Barva – významný kompoziční prvek ve floristice

Vázání a aranžování květin je specifickou kreativní disciplínou, která pracuje s květinou jako nejdokonalejším výtvorem přírody s přirozenou krásou, danou jejím tvarem, velikostí, barvou atd. a uplatněním estetických principů a pravidel (metrum, rytmus, rovnováha, proporcionalita a pod.) se snaží její krásu ještě umocnit.

Takto vzniklé dílo má v pozorovateli vytvářet určité psychologické procesy – požitky, které mohou mít povahu libosti nebo nelibosti.

K nejdůležitějším kompozičním prvkům v aranžovaní rostlin patří: bod, linie, plocha, tvar a velikost, textura, struktura a barva.

Barva a její působení v kompozici
Až 80 % veškerého smyslového vnímání určité kompozice se děje prostřednictvím zraku, zbylých 20% prostřednictvím hmatu, čichu a jiných vjemů. Barva se na zrakovém vnímání podílí 80 procenty a je tedy prvkem, který lidský mozek vnímá jako vstupní veličinu určité kompozice. Až důkladnější a detailnější pozorování kompozice odhalí její další prvky (např. texturu, strukturu, linie, tvary, plochy apod.). Barva je proto kompoziční prvek, který může celé floristické dílo výrazně podtrhnout, nebo naopak snížit jeho estetickou hodnotu.
Nauka o barvách zasahuje do mnoha vědních oborů, a proto i odpověď na otázku, co je to barva, není jednoduchá. Výstižnou charakteristiku barev podávají Fraser a kol. (2003), kteří definují barvu jako událost, vznikající vždy mezi třemi účastníky: zdrojem světla, objektem a pozorovatelem (představují 3 vědecké obory – fyziku, chemii a biologii).

Světlo je tvořeno proudem částic zvaných fotony. Foton je jakási pulzující energie, letící prostorem. Dávka energie ovlivňuje jeho kmitání. Fotony s vyšší energií kmitají s vyšší frekvencí, ale protože se všechny fotony pohybují stejnou rychlostí, musí zákonitě fotony s vyšší energií urazit kratší vzdálenosti. Z toho vyplývá, že mají kratší vlnovou délku (čím vyšší energie fotonu, tím kratší jeho vlnová délka). Lidské oko je schopno vnímat pouze část vlnových délek z celého rozsahu spektra, označované jako viditelné spektrum (380 – 750 nm), v pořadí duhy: červená, oranžová, žlutá, zelená, modrá a fialová. Tyto barvy označujeme jako barvy spektrální nebo chromatické či pestré.

Objekt je druhým účastníkem barevného účinku. Způsob, jakým objekt reaguje na světlo, významně ovlivňuje podstatu celé barevné události (Bruce a kol.,2003). Při dopadu světla dochází k reakci fotonů s atomy v povrchové vrstvě předmětu. Část fotonů je objektem pohlcena, část odražena, přičemž dochází ke změně spektrálního složení odraženého světla. Teprve když proběhne tento komplikovaný proces, zde velmi zjednodušeně popsán, vytvoří nervový systém v oku pozorovatele barevný vjem.
Pozorovatel je nejsložitějším účastníkem celého procesu vnímání barev. Podílí se na něm svým okem, a to především prostřednictvím nervových buněk – receptorů, nacházejících se na sítnici v zadní části oka. Jejich hustota je největší v místě tzv. žluté skvrny, ve které se vytváří základní barevné vjemy (viz obr.3).
(+ je možno použít obrázek z PDF str. 6)

Klasifikace barev
Mluvíme-li o klasifikaci barev, máme na mysli jejich rozdělení a uspořádání do určitého systému, který může být pomůckou, nástrojem ke studiu barev, a to tak, aby jednotlivé barvy mohly být vysvětleny a pochopeny. Jde o různé systémy, uplatňované v uměleckých kruzích jako je design, malba, fotografie, architektura, aranžování rostlin nevyjímaje.
V historii se ve vědeckých a uměleckých kruzích vyvinulo několik přístupů ke klasifikaci a uspořádání barev. Významnými osobnostmi, zabývajícími se studiem barev a jejich uspořádáním byli: Isaak Newton (1643 – 1727), Johann Wolfgang Goethe (1749 – 1832), Philip Otto Runge (1777 – 1810), Herman von Helmholtz (1821 – 1894), Wilhelm Oswald (1853 – 1932), Adolf Hoelzel (1863 – 1934), Johannes Itten (1888 – 1967), Albert Munsell (1859 – 1918). Většina uvedených autorů při objasňování vztahů mezi barvami využívá dvou nebo tří rozměrných těles, jako jsou barevný pruh, trojúhelník, čtverec, šestiúhelník, kruh, hvězda, slunce či koule.

Jednou z nejčastěji používaných a pro potřeby floristiky vyhovujících je Ittnova klasifikace barev do 12-ti barevných polí, vycházející z rovnostranného trojúhelníku, vepsaného do kružnice.
(Vložit obrázek z PDF souboru str. 10 barevný kruh ITTEN)
Z obdobného principu vychází i Holzschuh (1994) zabývající se studiem barvy pro potřeby floristiky.
Tři vrcholy rovnostranného trojúhelníka vymezují 3 barvy prvního řádu – barvy primární, a to červenou, modrou a žlutou. Do zbývajících tří stran pomyslného šestiúhelníku umístíme barvy druhého řádu – sekundární, a to oranžovou, zelenou a fialovou. Smícháním barev prvního a druhého řádu dostaneme barvy třetího řádu.

Dvanáct spektrálních barev, ležících v kruhu a nespektrální bílá a černá, ležící vně kruhu
Vznikl dvanáctidílný, stejnoměrně rozdělený barevný kruh, ve kterém každá barva má své nezastupitelné místo v pořadí duhy, resp. v pořadí spektra, vzniklého na průzračném hranolu. Nazývají se barvami spektrálními, ale i barvami pestrými nebo chromatickými, zatímco barvy černá a bílá jsou barvy nespektrální, nepestré, achromatické. Někdy 6 spektrálních barev (prvního a druhého řádu) spolu s barvou bílou a černou bývá označováno jako barvy základní. Barvy ležící v kruhu proti sobě jsou barvy doplňkové – komplementární, které po smíchání dávají barvu šedou. Dvanáct barev v barevném kruhu musí v našem vědomí odpovídat přesně fixovaným barevným představám, nesmí se lomit k žádné jiné barvě.
V dějinách lidské společnosti si člověk na základě potřeb a svých zkušeností s barvou vytvořil určité vnímání jednotlivých barev. Jde o komplikovaný jev, protože vnímání barev může být a je ovlivněno řadou skutečností jako jsou např. zkušenost, věk, prostředí, událost či různé kultury národa apod. Přesto u většiny z nás jednotlivé barvy vyvolávají určité představy, symbolizují určité stavy či události:
Bílá
 nejsvětlejší a současně nejlehčí základní barva (má nejvyšší koeficient odrazivosti)
 opticky zvětšuje předměty, objekty, prostor (hraje důležitou roli při proporcionalitě kompozice)
 vytváří nejsilnější kontrasty s tmavými spektrálními barvami a s barvou černou
 zeslabuje účinnost ostatních barev (zesvětluje je), které se v její přítomnosti zdají být špinavé
 symbolizuje světlo, čistotu až sterilitu (nemocnice, laboratoře), pořádek, nevinnost
 je slavnostně radostní
Černá
 nejtmavší a současně nejtěžší základní barva (má nejmenší koeficient odrazivosti)
 opticky zmenšuje předměty, objekty, prostor (hraje důležitou roli při proporcionalitě kompozice)
 vytváří nejsilnější kontrasty s bílou a se světlými spektrálními barvami
 zesiluje účinek ostatních barev, které v její přítomnosti ožívají (zdají se být více zářivé, světlejší, jasnější, více aktivní, větší – jako by jim černá přenechávala část svého prostoru)
 symbolizuje tmu, smrt, smutek, ale i eleganci
 je slavnostně vážná

Šedá
 specifická barva, která vzniká smícháním černé a bílé nebo kterékoliv dvojice komplementárních barev. Počet rozeznatelných stupňů šedé barvy závisí na zrakové schopnosti oka a rozdílné citlivosti každého jedince.
 šedá je neplodné, bezvýznamné neutrálno. Sama o sobě působí mdle, nevýrazně (stojí v pozadí jako “šedá eminence”), ale v kombinaci s jinými barvami hraje velmi důležitou roli. Teprve vlivem sousedních barev získává svůj charakter a živost.
 zeslabuje intenzitu ostatních barev. Jako neutrální prvek může spojovat pronikavé barevné protiklady, poněvadž přebírá jejich intenzitu, a tím se sama oživuje.
 v kombinaci se spektrálními barvami vyvolává silný simultánní kontrast
 má vysoký koeficient odrazivosti, proto také patří k světlým barvám

Červená
 aktivní, teplá, těžká barva symbolizující oheň, lásku, náruživost, bojovnost
 jako barva prvního řádu silná ve své vyjadřovací schopnosti

Žlutá
 aktivní, teplá, živá, světlá, lehká barva symbolizující slunce, zářivost, mladistvost, ale i závist a žárlivost
 jako nejsvětlejší chromatická barva ztrácí svou zářivost s barvou bílou a šedou (mdlé kombinace). Kvůli svému vysokému stupni odrazivosti se využívá jako bezpečnostní barva
 ožívá v kombinaci s tmavými barvami, se kterými vytváří silné kontrasty
Modrá
 pokojná, statická, pasivní barva symbolizující nekonečnost, dálku, vážnost, touhu
 v tónech s nádechem do zelena symbolizuje nejstudenější barvu (v našich představách spojenou s chladem, ledem, hlubokou vodou) a s nádechem do fialova nejtmavší a nejtěžší barvu
Zelená
 barva přírody, vyskytující se v mnoha odstínech
 symbolizuje životadárnou sílu přírody, a proto vyvolává pocit jistoty, bezpečnosti, pokoje, ale i mladistvosti. Jako uklidňující barva se často používá v nemocnicích.
 spolu s červenou má stejné procento odrazivosti, a proto i stejný účinek světlosti, jasnosti a prochází jimi pomyslné rozhraní světlých a tmavých barev

Oranžová
 komplementární barva k barvě modré, proto vyvolává opačné pocity jako modrá
 nejteplejší, těžká, aktivní, živá barva vyvolávající asociace zapadajícího slunce, praskajícího ohně, horkého léta
 symbolizuje přátelství, teplo, sucho, energii

Fialová
 těžká, tmavá barva, která jako mezitón mezi červenou a modrou obsahuje napětí, dramatičnost, tajemnost
 symbolizuje důstojnost, důvěru, pokoru ale i povýšenost a pompéznost. Elegance a pompéznost vyniknou především na drahých látkách, jako jsou brokát a plyš

Výrazové možnosti uvedených, ale i dalších barev, jsou daleko větší a širší a jsou popsány ve většině publikací, zabývajících se barvami.

Barvy získávají svoji výrazovou schopnost teprve ve vztahu k některé další chromatické nebo achromatické barvě (viz charakteristiky jednotlivých barev). Naše oko a mozek je může zaregistrovat a vnímat pouze pomocí srovnávání. Výsledným efektem takového srovnávání je barevný účinek, který je ovlivněn objektivními a subjektivními faktory. K objektivním faktorům patří např. barevný tón, resp.jeho odstín, zákonitosti kontrastu, vlastnosti povrchů předmětů a ploch, kvalita světla, velikost ploch apod. K subjektivním faktorům patří např. charakter a povahové vlastnosti člověka, jeho věk, zkušenosti, momentální stav organismu apod. Výsledkem působení objektivních a subjektivních faktorů při hodnocení barevného účinku kompozice je harmonická nebo disharmonická barevná kompozice.
Jedním z nejdůležitějších objektivních faktorů, ovlivňujících hodnocení barevné kombinace (harmonická, disharmonická), jsou zákonitosti kontrastu barev. Kontrast a harmonie jsou významné kompoziční principy, uplatňované ve floristice, a to nejen u barvy, ale i u jiných kompozičních prvků (tvar, velikost, textura atd.). Kontrast a harmonie nemohou bez sebe existovat. Bez barevného kontrastu nelze docílit harmonii barev, jak uvidíme v pokračování tohoto příspěvku v dalším čísle časopisu.

Literatura:
Fraser,B. a kol.: Správa barev. Základy teorie barev pro grafiky. Computer Press. Brno 2003
Holzschuh, D.: A Study of Colour for Florists. Donau Verlag GmbH 1994

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *