Biologická regulace škůdců na zelenině ve sklenících

Skleníky zaměřené zejména na produkci zeleniny jsou příkladem velmi specifické agrocenózy, která se v mnohém odlišuje od ostatních cenóz. K výrazným specifikům patří omezený sortiment pěstovaných plodin, relativně uzavřený a do určité míry izolovaný prostor s větší či menší možností regulace některých abiotických faktorů, zejména teploty a vlhkosti, v závislosti na konstrukčním a technologickém vybavení skleníků.

Prostředí temperovaných skleníků je z hlediska vývoje populací škůdců vyhovující nejen pro teplomilné druhy fytofágů zavlékané často s rostlinami z oblasti tropů a subtropů, ale je vhodné i pro další, stabilně přítomné druhy autochtonních fytofágů, schopných též využívat prostředí skleníků, ve kterých ale absolvují vývoj jednotlivých generací v kratším časovém období, než kdyby se vyvíjely v prostředí mimo skleníky. Jejich přítomnost ve sklenících vyvolává proto u pěstitelů oprávněné obavy.
Populace škůdců ve sklenících bývají častěji v různé míře rezistentní na účinné látky obsažené v přípravcích používaných proti škůdcům v rámci metod chemické ochrany rostlin, takže účinnost ošetření bývá v takových případech nedostatečná. Obvykle ani zvýšený počet a zkracující se intervaly mezi jednotlivými aplikacemi přípravků chemické ochrany tyto problémy neřeší, naopak bývají příčinou dalších komplikací souvisejících zejména s možností vstupu do porostů udržovaných pod stálou pesticidní clonou, s dodržováním ochranných lhůt před sklizní po aplikaci přípravků chemické ochrany, s případnými riziky způsobenými možnou přítomností reziduí toxických látek ve sklízených částech rostlin zejména při nedodržení technologické kázně apod. Mnohé z těchto problémů mohou být řešeny nebo dokonce vůbec nenastávají při použití biologických metod ochrany rostlin před škůdci.
Biologická ochrana rostlin před nejčastěji se vyskytujícími škůdci ve sklenících nabízí v současné době široký sortiment přípravků na bázi makroorganismů i mikroorganismů s různými obchodními názvy, pod kterými se skrývají často živé organismy, případně jejich metabolity, které jsou vhodným způsobem formulovány, takže jejich aplikace nevyžaduje speciální technická zařízení. Živé organismy jsou zastoupeny skupinou přirozených nepřátel, která zahrnuje predátory, parazity, parazitoidy a patogenní mikroorganismy. Výběr a použití vhodného druhu bioagens závisí nejen na druhu škůdce, jeho populační hustotě, ale i na přítomnosti a populační hustotě dalších škodlivých druhů, neboť v rámci bioagens a zejména v kategorii predátorů lze vybírat i s ohledem na šíři potravního spektra mezi úzce zaměřenými potravními specialisty přijímajícími jako potravu několik málo druhů či jeden druh škodlivého fytofága nebo predátory s relativně širokým potravním spektrem, kteří jako kořist přijímají různé druhy fytofágů často i z různých taxonomických skupin, i když obvykle v rámci přijímané potravy některé druhy kořisti preferují.
K běžným škůdcům ve sklenících patří drobný fytofágní roztoč – sviluška chmelová Tetranychus urticae. Přítomnost tohoto roztoče velkého přibližně 0,5 mm na různých rostlinách obvykle prozradí až příznaky poškození objevující se v místech sání touto sviluškou. Vývojová stadia a dospělé svilušky sají zpravidla na spodní straně listů napadených rostlin, kde lze také často pozorovat jemné předivo vláken produkovaných sviluškami. Svilušky pomocí stiletovitých chelicer nabodávají rostlinná pletiva, ze kterých následně vysávají obsah buněk. Posátá pletiva se odbarvují a v místech sání se objevují drobné světlé skvrnky s difúzními okraji. Jednotlivé skvrnky se v závislosti na zvyšujícím se počtu svilušek a intenzitě sání postupně spojují a na listové čepeli lze pozorovat zřetelné světlé skvrny. Proti svilušce chmelové ve sklenících lze velmi dobře využít predátory. Nejznámějším z nich je dravý roztoč Phytoseiulus persimilis. Dosahuje velikosti přibližně 0,5 mm. Tento druh roztoče je znám již řadu let jako velmi úspěšný predátor několika druhů svilušek včetně svilušky chmelové. V našich klimatických podmínkách je jeho dlouhodobější použití při regulaci populací svilušek omezeno především na vytápěné skleníky, jejichž mikroklima splňuje především teplotní a vlhkostní nároky tohoto roztoče pro rychlé dokončení ontogenetického vývoje. Kolísavý průběh venkovních teplot i během letního období a časté poklesy nočních teplot, ke kterým u nás dochází běžně i v letních měsících, zpomalují jeho aktivitu a snižují rychlost rozmnožování tohoto roztoče, což se projevuje prodloužením doby ontogenetického vývoje predátora a sníženou schopností regulace populací škodlivých svilušek. To je důvodem jeho nepoužívání ve volné přírodě, respektive v polních kulturách v našich klimatických podmínkách. V sezóně je možné jeho použití i v nevytápěných sklenících a foliovnících, neboť výkyvy teplot zde obvykle nedosahují takových rozdílů jako v případě venkovních teplot. Roztoč Phytoseiulus persimilis dokáže díky svým schopnostem aktivně vyhledávat svoji kořist na rostlinách i při její velmi nízké populační hustotě, což zajišťuje při jeho správné aplikaci minimální výskyt svilušek v porostu nezbytný pro přežití tohoto predátora. Malý počet přežívajících jedinců svilušky chmelové nepředstavuje pro rostliny riziko a zajišťuje dlouhodobou přítomnost predátora na rostlinách. Roztoč Phytoseiulus persimilis vysává vajíčka a pohyblivá stadia svilušek včetně dospělých jedinců. Rychle se pohybující až červenooranžově zbarvení roztoči Phytoseiulus persimilis na listech rostlin jsou zárukou fungující regulace populací svilušek na různých rostlinách ve sklenících, foliovnících, v zimních zahradách a všude tam, kde jim můžeme zajistit vhodné mikroklimatické podmínky nezbytné pro jejich vývoj.
K obecně známým škůdcům rostlin ve sklenících patří též molice skleníková – Trialeurodes vaporariorum. Jasně bíle zbarvení dospělci velikosti kolem 1 mm s oblibou sedávají na spodní straně listů, kde sají z rostlinných pletiv. Při vyrušení poletují zejména kolem vrcholových partií rostlin, kde kladou na spodní stranu listů mikroskopická vajíčka, ze kterých se líhnou nymfy, jejichž celý ontogenetický vývoj probíhá též na spodní straně listů. Posátá pletiva žloutnou a zasychají. Přítomnost molic prozradí i exkrementy obsahující nestrávené cukry – tzv. medovice, která ulpívá na listech a různých dalších částech rostlin v podobě drobných lesklých lepivých kapiček. Medovice snižuje asimilační schopnosti listů a v ní obsažené cukry jsou zdrojem energie pro různé saprofytické houby zejména ze skupiny černí, které následně vytvářejí tmavé sazovité povlaky v místech výskytu medovice. Účinným bioagens používaným k regulaci populací této molice je drobná blanokřídlá vosička Encarsia formosa, která je již řadu let úspěšně používána k tlumení jejího výskytu. Samice vosičky aktivně vyhledávají nymfy molic, do kterých kladou svá vajíčka. Z nakladených vajíček se v těle nymf líhnou larvy vosičky žijící na úkor svých hostitelů. Celý ontogenetický vývoj vosičky Encarsia formosa probíhá uvnitř těla hostitelských nymf. Napadení nymf molic se navenek projevuje až ve stadiu puparia, která postupně tmavnou až černají v porovnání s nenapadenými puparii, která zůstávají bíle zbarvená až do doby líhnutí dospělých molic. Z napadených tmavých puparií se líhnou mikroskopičtí dospělci vosiček (přibližně 0,6 mm velcí), kteří opouštějí tělo svého nedobrovolného hostitele drobným otvorem vykousaným na dorsální straně puparia. Přítomnost tmavých puparií molice skleníkové na listech je důkazem probíhajícího napadení těchto puparií vosičkou Encarsia formosa. Jiným bioagens použitelným proti molicím ve sklenících je dravá ploštice Macrolophus caliginosus. Zelenavě zbarvení jedinci této ploštice, která v dospělosti dorůstá kolem 6 mm, patří k úspěšným predátorům molic. Nymfy i dospělci ploštic vysávají tělní obsah molic, které preferují. Teprve při jejich nedostatku vyhledávají na rostlinách i jinou kořist, různé další drobné členovce, zejména svilušky, mšice a třásněnky. Dlouhé štíhlé nohy umožňují těmto dravým plošticím snadný pohyb i na listech s hojným porostem chloupků, čehož lze využít při regulaci molic na rostlinách s tímto typem listů.
Mezi pravidelné škůdce ve sklenících na zelenině patří též mšice, které bývají běžně zastoupeny i několika druhy. K častým škůdcům patří mšice broskvoňová – Myzus persicae, mšice bavlníková – Aphis gossypii, kyjatka zahradní – Macrosiphum euphorbiae a mšice řešetláková – Aphis nasturtii. Na napadených rostlinách mšice vytvářejí v krátké době velmi početné kolonie tvořené převážně bezkřídlými jedinci. Příznaky poškození rostlin mšicemi jsou podobné jako při napadení molicemi. Dochází obvykle ke žloutnutí posátých pletiv, poškozené části rostlin se často navíc deformují a krní. Mšice hojně produkují medovici a škodí též přenosem původců virových onemocnění rostlin. V přírodě mají mšice široký okruh přirozených nepřátel, z nichž některé druhy jsou úspěšně využívány i v metodách biologické regulace jejich populací ve sklenících. Z predátorů je často používaným druhem dravá mšicomorka Aphidoletes aphidimyza, jejíž larvy vysávají mšice různých druhů. Samičky této mšicomorky velké kolem 2,5 mm jsou jemné formy dvoukřídlého hmyzu podobné malým komárům. Aktivně vyhledávají kolonie mšic, do kterých kladou svá vajíčka. Z vajíček se líhnou nažloutlé larvy napadající a vysávající postupně jednotlivé mšice v celé kolonii. Během svého vývoje larva vysaje až několik desítek mšic. Razantnějším predátorem mšic je zlatoočka Chrysoperla carnea, zástupce síťokřídlého hmyzu, který při správně provedené aplikaci dokáže ve velmi krátké době výrazně zredukovat početní stavy mšic v porostech. Ke specifickým parazitoidům mšic vhodným spíše pro dlouhodobější regulace jejich populací patří různé druhy vosiček ze skupiny mšicomarů a mšicovníků. Dospělci poletují v porostech a vyhledávají rostliny napadené mšicemi. Při nalezení vhodného druhu mšice samičky kladou jednotlivě vajíčka přímo do těla mšic. Z nakladeného vajíčka se líhne larva vosičky, která se vyvíjí uvnitř těla svého hostitele, ve kterém se posléze i zakuklí. Tělo napadené mšice je přítomným parazitoidem znehybněno. Mění se jeho zbarvení a tvar a současně dochází k tzv. „mumifikaci“ těla napadené mšice. Po dokončení vývoje opouští mumifikovanou mšici nový dospělec vosičky následné generace. Hostitelský okruh některých druhů vosiček je omezen jen na některé druhy mšic, ve kterých jsou schopny se vyvíjet a proto jejich začlenění do metod biologické regulace populací mšic musí být v korelaci s přítomnými druhy mšic, jinak se očekávaný regulační účinek neprojeví. K běžně používaným druhům mšicomarů patří Aphidius colemani napadající různé druhy mšic vyjma velkých kyjatek, proti kterým lze s úspěchem použít jiný druh většího mšicomara Aphidius ervi. Z mšicovníků lze proti různým druhům mšic ve sklenících využít druh Aphelinus abdominalis, který je vhodný zejména pro dlouhodoběji probíhající regulaci populací mšic. Mšice se stávají kořistí i drobných druhů dravých ploštic z rodu Orius, které patří mezi polyfágní druhy predátorů dnes často používané v rámci metod biologické regulace škůdců ve sklenících zejména proti třásněnkám.
Několik druhů těchto drobných ploštic, např. Orius insidiosus, O.laevigatus nebo O.majusculus lze vedle některých dravých roztočů, jako jsou zejména druhy Amblyseius barkeri a Iphiseius degenerans, využít při regulaci populací třásněnky skleníkové – Thrips tabaci a zejména třásněnky západní – Frankliniella occidentalis, která je jen v omezené míře regulovatelná zmíněnými dravými roztoči. Oba druhy třásněnek patří ve sklenících k běžně se vyskytujícím zástupcům třásnokřídlého hmyzu. Rostliny poškozují sáním i přenosem viróz. Do značné míry skrytý způsob života a preference mladých pletiv při příjmu potravy z nich činí velmi nepříjemné škůdce rostlin. Regulace jejich populací v porostech výše uvedenými druhy dravých ploštic a roztočů vhodným způsobem doplňuje stávající možnosti biologické regulace škůdců ve sklenících.
Při současném použití různých bioagens ve skleníku může dojít i ke vzájemné či jednostranné regulaci jejich populací zejména při využívání polyfágnějších druhů predátorů. Současné používání více druhů bioagens s méně vyhraněným potravním spektrem je proto vhodné zkoordinovat na základě znalosti jejich bionomie a schopnosti regulovat škůdce při dosažení různých hustot jejich populace v porostech. Nabídka různých bioagens pro regulaci populací výše uvedených i dalších blíže nespecifikovaných škodlivých druhů fytofágů ve sklenících zahrnuje i další druhy predátorů, parazitoidů a parazitů.
Metod biologické regulace populací škůdců lze v omezené míře využívat i v některých polních jednoletých kulturách. Širší uplatnění nalézají v dlouhověkých kulturách ovocných sadů a vinic. Kromě různých bioagens ze skupiny predátorů, parazitoidů a parazitů se používají především biopreparáty na bázi bakterie Bacillus thuringiensis, které zaujímají dominantní postavení na trhu s biologickými přípravky.
Z uvedeného je zřejmé, že biologické metody ochrany rostlin před škůdci jsou založeny převážně na přirozených interakcích mezi různými skupinami organismů, ke kterým běžně dochází i ve volné přírodě. V rámci biologických metod se však snažíme o jejich záměrné a cílené využívání v náš prospěch za pomoci různých technologií v souladu s principy integrované ochrany rostlin. Důležitou podmínkou úspěšného využívání různých bioagens je jejich správná a zejména včasně provedená aplikace. Nedodržení této zásady zvyšuje riziko ekonomicky významného poškození rostlin a je častou příčinou nespolehlivosti regulačního účinku použitých bioagens. Nezbytnou podmínkou úspěšného používání různých bioagens a biopreparátů je nejen jejich vzájemná kompatibilita, ale i kompatibilita s přípravky používanými v rámci metod chemické ochrany proti původcům chorob rostlin, případně proti populacím dalších druhů škůdců. V současné době působí u nás na trhu s přípravky biologické ochrany firmy schopné nejen dodat požadovaná bioagens, ale současně zajistit i odborný servis při jejich aplikaci a následný dohled nad průběhem vlastní regulace populací škůdců těmito bioagens.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *