Aukuba – zahradní novinka z 19. století

Aukuby se pěstovaly tradičně jako pokojová rostlina v chladných halách, chodbách, v obchodech a zimních zahradách. Protože byla k vidění často v řeznictvích a jiných obchodech (společně s schefflerami a dieffenbachiemi), říkalo se ji také „řeznická“ kytka. Dnes, protože chladné zimování jí můžeme jen těžko zajistit v běžných bytech, ztratila místo mezi pokojovými rostlinami, ale stále častěji se s ní setkáváme v zahradách.

Rod Aucuba popsal švédský botanik Carl Peter Thunberg (1743– 1828). Pro jméno rodu použil japonské jméno označující aukubu japonskou. Celkem je popsáno kolem deseti druhů s centrem výskytu v západní Číně a východních Himálajích.
Příslušnost aukub v botanickém systému byla dlouho záhadná. Botanici ji řadili do různých čeledí, nejčastěji do příbuzenstva dřínů. Moderní molekulární metody ji ale přiřadily do samostatné vývojové větve do příbuzenstva rodu Garrya. Dnes se tedy řadí buď do čeledi Garryaceae či do monotypické čeledi Aucubaceae. Zajímavostí této skupiny rostlin je velice dlouhá doba mezi opylením a oplozením, která může být jeden až čtyři týdny. Obsahují diterpenoidní alkaloidy.

Aukuba japonská (Aucuba japonica
Nejčastěji pěstovaný vždyzelený druh aukuby dorůstá do výšky třech metrů, u nás je však dosahuje nižší. Letorosty jsou silné lysé, obvykle zelené. Listy jsou tuhé kožovité, vstřícné, zubaté v horní třetině, vzácněji celokrajné; jsou až 20 cm dlouhé, lesklé. Rostliny jsou dvoudomé. Květy jsou drobné, hnědé v koncových latách. Vykvétají na jaře, v dubnu.
Aukuba japonská pochází z teplých humózních lesů v Japonsku, Koreji, Číně (v provincii Zhejiang) a na Tajwanu. Ve východní Asii se jednalo o oblíbenou, běžně pěstovanou zahradní rostlinu. Do Evropy (Anglie) ji poprvé dovezl z Japonska John Graeffer v roce 1783. Jednalo se o žlutě panašovaný klon známý dnes jako kultivar ´Variegata´. Zelenolistou formu dovezl do Evropy v roce 1861 Rober Fortune. Aukuba se rychle rozšířila do zahrad jak v Anglii, tak i ve středomoří, především Itálii. U nás byla dlouho považovaná za pokojovou rostliny. Protože v teplejších oblastech nenamrzá, tak ji můžeme pěstovat bez problémů i venku.

Pěstební nároky
Aukuba vyžaduje před větry chráněné, polostinné místo, snáší i poměrně velký stín, ale na světlejším stanovišti jsou listy variegátních odrůd lépe vybarvené. Přímé polední slunce může listy popálit. Půda má být bohatá, humózní a přiměřeně vlhká. Můžeme ji vylepšit přídavkem rašeliny nebo kompostu. V době sucha zaléváme. Na zimu povrch půdy nakryjeme kompostem či suchým listím a rostliny mírně přistíníme chvojím nebo lehkou tkaninou, abychom je chránili před přímým zimním sluncem. Naše zimy snáší dobře, udává se zimuvzdornost do –25 oC. Za posledních 20 let v Botanické zahradě hlavního města Prahy (teplá oblast) keře aukuby vůbec nenamrzly, Milan Havliš na svém webu udává, že v zimě v roce 2005 a 2006 jeho rostliny namrzly při extrémních mrazech –27 oC asi z jedné třetiny. Odolnost běžně pěstovaných panašovaných odrůd se zřetelně neliší od odrůd zelenolistých, na rozdíl od toho, jak je tomu u cesmín či vonokvětek. Namrzlé rostliny dobře regenerují.
Množí se snadno řízky na podzim, nelépe v říjnu. Na teplé množárně zakoření i řízky odebírané od listopadu do února. Pokud chceme aukubu množit semeny, musíme semena pečlivě očistit od dužniny plodů. Semena stratifikujeme při 4 oC přibližně dva až tři týdny a poté vysejeme a umístíme do tepla. Semena obvykle klíčí po dobu dvou měsíců. Na stanoviště vysazujeme rostliny alespoň tříleté, mladší zimujeme v bezmrazém skleníku.

Všestranné použití
Aukuba japonská je keř především pro solitérní výsadbu, strnulého, exotického vzhledu. Používá se pro kombinaci s jinými stálezelenými dřevinami nebo, především barevné formy, jako zajímavé solitéry. U nás poměrně pomalu roste a rostliny vyšší než 1,5 m vidíme jen vzácně. Oblíbená je též jako nádobová rostlina kterou přes léto umístíme venku a zimujeme v chladné bezmrazé místnosti.
Dřevo se používalo ve východní Asii na dělání dýmek a vycházkových holí. Listy měly využití v lidové medicíně – používaly se zevně na obklady při popáleninách a omrzlinách. V době nouze se listy vařili jako méněcenná potravina.

Text a foto RNDr. Pavel Sekerka, Botanický ústav AV ČR, v. v. i., Průhonice

Celý text článku naleznete v tištěné verzi časopisu Zahradnictví č. 2/2011.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *