Bobkovišeň, aneb stálezelená střemcha

Bobkovišeň je obecně známý, u nás již tradičně pěstovaný keř. Patří do obsáhlého rodu slivoní (Prunus), který je systematicky poměrně složitý a mnohé druhy se od sebe značně liší. Stačí vzpomenout broskve, třešně, mandle, meruňky. Z tohoto důvodu někteří botanici neuznávají tento souhrnný rod a dělí ho na spoustu malých rodů.

Bobkovišně je blízká střemchám a někdy se řadí do samostatného rodu Laurocerasus. V literatuře se také můžeme setkat s českým jménem vavřínovec čí někteří autoři, se shodou s latinským jménem, je označují jako střemchu či slivoň.

Bobkovišeň lékařská
(Prunus laurocerasus, syn.: Laurocerasus officinalis, Cerasus laurocerasus) – je nejběžněji pěstovaným druhem. V přírodě se jedná o větší keř či menší strom dorůstající až do výšky 8 m. Větve i listy jsou lysé. Listy jsou v pupenech zřasené. Mají světle zelené řapíky; jsou střídavé, kožovité, jednoduché, podlouhlé až opakvejčité, celokrajné nebo oddáleně pilovité. Na vrchní straně lesklé. Na spodní straně listu v dolní čtvrtině nedaleko střední žilky v paždí dolejších žilek jsou okrouhlá krátce medující nektária, které navštěvují mravenci a někdy i včely. Nektárií bývají dvě až čtyři; popisuje je již Caspari a Darwin.
Květenství – přímý hrozen – je přibližně stejně dlouhé jako přilehlý list. Kvete na konci dubna a v květnu. Květy jsou pětičetné, oboupohlavné, přibližně s 20 tyčinkami. Květ je bílý, často s oranžovou skvrnou uprostřed. Květy omamně hořkosladce voní. Plodem je černá jedovatá peckovice.
V přírodě se vyskytuje ve východním Balkánu (Srbsko, Bulharsko), Turecku a na Kavkaze. Vyhledává horské bukové lesy, vlhká a stinná údolí. V zahradách se běžně pěstuje již od středověku. Do Evropy byla dovezena z Trabzonu do Cařihradu v roce 1546. V roce 1574 ji Clusius přivezl do Vídně; do Anglie byla dovezena v roce 1576.
Listy jsou hořké a po rozemnutí voní po hořkých mandlích. Obsahují silice a glykosid isoamygdalin (prulaurasin), kterého může být až 1%. Ten při fermentaci postupně uvolňuje jedovatý kyanovodík. Listy jsou jedovaté pro všechny býložravce a rovněž i pro člověka. Otrava bobkovišní byla popsána až v roce 1728. Projevuje se zvracením, průjmy, zčervenáním obličeje, vzrušením, bolestmi hlavy, závratěmi, zesíleným dýcháním, ospalostí až ztráta vědomí.
Po fermentaci a destilaci s vodní parou se získávala bobkotřešňová voda, která se používala hlavně v kosmetice a homeopatii, uplatnění našla i jako sedativum. V současné době se uvažuje o její využití jako podpůrného prostředku při léčbě rakoviny.
Mrazuvzdornost jednotlivých kultivarů se liší podle původu kultivarů, většina rostlin pocházejících z Bulharska a Kavkazu je dostatečně odolná.
Sortiment bobkovišně lékařské (boldovaně)
´Angustifolia´ – vzpřímené větve a úzké listy. A. Leroy, Francie, 1802
´Camelliifolia´ – velký vzrůstný keř. Listy zkroucené. Kolem roku 1902 v Anglii
´Caucasica´– široce rostoucí, vzrůstný, větve vzpřímené, listy rostou vodorovně, podlouhlé, velmi lesklé, 12 – 14 cm dlouhé. K zimě nejodolnější z velkolistých forem.
´Etna´– nižší, rozložitěji rostoucí, listy mírně vzpřímené, širší, světleji zelené, v mládí načervenalé, opakvejčité, na koncích můžou být mírně zvlněné, se světlými žilkami, 10 – 12 cm dlouhé,
´Grüener Teppich´ – zakrsle rostoucí s vodorovnými větvemi, vhodný jako půdní kryt.
´Herbergii´ – vzpřímeně, kuželovitě rostoucí kompaktní keř dorůstá do velikosti 2 m. Listy má spíše užší. Vhodný pro živé stěny na chráněných místech. Herberg, Německo, 1930.
´Ivory´® – bíle skvrnitá mutace od kultivaru ´Caucasica´. Tato nová odrůda byla představena v roce 2006 na mezinárodním školkařském veletrhu Plantariu v nizozemském Boskoopu.
´Magnoliifolia´ – velký keř s nápadně velikými, až 30 cm dlouhými listy.
´Mano´ – kompaktněji rostoucí keř se vzpřímenými větvemi. Listy menší, světleji zelené, oválné.
´Marbled White´ – středně vzrůstný až vzrůstný široký keř, listy nápadně bíle mramorované, 12 – 14 cm dlouhé. Při silnějších mrazech listy zmrzají a opadávají, dřevo obvykle bez poškození.
´Merii´– středně vysoká, do šířky rostoucí, krajní větve převisají
´Microphylla´– listy jen 4 cm dlouhé. Francie 1873, v kultuře nyní nezvěstný. Dovezen z Balkánu Spathem kolem roku 1895.
´Mischeana´ – široce rostoucí 1,5 m vysoký keř. Okraj listů mírně zvlněný.
´Miky´– zakrslý vzpřímeně rostoucí kultivar s úzkými kopinatými, zřetelně zubatými listy. Kvete zřídka. Občas se zvrhává do původní podoby.
´Mount Vernon´ – nízký, pomalu rostoucí keř s plazivými větvemi, listy lesklé tmavě zelené.
´Otto Luyken´ – klasická zakrsleji rostoucí, hustě větvená, nízká odrůda využívaná na husté půdopokryvné výsadby. Listy vzpřímené, úžší, 8 – 10 cm dlouhé. Semenáč nalezený v německém městě Herm v roce 1940, vzaly do kultury německé školky Hesse v roce 1953.
´Reynvaanii´ – středně vzrůstná odrůda dorůstá do 2 m. Listy 11 – 14 cm dlouhé. Při větších mrazech namrzá. A. J. Reynvaan, Nizozemsko, 1913
´Rotundifolia´ – vzrůstná odrůda, listy velké až 15 cm, široké, nažloutle zelené. Nejméně odolný kultivar vůči mrazu, při silnějších mrazech zmrzá k zemi. L. C. Billard, Francie, 1865
´Schipkaensis´– široce rostoucí, až 2 m vysoký keř, ze středu občas vyholující. Listy oválné, až 13 cm dlouhé, skoro celokrajné. Květy ve vzpřímených hroznech. Rostliny původem z průsmyku Šipka v Bulharsku do kultury zavedl Späth kolem roku 1889.
´Schipkaensis Holland´ – kompaktněji rostoucí, široký keř, od ´Schipkaensis´ se liší menšími, zubatými listy, Nizozemsko, 1970.
´Schipkaensis Macrophylla´ – velký keř se šikmo rostoucími větvemi. Široce eliptické listy jsou dlouhé až 18 cm. Od ´Schipkaensis´ se liší většími rozměry. G. D. Böhlje, Německo, 1930.
´Zabeliana´ – nízký keř s větvemi skoro vodorovně rostoucími a úzkými kopinatými listy dorůstá do výšky až 1,5 m. Používá se jako půdopokryvný keř ve větších výsadbách. Dobře odolný k zimě. Rostliny původem z Bulharska do kultury zavedl Späth kolem roku 1889.

Bobkovišeň portugalská
(Prunus lusitanica) – obvykle velký keř či menší strom (v přírodě jsou známé staré stromy vysoké až 20 m). Pěstované rostliny mívají pravidelný, pyramidální tvar. Listy jsou okrouhlé, tmavě zelené, asi 10 cm dlouhé, pilovité. Od předcházejícího druhu se liší především červenými řapíky listů a tím, že květenství je podstatně delší než přilehlý list.
Kvete v červnu, květy jsou růžové až červené. Plody jsou tmavě červené až černé. Přirozeným místem výskytu je Španělsko, Portugalsko a jihozápadní Francii a Maroko. Rostliny z Kanárských ostrovů, Azorských ostrovů a Medeiry jsou odlišné a řadí se do samostatných poddruhů. Nejsou mrazuvzdorné.
Bobkovišeň portugalská roste na stinných horských svazích podél potoků a v soutěskách, kde může tvořit i souvislé porosty.
Dobře snáší řez. Prospívá na vápnitých půdách. Někteří angličtí autoři udávají, že je více odolnější k mrazu než P. laurocerasus. U nás je vhodná do teplejších oblastí, pěkné rostliny jsou k vidění například v Brně. Pokud namrzne dobře regeneruje.

Choroby a škůdci
V příznivých podmínkách bobkovišně obvykle netrpí chorobami a škůdci. Přesto se na listech může objevit žír nosatců – lalokonosců, případně někteří červci. Hnědé skvrny na listech způsobuje bakterie Pseudomonas syringae pv. syringae a několik houbových patogenů, například Cercospora sp., Blumeriella sp., a Wilsonomyces carpophilum. Stigmina carpophila parazituje na květech, plodech a pupenech. Na listech vytváří suchou skvrnitost – hnědé skvrny, které brzy zasychají a vypadávají. Padlí Podosphaera tridactyla způsobuje bílý povlak listu a jeho zkroucení.

Pěstební nároky
Bobkovišeň je odolná dřevina vhodná do teplejších oblastí. Pro pěstování volíme neutrální až mírně kyselé lehčí půdy a polostín. Poměrně dobře snášejí sucho, trvalé přemokření jim vadí. Na přímém slunci listy žloutnou a jsou nevzhledné. Listy bobkovišně lékařské také můžou žloutnout na příliš vápnitých půdách. Chlorózu můžeme zmírnit hořečnatým hnojivem.
Bobkovišeň je vhodná pro kombinace s jinými stálezelenými keři, jako tmavé pozadí pro časně kvetoucí keře i vyšší trvalky. Nižší do šířky rostoucí kultivary se používají i jako půdní kryt. V teplejších oblastech je ji možné, především v historických zámeckých zahradách, použít i na stříhané stěny. Dobře snáší řez a i při namrznutí snadno regeneruje. Řez by neměl být prováděn motorovými nůžkami, ale ručně. Přestříhané listy totiž neopadají, dlouho drží na větvích a působí nevzhledně.
Pro jedovatost ji v zahradě nekombinujeme s keři plodícími ovoce abychom předešli otravám. Také není vhodná k výsadbě u mateřských školek a dětských hřišť.

Komentáře ke článku 2

  • Vlahovicova

    Dobry den, velice se omlouvam, potrbovala bych jenom vedet, na zaklade informace kterou uvadite, znamena to ze mreavenci bobkovisni nevadi? Mame 40 bobkovisni, a jsou plne mravencu, tak nevim zda se jich mam obavat ci nikoliv.
    Za odpoved predem dekuji, Vlahovicova.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *