy u dřevitých pivoněk jsou velké, zpeřené, dvakrát trojčetné s třemi až pěti úkrojky, podlouhle vejčitými až okrouhle oválnými, celokrajnými, zašpičatělými na postranních řepících. Vedlejší úkrojky jsou křídlaté, přisedlé k řapíku a hlavní listový řapík je silný, často velmi dlouhý, téměř vodorovně postavený, čímž dodává olistěným pivoňkám zvláštní, mohutný a působivý vzhled. Kořeny jsou široce rozvětvené s postranním hustým větvením a jemným vlášením. Dřevité pivoňky rostou zvláště mladé rostliny pomalu, zato se dožívají vysokého stáří. Dřevité pivoňky kvetou od konce dubna, nejčastěji v květnu a červnu. Květy jsou zpravidla jednotlivé na koncích každoročních přírůstků o průměru 15–20 cm, dokonce mohou být i větší. Dřevité pivoňky kvetou před bylinnými pivoňkami. Délka květu na keři od prvního rozkvětu do posledního odkvětu poupěte trvá obvykle 14 dní. Odkvetlý opálený pestík se zvětší a prodlouží do stran s pěti až sedmi semeníky a vytvoří hvězdicovitý útvar, který se postupně promění v plstnaté, zelené měchýřky, podobné luskům, které zdřevnatí. Koncem léta některé z nich obsahují vyvinutá semena. Měchýřky prasknou a objeví se hnědá, později černohnědá velká semena.
V zahradnické praxi se typ květu u pivoněk rozlišuje podle stupně přeměny tyčinek a pestíků v korunní lístky na jednoduché, poloplné a plné. Jednoduchý květ má buď pět korunních lístků uspořádaných kolem středu s pestíky a tyčinkami, nebo s více jak pěti lístky, které jsou pravidelně nebo nepravidelně stavěné. Poloplný květ má korunní plátky po obvodu směrem středu z přeměněných tyčinek v korunní lístky. Fertilní tyčinky v tomto typu květu mají různé uspořádání a jsou dosti nápadné. Pestíky jsou zčásti normální, zčásti přeměněné na korunní lístky. Plný květ má husté rozety, tyčinky a pestíky jsou zpravidla úplně přeměněné na korunní lístky.
Při úvaze, že bylo vyšlechtěno už několik set kultivarů, je zcela pochopitelné, že rozmanitost odstínů a kombinace barev je velmi široká. U dřevitých pivoněk se vyskytuje např. barva čistě bílá, ale v kombinaci s růžovou, žlutou, žlutá s růžovou, růžová v různých odstínech s tmavým růžovým středem, červená s růžovou, tmavě červená, oranžově červená, tmavě fialová, fialová s růžovou, purpurová s tmavšími odstíny a pruhováním, tmavě hnědá, dokonce zelenokvětá, nelze ani všechny kombinace barev, které se ve stovkách kultivarů vyskytují vyjmenovat. Rozmanitost kultivarů dřevitých pivoněk nespočívá pouze v kombinaci barev a jejich odstínů, ale také ve tvaru, velikosti, stavbě květů, korunních lístků a jejich okraje (celokrajný, zubatý, stříhaný, třepenitý, zvlněný).

Text Ing. Vladimír Jabůrek

Více informací naleznete v tištěné verzi časopisu Zahradnictví 3/2012.

Komentáře ke článku 2

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *